Začnu poněkud oklikou. Zimu u nás nevítám jenom shromažďováním potravy a plněním dřevníků, ale mezi rituály patří ještě pravidelná výměna letních kol za zimní. Ve Dvoře Králové mám oblíbený pneuservis, kde nejen odvádějí dobrou práci, ale také se slušně chovají. S panem majitelem jsem se seznámila před čtyřmi roky, poté co jsem se přestěhovala z Prahy.

Když poprvé viděl mé auto, pozorně si ho prohlížel, potom přejel rukou přední poznávací značku otlučenou od kamínků a podotkl: "Madam jezdí rychle..." Poťouchlé jiskřičky v jeho očích mě přesvědčily, že má  minimálně smysl pro humor, a tak jsem se připojila k jeho stálým klientům. Je zajímavé, že ať v jeho firmě pracuje kdokoliv (vyměnilo se tam za tu dobu pár mladých kluků), všichni jsou milí a dámy rozmazlují. Tak např. na požádání manipulují s auty, aby křehká květinka třeba nemusela z komplikovaným způsobem vjíždět do a vycouvávat z garáže do poměrně úzké uličky. Než jsem na to přišla, párkrát jsem jim zkazila radost, ale dnes jim automaticky podávám klíčky a pro auto se vracím až tehdy, když si obejdu náměstí a nakoupím.

Včera to bylo také tak. Nechala jsem jim tam auto s vágními pokyny (kola jsou v kufru, speciální klíč taktéž, ano, dusík jako obvykle) a vydala se do města. S kamarádkou jsme stihly ještě i posedět u kávy a společně jsem šly pro auto. Už stálo zaparkované venku, tak jsem zaplatila, prohodili jsme pár slov o hřebících (v září jsem chytla po hřebíku do obou levých kol...:)) a vrátila jsem se k autu. Automaticky jsem nakoukla do kufru a v tu ránu jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo plakat. Kola byla už zase uložena nastojato!

Vysvětlím. Mám auto typu combi, takže má poměrně velký kufr. Je pravda, že kola jsou také velká a se širokými pneumatikami, ale já vím, že se do kufru vejdou naležato - po diagonále a vždy dvě na sebe. Jsou-li uložena nastojato, tak jsou natolik široká, že do strany nespadnou. Naopak, mají místo ještě ve směru pohybu auta, takže si v této poloze za jízdy v kufru vesele popojíždějí sem a tam. 

Když jsem to auto kupovala od jeho předchozího majitele, byla kola v kufru postavena nastojato. Hned jsem si toho nevšimla, měla jsem dost práce se zvládnutím elektrického nastavení zrcátek :)), takže jsem se s tím nadělením rozjela. Řeknu vám, klidně jsem tam mohla mít kozu nebo jiného kopytníka! Buch sem, buch tam. Tak jsem po sto metrech zastavila a poprvé překládala kola naležato.

Upozorňuji, že jsem byla oblečena v souladu se schůzkami, které jsem ten den měla, takže jsem s pro mě obrovskými koly manipulovala oblečená do světlé halenky a dlouhé sukně. Tu jsem si několikrát během operace přišlápla, můj božíhodový šátek se ometal po pneumatikách, prostě lahůdka. No, naskládala jsem je tam.

Podruhé se mi to stalo v neděli. Požádala jsem svého dvacetiletého synka, aby mi dal do auta zimní kola ještě před tím, než ho odvezu na vlak - nechtěla jsem se s nimi v pondělí tahat sama. Vyjížděli jsme už za tmy a poněkud nakvap. Sedám za volant, rozjíždím se a buch sem, buch tam. Teda nechytat ten vlak na poslední chvíli... "Na co jsi ksakru myslel?" láteřila jsem nemateřsky. No dobrá, tak jsem si je přendala. Tentokrát jsem alespoň nebyla v gala.

Včera u pneuservisu jsem to vzdala. Ten člověk musel vidět, že se tam ta kola naležato vejdou - vždyť je odtamtud vybíral. Námaha spojená s tím, že se kola uloží jedním i druhým způsobem je srovnatelná. Takže jsem usoudila, že jde o tajemné kosmické příkazy typu "nezabráníš kolu v pohybu jeho", které mohou slyšet pouze vyvolení - v tomto případě je zřejmě mužský mozek citlivěji vyladěn. Řekněte sami, můžu s něčím takovým vlastně vůbec bojovat?