Velká kočka 21.3.2009 17:19

Pokračování : Kolik zahrad máš....

Ta růžová stěna růží vzala hlavně mého muže a tak když jsme konečně koupili řadový domeček ve Frantorpu (přehlasované "a") v Göteborgu za 130 v bance vypůjčených tisíc, se zahradou o 147 metrech čtverečních, hned se nakupovaly růže. Tmavě červená a růžová pnoucí se zasadily kousek od domu a rámovaly tak naše posezení venku. Ty už bohužel uhynuly. Jeden a půl metru vysoká žlutá růže uprostřed zahrady a nízká růžová. Názvy druhů po mne nechtějte. Růže bylo to jediné co jsem po smrti manžela zvládla ošetřovat, byly to jeho růže. Přikoupila jsem ještě jednu pnoucí a zasadila ji se synovou pomocí vedle té žluté. Ale moje plány na výstavbu jakési brány po které by se ta moje červená mohla šplhat se nějak zhatily. Sil ubývá a bršlice přibývá. Co bych zato dala kdyby mi moje bolavá záda dovolila se ohýbat a hrabat se v hlíně. Sice dostanu okamžitě eksém, ale co na tom. Rukavice nemám při práci ráda, necítím doteky. Už jako malá měla jsem měla zakázáno hrát si v písku, ale maminka mě těžko uhlídala. Hlína tak krásně a různě voní. Mám tu taky trvalky, růžové pivoňky. Co je mi to platné, moje zahrada pustne stejně jako můj dům a jako já. Jabloně jsou příliš staré a nemocné, už jich dost ze zahrady zmizelo a na další čeká taky poprava. Mám zatěžko dát porazit strom, třeba tam opravdu přebývá něčí duše. Keře rybízu nikdo neotrhává, na stará kolena nesnáším jejich kyselost a syn nemá rybíz rád. Maliní v koutě vyrostlo samo, asi tam dříve bývalo. Roste si pěkně zvlčile. Pak tu je pár okrasných keřů, jejichž české názvy neznám. Až pokvetou, zkusím je vyfotografovat, třeba je poznáte. Dva kvetou opravdu krásně a jmenují se švédsky "prakttry", mají krvavě červené zvonečkové květy různých odstínů. Před domem mám rhododendron, jeden keř neznámého jména, kvetoucí drobnými bílými kvítky a vonící a pak keř rozrůstající se jako maliní, má malé růžové květy taky se silnou vůní. Ten manželův splněný sen je mi na nic. On sám si své zahrady užíval jen 15 let. Jako Lailinka svého života.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Karolína 21.3.2009 16:29

Krásné téma

a venku svítí sluníčko a já si tu i v té své suterénní kanceláři připadám jako v ráji! Otevřela jsem si žaluzie, sice mžourám, ale to slunce je fakt po tak dlouhé době blahodárné. A téma "zahrada, kořeny....." je tak inspirativní! Zrovna tento týden jsme si psaly s Jajkou, která si "lázní", jak už nás svrbí ruce "na hlínu" a jaký máme absťák zahradnických prací! Tak jsem aspoň zasázela asi 30 malých květníčků s bylinkami, aby se pak daly už vzrostlejší na místo, zasázela jsem nějaké cibulky a semínka květin, které pak jen odvezu na zahradu. Vyrůstala jsem na chalupě v Krkonoších do svých 7 let, tam jsme měli 5 tis.m2 zahradu. Maminka pěstovala vše, co jí napadlo, bohužel, obvykle s nevalným výsledkem. Byla tam dost jílovitá a neúrodná půda, takže mrkve vypadaly jako myší ocásky, pokud je ty myšky rovnou nezlikvidovaly. Brambory byly v podobě takových malých skvrnitých korálků, ty skvrny byly od popela, kterým je tatínek, opravdu "Mičurin" vydatně zasypával, "popel je hnojivo" - tvrdil, ovšem zapomněl, že tam sype popel z briket a hnědého uhlí! Jedině snad ředkvičky vždycky vypadaly celkem k světu, ale ty zase já nejím! Jahody sezoblo kdeco, hlavně jsme se na nich nadřely. Ale jinak tam bylo vše ostatní - bylinky, rybízy, angrešty a reveň. Dneska je zahrada úplně jiná. Co nemusím pěstovat, nepěstuju! Žádné produkty, jen bylinková zahrádka, kde mám ale opravdu vše, co lze v kuchyni používat jak čerstvé, tak mražené či sušené! K tomu obrovské keramické mísy s lesními jahodami, těm se u nás ohromně daří a sklízím jich každý rok mísy. Kupodivu je nic nevyďobe přede mnou, ani z cesty nejsou moc vidět, takže i zbudou. A pak květiny, solitéry, keře. Má zahrada je poněkud chaotická, asi tak, jako já sama. Ale když se na ní člověk podívá, nabude pocit, že se v bolestech rodí ještě tak 20 let a možná, že se dožije plnoletosti a tím i konečné podoby!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Velká kočka 21.3.2009 16:02

Kolik zahrad máš.....eh

Omlouvám se, že jsem zabírala místo jinými problémy než zahradnickými.

Vyrůstala jsem v domku po dědovi. Byl tam dvoreček pro slepičky a králíky a taky pidizahrádka, kterou tam založil a ošetřoval tatínek. Pro nás děti tam byl rybíz červený i bílý, různé druhy angreštu a trocha jahod. V koutě stál bílý šeřík, plnokvětý. Lehávali jsme na mohutné zídce, která nás dělila od souseda, a nechali se omamovat tou těžkou vůní. Šeřík mi připomíná tatínka, který měl takovou kolínskou. A taky mého tehdy milého Jardu, se kterým jsme se líbali přes snítku šeříku. Ale já tohle zapomněla a teprve věnování v knížce, kterou jsem dostala když jsem se po těch nekonečných severských letech vrátila do Čech, mi ty magické chvíle připomnělo. 

Pak se shroutily přístavky stojící proti zahrádečce a najednou tam bylo místo na zahradu. Přibyl nektarin, který rostl chráněný zbylou zdí přístavku a ....a.....já vám nevím co ještě, ten strom nektarinu byl dominující. Bylo to taky v době, kdy jsem už studovala v Praze, už jsem zahradu tolik nenavštěvovala a nepobývala tam.

V Praze na Žižkově jsme o domečku se zahrádkou jen snili a při procházkách po Židovských pecích jsme si vybírali, jaký by se nám tak líbil. To jsme ještě netušili jakým způsobem se nám to přání splní.

Naše první obydlí v Göteborgu bylo blízko Zámeckého lesa (Slottskogen).Tam jsme se často procházeli s naším malým synkem, babička tam s ním taky ráda chodila. Brzy jsme se stěhovali na venkov, neohraničená převeliká zahrada, splývající s loukami a poli a do lesa co by kamenem dohodil. Babička si tam pěstovala spoustu kytiček a když je někde vidím hned vidím i ji, krásnou drobnou paní, shovívavou a mírnou. To co je v mém synkovi dobrého to tam zasela ona jako sela ty své kytičky. Pak přišlo zlé údobí u Stockholmu, řadové domky "medelsvenssons", to jsou takoví ti co musí mít všechno co má soused. Celá ulice má stejné auto a...no a tak furt a pořád a je to k zbláznění. Zahrádka měla stěnu plnou pnoucích růžových růží. To ale byla krása.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

týna 21.3.2009 13:48

jen probíhám a hlásám

krásné sluníčkové odpoledne přeju všem a hlásám, že jsem zrovna přisvištěla ze zkoušky ze sociologie a mám za 2.

nějak teď nestíhám, ale slibuju, že všecko dočtu, všecičko, fakt. ale zrovna je venku tak hezky, že něco rychle spolknu, nakrmím Andulku a padáme na lesní procházku

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Matylda 21.3.2009 11:35

Zahrada je velké téma

a v mé rodině postižené zahradou zcela zásadní. Dědeček z předměstí Brna zahradu měl a strávila jsem tam kus dětství. Rodiče si koupili chalupu, když mi bylo sedm, a k tomu zahradu cca 1500 m- sad se starými stromy, které posledních pár let odcházejí, a spoustu záhonků. Hned po koupi můj táta začal sázet nové stromky, takže se zahrada obnovuje. Před dvěma lety se ukázalo, že zahrada je špatně zakreslená a polovina nám jí nepatří a rodiče si ji museli koupit znovu ve veřejné dražbě- druhý dražitel to naštěstí vzdal. Jenže si k tomu museli přikoupit vedlejší pole. Naštěstí ho obdělávat nechtějí- uf. Na zahradě jsem pracovala od dětství a kromě jednocení mrkve a petržele jsem k těm pracem měla kladný vztah- vždycky to bylo lepší než vaření a mytí nádobí Znám jednu strašnou práci a to je sbírání mandelinek na bramborách.

Na dvoře, protože bydlím v prvorepublikovém domě, máme trávník, keře a záhonek. Starám se o ně já, protože nikdo jiný nechce. Zatím je to letos bída, nemám ani shrabané listí z té obrovské lípy, co tu máme. Ale polepším se. A navíc- strašně závidím Vave tu její pidizahrádku, jenže k téhle dokonalosti s enikdy nedohrabu

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Velká kočka 21.3.2009 10:10

O jiných kořenech

Milá Bětuláskovo, držím palce aťse kočenky porovnají. Příroda je vždycky boj o život a kočičky i když už tak dlouho žijí vedle člověka mají své pudy divokého zvířete. Tak ať všechno dobře dopadne.

U nás to asi dobře nedopadne. Lailinka se zase ukryla ale já ji našla a snesla dolů. Včera ležela v obýváku, kde mi nesvítí velká lampa, asi chyba ve vedení. Teď na denním světle vidím, že má Laila úplně žlutou pokožku uší a tam kde je vidět kůže na hlavě, to podle mne znamená že jde o nemocná játra a že je málo naděje. Ted jdu volat veterináře (zase budu tento měsíc bez peněz) a nepočítám, že Lailinku přinesu domů zpátky.

Když jsem Lailinku vytahovala z jejího úkrytu tak předla, bábrlinka moje hedvábná. Co my si s Garykem bez ní počneme? Novou kočičku si těžko pořídím, 15 či více let tu nebudu. Těch 10 let s Garykem bych mohla zvládnout. A když ne tak mám ve smlouvě, že si ho chovatelka vezme zpět. To pro žádnou kočičku zařídit nemohu.

Nechce se mi k telefonu, chtěla bych se tvářit jako že nic ale to nemohu. Musím jí pomoci co nejrychleji. Strašně se mi chce oddálit to definitivní rozloučení. Myslete na nás, prosím !!!

• reagovat
• nahlásit příspěvek