Na Dušičky jsme byli většinou v Praze. (Hřbitovní turistika ještě nebyla zdaleka tak častá - aspoň mě to tak připadalo...) Vždy jsem se těšila, až se otevřou stánky s květinami, věnci a svíčkami. Okolí vchodu na hřbitovy totiž rázem začalo připomínat pouť. Vonělo chvojí, květiny a rum, který byl štědře naléván do prodávaného horkého čaje. Všude byla spousta lidí.

Maminka nás s bratrem vždycky brala "Na Dušičky", což znamenalo nakoupit svíčky (za všechny naše + jednu za ostatní, kterým nemá kdo svítit) a prodírat se davy k hlavnímu kříži. Tam už byly na zemi desítky hořících svíček - kalíšků, vosk voněl, plaménky se mihotaly a rozehřívaly chladný vzduch. Vždy jsem si říkala, že se to musí mrtvým moc líbit.

Zapálili jsme si ty svoje a dali je k ostatním. Chvilku jsme postáli a šli se projít po hřbitově. Obdivovali jsme výzdobu hrobů, četli nápisy a chodili do té nejstarší části k hrobům slavných lidí. Moc jsem to měla ráda u Fügnera a Tyrše, ale v podstatě nás zajímalo všechno, co se nějak vymykalo průměru. Nelíbily se mi hrobky - připadalo mi, že je tam tma, zima a vůbec žádný výhled.

Dušičky byly vždycky důvodem k tomu, abychom se ještě častěji vraceli ve vzpomínkách k našim blízkým, kteří nás už opustili. Naše vzpomínky bývaly veselé a mě vždycky připadalo, že právě ony a mrkající světýlka jsou na Dušičkách to nejdůležitější. Květiny, věnce a jiné hřbitovní artefakty na mě zdaleka nedělaly odpovídající dojem.

Pokud si řekneme, že vzpomínka je tou nejlepší květinou, tak já z těch kytek asi nadosmrti nevyjdu. Moje babička, děda, prababička... Každý z nich mi toho tolik dal a na každého si co chvíli při nějaké příležitosti vzpomenu. Mám však jednu vzpomínku, sice zcela obyčejnou, ale zato urputnou a nevymýtitelnou.

To bylo tak. Moje babička Růženka mě učila mě spousty věcí, ale jedna mi utkvěla v paměti zcela mimořádně: "Polštář, a to si Dášenko pamatuj, se vždycky protřepává čtyřikrát. Čtyřikrát! Vždycky!"

A já jsem vám od té doby jako zakletá. Je jedno, jestli vstávám v lidských sedm nebo nelidských půl páté, jestli jsem doma nebo na chalupě, šťastná nebo nešťastná, vždycky polštář protřepávám čtyřikrát. Někdy se v duchu bouřím, plácnu tu hloupou lůžkovinu jenom aby se neřeklo, ale v duchu vím, že je to ztráta času. Musím se totiž vrátit a udělat to pořádně. Čtyřikrát.

Přeji vám krásné Dušičky a srdce plná milých vzpomínek.