Byla jsem tuhle zase v Praze na Lužinách a všimla jsem si, že na všech dveřích okolních paneláků je vyvěšený nějaký leták. Kouknu a vidím, že je to pozvánka na umisťovací výstavu opuštěných koček. V duchu jsem souhlasně pokývala hlavou – vím, kolik práce a zároveň naděje se za takovými akcemi skrývá.  

A znovu jsem si uvědomila, jak strašně těžká – a samozřejmě nedoceněná – je práce lidí v útulcích pro opuštěná zvířata. Kromě samotné práce, tedy péče o smečku potřebných, často nemocných zvířat, je to strašný nápor na psychiku. Ať jsou totiž totiž úspěchy se záchranou, léčením a umisťováním koček či psů jakékoliv, vždy je to málo, protože proud potřebných nikdy nevysychá.

Uvědomila jsem si, že právě v oněch útulcích se setkává to špatné z lidí, s tím dobrým. Jak lhostejnost, bezohlednost a krutost jedněch zvířata do útulků dostává – opravdu ztracených zvířat je tam mizivé množství; tak otevřené srdce, láska a tvrdá práce těch druhých je z něj zase vypravuje do nových domovů.

A je tu ještě jedna neskutečně důležitá věc – pomáhají všem. Nejen hezkým, hodným a vděčným koťátkům a štěňátkům, ale i tvorům starým, nemocným, ošklivým, či kvůli hrozným zkušenostem extrémně bázlivým či naopak agresivním.

A mě napadá, jak moc by se lidé ve svém všedním životě měli zamyslet právě nad tímto faktem. Je snadné pomoct někomu, kdo je milý, vděčný a nepáchne. Podstatně těžší je pomáhat těm, které nemoc nebo okolnosti jejich života zle poškodily; kteří pomoc nechtějí přijmout, byť bez ní nepřežijí; kteří nejsou laskaví a vděční, protože to už z jakéhokoliv důvodu nedokážou.

Jenže právě na péči o ty nejposlednější z ubohých se pozná kvalita lidské společnosti. Ať už jde o zvířata nebo o lidi. Vodítkem pro ty nepřesvědčené by mělo být vědomí, že nikdy, ale opravdu nikdy nevědí, jak skončí zrovna oni.

Napsáno pro Český rozhlas Hradec Králové