Ja jsem vam jako malej kluk ministroval v kostele.

Ale moc se mi nedarilo, pac jsem byl ( a jeste jsem ) strasne roztrzitej a kdyz jsem dvakrat pri prenaseni svate knihy u oltare zakopnul tak jsem byl prerazen ke kadidlu. Ale zase: vzdycky s nim vybehl v nepravou chvilku.

Verici si uz na to tesili, zvali tam v nedeli pribuzny a na vokrese si lamali hlavu s nevysvetlitelnou stoupajici zboznosti !

Ale nejheci prihody mam z pohrbu. Co sem vam ja jednou vyvedl.

Hhrbitov v nasi vesnici lezel puvodne na kraji vsi, ale jak odsunuli sudetske Nemce a zbourali baraky, tak se ocitnul u lesa.

To byly jeste ty sptravne pohrby, kone, kocar muzikanti. A slo se od kostela. Ja v cele s krizem , za mnou ten kocar, za nim farar pozustali, muzikanti atd. Tam vam byla pak krizovatka. Doleva ke hrbitovu, napravo do lesa.

Ja jsem byl na ten kriz strasne pysnej, koukal jsem se jestli se maminka kouka z vokna a jestli vidi, jak jsem dulezitej .

Misto nalevo,jsem to zahnul napravo!

Kocar, farar, pozustali  a muzikanti  za mnou. Polovina pruvodu zustala stat na te krizovatce a vyvalene se koukala co se deje.

I ja jsem zjistil po chvilce se zdesenim , co jsme to vyvedl.

Ty časy byly dobré hlavně tím, že jsem byla malá, jinak naší "soudružce vedoucí" z pionýra vděčím za to, že jsem celkem brzy pochopila, že je něco shnilého ve státě československém. Když se mělo vstupovat do pionýra, přošla "soudružka", rozkročila se jak gestapačka a zařvala: "Tak kdo tady chce chodit do pionýra!" Ač z Jiskřiček psychologicky připravená na chození do pionýra, jsem doslova zalezla pod stůl. Doma to ale neprošlo, rodiče si byli vědomi, že bez docházky do pionýra by mohl být se střední školou problém, tak jsem musela s prosíkem za "soudružkou" dojít a vysvětlovat, že jsem to posledně nějak nepochopila, a že bych do toho pionýra takdy chtěla chodit ...... NO NECHTĚLA JSEM... K dovršení všeho mě zvolili předsedkyní oddílu, dodnes nevím proč. Doma jsem radostí metala kozelce a můj bratr jen utrousil: "Však ty poznáš, zač je toho loket." A taky jo, měl pravdu.  Prakticky každou schůzku jsem musela  dát v dvojřad nebo dvojstup nastoupit a podávat hlášení: " Soudružko vedoucí, oddíl Lvíčata 101. pionýrské skupiny Ernsta Thalmana je připraven k plnění úkolu: .... v počtu x pionýrů, nepřítomni: y, omluveni: jenže nikdy jsem nepoznala dvojřad nebo dvojstup a ostatní také ne, tudíž se vždycky postavili přesně opačně a já to nepoznala (1. seřvání), pak jsem se zapomněla představit (2. seřvání), pak jsem soudružku zapomněla oslovit (3. seřvání) když jsem překlopýtala přes Lvíčata a 101. pionýrskou skupinu Ernsta Thalmana a zadaný úkol, obvykle jsem zjistila, že jsem ty nebožáky spolupionýry zapomněla spočítat (4. seřvání), to vše během několika minut a prosím POKAŽDÉ, ač mám dobrou paměť, tohle jsem za boha nebyla schopna se naučit, asi proto, že šlo o strašný opruz. Vydržela jsem to dva roky a pak jsem s předsednictvím oddílu navěky sekla a až nikdy nikdo mě nepřesvědčil k nějaké pionýrské nebo svazácké aktivitě. Povídání o stání u pomníčků je pro zájemce jako odpověď panu WWW níže.