Návrháři prý vyžadují pouze dokonalá těla a dívka, kterou by nejspíš doktor ještě před dvaceti lety poslal lety do ozdravovny, měla podle jejího mínění ještě zhubnout. V článku potom byly reakce odborníků na kde co, a také názory matky jiné dívky, kterou anorexie přivedla málem do hrobu.

Nejdřív mě napadlo, pro jaké zákaznice se tedy vytvářejí ty úžasné modely - bohatá žena sice může mít desítky tisíc na útratu, ale kdo zaručí, že má nějakých sto osmdesát centimetrů a maximálně řekněme 56 kilo? Co když je náhodou milionářova žena, matka nebo dcera mrňavá, nebo boubelka, nebo nedej bože obojí? Ale nemusíme chodit pro příklad tak daleko. Co když je prostě normální průměrně narostlá ženská?

Další otázka se vylíhla hned vzápětí. Co je to za návrháře, když dokáží dokonale obléknout jenom podvyživené dívky? Kde a u koho se oblékají dámy, třeba manažerky nebo političky, které svoji kariéru, umění nebo moc nepostavily na předpisových postavách? Na kom se tedy prezentují oděvy, které dokáží podtrhnout krásu obyčejných žen a zakryjí jejich nedostatky?

Už vidím, jak by bylo plno v sále, kde by se prezentovaly oděvy, ve kterých by vynikla každá žena - malá, velká, tlustá i hubená. Hesla by v dnešní korektní době nejspíš musela být tajná a šířila by se formou spamu: Máte krátké nohy, velký zadek, malá (nebo velká) prsa, úzká ramena nebo žádný pas? Nebuďte frustrované! Největší světoví návrháři pro vás připravili kolekci, která vaše nedostatky skryje a podtrhne vaše půvaby. Značka - "normální" modelky nezaměstnáváme...

Ale to jsem už zabrousila příliš daleko. Ta matka nemocné dcery z novinového článku říkala, že jediné, co může proti těmto praktikám udělat, je bojkot takto prezentovaného zboží. Ale samotné je jí jasné, že je to pouze její osobní postoj. Návrhářů a ostatních, kteří z obchodu s umělou krásou žijí, se to pochopitelně nedotkne.

Nejhorší je, že ten poněkud pochybný ideál krásy se vrývá do podvědomí již několikáté generace žen. Ty se potom většinou celoživotně trápí nad "nevyhovující" postavou (dosaďte cokoliv). Tím netvrdím, že by si člověk neměl dávat pozor na váhu, jíst zdravě a sportovat. Ale přece jen je rozdíl, když se žena podívá kriticky do zrcadla a řekne si "Tři kila dolů a jsem zase kočka", než když většinu života odmítá přijmout své, mnohdy hezké a zdravě rostlé tělo, protože se srovnává s nereálnými modely.

A jak psali tuším na iDnes, s anorexií začínají mít problémy už i osmileté holčičky. Co jsem proboha dělala v osmi já? Strašné neplechy, měla jsem věčně odřená kolena, hrála s kluky fotbal a loudila druhou večeři. Připadá mi skutečně hrozné, když se mláďata mladšího školního věku zabývají do té míry svým zjevem, že se doslova zabíjejí...

A tak jsem si nakonec vzpomněla, jak jsme byli tehdy v divadle na těch irských tancích. Tančily tam tři dívky. Po irsku je to pěkná dřina - hopsání horší než na aerobiku. Děvčata tančila až jim jiskry od bot lítaly a bylo jasné, že se při tréninku pěkně zapotí. Zjevně žádné povalující se typy obědvající hamburgry a kolu. Jedna z nich však byla takový ten pravý slovanský typ - prostě holka krev a mlíko, rozhodně ne hubená.

O přestávce mi povídala jedna známá paní: "To jsem netušila, že tohle mohou tančit i tlusté dívky..." Zůstala jsem stát pomalu s otevřenou pusou. "Kdo je podle tebe tlustý?" "No však víš, ta jedna má takové silnější nohy..." Zaskočilo mě to. Tahle známá je milá rozumná paní, mimo jiné matka dospělé dcery. Přesto, když se dívala na pódium, automaticky předpokládala dívky vypadající jako ty z obálek časopisů nebo z televize. Kdyby to takzvaně tlusté děvče potkala na ulici, určitě by ji takový komentář nenapadl.

Strčila jsem noviny do krabice na sběr a rozhodla se skončit s planými úvahami. Ono snažit se dobrat pravdy v otázce, do jaké míry s námi média a obchod dokáží manipulovat, nemusí být zrovna potěšující záležitost. Jistě - zbraní proti manipulaci by měl být zdravý rozum. Ale řekněte mi, kam se ztrácí ve chvíli, kdy se většina žen ráno podívá do zrcadla?