Jedním z kouzelných atributů našeho domácího vánočního procesu je zazvonění oznamující, že Ježíšek skončil svou práci a je tedy možné konečně nakouknout pod stromeček. Pro děti je to okamžik vrcholného napětí, všechny touhy a očekávání jim úží dech a mají stejně blízko k smíchu jako k pláči.

Jak ale zajistit, aby se zvoneček ozval přesně v tu správnou dobu a po ruce byli oba rodiče? Vždycky to tedy to znamenalo vymyslet nějaký fígl. Copak malé děti se daly oklamat celkem snadno, v nejhorším jsme si tuto službu navzájem poskytovali se sousedy v paneláku. Ale máte-li dva kluky nadané bystrým úsudkem a kritickým myšlením, a navíc slavíte-li Vánoce na osamělé chalupě v krkonošských lesích, stojíte před problémem. Tedy pokud hodláte trvat na kouzelném zvonění... Přesto se nám právě v té době povedl ten nejlepší kousek - opravdové kouzlo.

Představte si vánoční večer v osamělém horském údolí. Na jeho dně stojí starý roubený dům, pod příkrovem ledu živě bublají stékající se potoky. Sníh jiskří v odlescích barevných světýlek, na hluboce modré obloze blikají první hvězdy. V čistém mrazivém vzduchu je cítit jenom trochu kouře z komína.

V oknech svítí teplé žluté světlo a po pěšině od domu vycházejí čtyři zachumlané postavy následované rozradostněným jezevčíkem. Dospělí mají v rukou svíčky s mihotavými plamínky a pobízejí neochotné děti ke zpěvu koled. Vzhledem k tomu, že cesta k dárkům vede jen přes koledy, tak se zpívá. Nápěv kolísá a je prokládán povykováním, jelikož od svíček jsou připalovány prskavky. Studený oheň srší, osvětluje mladé dychtivé tváře a rozjasněné oči.

Najednou Martin zašeptal: "Slyšíte? Zvoneček! A teď zase!" Všichni ztichnou a napjatě poslouchají. "Zase! Slyšeli jste?" Děti tají dech a přikyvují. Skutečně, zvoneček zazvonil! Můžeme zpět do tepla chalupy... a k dárkům! Boty dusají po sněhu, kluci se pošťuchují a cpou se najednou do dveří. Aleluja, Vánoce jsou tady!

Byl to poslední večer, kdy bylo slyšet kouzelné zvonění. Děti na něj však nezapomněly a každoročně se vyptávaly, jak jsme to tenkrát nastražili. Venku jsme byli prokazatelně všichni, i s jezevčíkem Maxem. Horská samota a sníh porušený jenom našimi vlastními stopami vylučovaly přítomnost třetí osoby. Neřekli jsme jim však nic. Místo kouzelného zvonění jsme měli štědrovečerní záhadu.

I nad letošním vánočním pstruhem jsme opět načali známé téma. Andy se předháněl ve vymýšlení fantastických technických řešení, z nichž mnohá byla opravdu originální. Nicméně byl zcela mimo. Marek byl víc zticha, přemýšlel a honil po talíři kousek salátu. "To byl nějaký fígl... Vsadím se, že to byla jenom sugesce!"

Nastalo ticho, vteřiny váhání před přiznáním. Kluci se na nás s napětím zadívali. Nakonec jsme to s Martinem nevydrželi a začali jsme se smát - tajemství bylo po letech prolomeno! Ano, ve skutečnosti nám pomohla čarovná atmosféra osamělé krajiny, láskyplná soudržnost a společná víra v to, že zázraky se dějí. A ony se někdy opravdu dějí! Jenomže co budeme dělat další roky bez rodinné záhady?