„Taktaktaktaktak...“ Pomalý, jasný klapavý zvuk avizoval nějaký motor, ale rozhodně jsem nepoznala, čemu by mohl patřit – auto určitě ne, motorka ani náhodou. Co to jen může být?

Šla jsem zrovna pěšky z Řečice k nám do vsi, sluníčko klesalo k obzoru, a les už vydechoval večerní chlad. Nad krajinou se povalovaly závoje kouře z ohýnků, upravená pole a pokosené louky voněly vlhkou zemí, a na prastarých, nyní již bezlistých jabloních rostoucích podél cesty, se tu a tam červenala jablka. Všude vládl laskavý, trochu unavený mír. Jen kdyby tu neznělo to „taktaktaktaktak...“

Zvědavě se rozhlížím a najednou ho vidím. Traktor? Traktůrek! Jede velmi pomalu a vypadá divně. Že by nějaký domácí výtvor? Ale ten motor opravdu zní jinak, než cokoliv, co znám. Přidávám do kroku, protože jsem najednou hrozně zvědavá. Mám štěstí, potkáváme se ve chvíli, kdy vyjíždí z pole.

To snad není možné! Upřímně žasnu, protože poznám, když uvidím klenot: v tomto případě traktor – veterána. Jak se dozvídám od usměvavého souseda, jde o traktor Svoboda, vyrobený v Kosmonosích u Mladé Boleslavi v roce 1939. Označení DK 12 označuje 12 koní pod kapotou. Okouzleně si ho prohlížím a popravdě mi nedělá potíž s ním držet krok. 

Obdivuju stroj, který kdysi stával tolik, co dva páry koní nebo menší domek se zahrádkou. Ale zase ho nebolely nohy, netrpěl kolikou, a když nepracoval, nemusel jíst. Přemýšlím o tom, jak hrdý na něj kdysi jeho první majitel musel být, byť sám řidič při práci moc rozmazlený nebyl – na traktoru ho nic nechránilo před nepřízní počasí a sedadlo taky nevynikalo pohodlím. Přesto byl kdysi představitelem pokroku, technické tvořivosti a velkého umu svých tvůrců.

„Taktaktaktaktak...“ Usmívám se na traktorového stařečka a přemýšlím o tom, jak dobře padne, když se člověk občas může ohlédnout zpět. 

Tady najdete obrázek: http://www.eurooldtimers.com/cze/galerie-stroj/5576-1939-svoboda-dk-12.html