Pod názvem šváb si představujeme nevábný hmyz obývající skříně, almary, kredence a místa, kde má možnost najít něco k snědku. Obvykle je šváb spojován s nečistotou, i když sám je nadmíru čistotný.

Je to hmyz, který pobíhá a také létá po zemi zhruba 50 milionů roků. Je to mistr v přežívání. Přežívá nukleární radiaci až 15x vyšší, než je smrtelná dávka pro člověka. Když přijde o hlavu, tak tělo funguje dál včetně reakcí na nebezpečí, a umírá až několik týdnů po ztrátě hlavy hlady, nemá čím žrát. Obvykle však umírá po týdnu, žízní. Pod vodou vydrží i déle jak 45 minut, než se utopí. Švábů je mimo Antarktidy na všech kontinentech zhruba 4500 druhů. Od 3,5 mm do 97 mm velkých Megaloblatta longipennis. Středo- a jihoamerický druh, Megaloblatta blaberoides, má rozpětí blanitých křídel až 185 cm.

V Austrálii máme také několik přehršlí švábů, mají rádi teplo a vlhko. Od těch okřídlených, které potkáme většinou ve městech, až po bezkřídlé „bush cocroache“, tedy šváby bušové, kteří se zpravidla rýpají v zemi a nebo uschlých dřevinách. Někteří z nich, Macropanesthia rhinoceros, „obrovský hrabající šváb“ žijící v Queenslandu, jsou pěkní macci. Od hlavičky po prdelku měří kolem 8 cm a váží 35 g. Samý čistý protein. https://www.bushheritage.org.au/species/giant-cockroaches V odkazu na konci je moc pěkné a názorné video na jedna a půl minuty.

Doufám, že si těchto švábů nevšimnou Číňani. Hned by vznikly megafarmy, kde by je chovali a následně jako delikatesu servírovali v jejich fast food restaurantech napíchané na špejle, do křupava ofritované (hafol obrázků najdete zde).

Tito drobečci jsou v přírodě prominentní a v hlavním městě Queenslandu, Brisbane, jsou oblíbeni jako pets, tedy domácí mazlíčci. V přírodě jsou důležitým článkem ekosystému. Konzumují uschlé eukalyptové listí a tlející dřevo. Své „nory“ vyhrabe až 1 metr pod povrch země a následně v nich přebývá.

Fotka zobrazuje Macropanesthia rhinoceros, „obrovského hrabajícího švába“ chovaného jako pet (foto: commons.wikimedia)

Z nory vylézá v noci, kdy sklízí v okolí suché listy, kůru a tlející dřevo. Úlovek si přemístí do své nory, kde jej pak v klidu a pohodě konzumuje. Samička, opět v noře, rodí živá mláďata – kukly, až 30 najednou. Zde je mamina krmí suchými listy, kůrou a tlejícím dřevem, které v noci nasbírá po okolí. Mláďata se až 12x za svůj vývin svlékají, než dorostou plné velikosti. V noře u maminy zůstávají mnoho dalších měsíců, než se odhodlají vydat se do světa a vyhrabat si vlastní nory. Jinak to jsou zvířátka solitérní a vyhledávají společnost jen v době páření.

O švábech létavých jsem už něco napsal v roce 1997 a tak zde jen překopíruji můj starý text.

Stalo se koncem šedesátých let, kdy jsme jako zatím bezdětní manželé bydleli v pokojíku ve čtvrti Rozelle, což je “inner suburb“ v Sydney. Krásný vlahý večer nastávajícího léta a city, na kterou jsme měli výhled, zářila statisíci světly. Ne, nebydleli jsme v tom, co tam je nyní, moderní, drahé a ‘trendy’ byty. Tehdy to byl slum, pokojík byl v prvním patře, společná koupelna v přízemí a hajzl s prádelnou na dvorku. Ten hajzl, jak svým vzhledem, odérem i čistotou, se ani při nejlepší vůli nedal nazvat záchodem. Pochopitelně že byl také společný jako všecko ostatní mimo našeho pokojíku, kde jsme měli dřez, vařič, stůl, 2 židle a postel, vše pronajaté s tím pokojíkem.

Jak jsem se už zmínil, výhled z okna byl na ozářenou city, co byla hned přes záliv. Byl čas zalehnout a jak jsme rozestýlali, tak najednou se ozve mocný, hluboký bzukot , pak CRRRASH a do rozestlané postele se zřítil skoro deseticentimetrový šváb. Tykadla ještě dalších deset centimetrů. Nastává honička a hra na schovávanou. Ta bestie je rychlá jako blesk a navíc občas popolétne. Do okna se však netrefí a tak obvykle za rachotu krovek a křídel havaruje v pokoji. Po chvíli vzrušujícího honu na vetřelce se nám ho podařilo chytit. Po prohlídce tohoto nádherného exempláře hmyzí verze bombardéru typu B52 jsme ho vyhodili z okna. Milej šváb roztáhl svoje křídla a za hlasitého bzukotu odletěl do tmy. Rozpětím konkuroval četným netopýrům, co v tuto dobu zrovna sháněli večeři (nebo pro ně vlastně snídani). Nemyslím, že by měli zálusk na našeho nedávného hosta.

Ve stejnou dobu jsem dobýval skývu chleba jako pomocník v kuchyni. Nebyla to kuchyně ledajaká, ale velkovývařovna v cvokhausu, kde bylo tehdy hospitalizováno kolem 3000 cvoků.

Kuchyně byla hala s dlouhou řadou třípatrových trub na pečení na jedné straně, uprostřed bylo 16 velkých nerezových kotlů na vaření a na druhé straně byla řada nerezových friťáků velikostí vany. V přilehlých prostorách byla přípravna zeleniny a další místnost byla přípravna masa.

Začínalo se brzy ráno, když byla ještě tma. Kdo přišel první, tak rozsvítil světla a to byl signál pro hodující šváby k ústupu do úkrytu. Zní to neuvěřitelně, ale byl to rachot. Když se ve ztichlém prostoru najednou rozběhne pár tisíc švábů velikosti dobře živené myši, tak to je pěkná mela. Navíc, v tom frmolu, mají občas kolizi jak mezi sebou, tak s okolím. Když toto ranní divadlo začalo nabývat fantastických rozměrů (to pak vypadalo, že utíká celá podlaha) tak zhruba jednou za měsíc byl večer povolán odborník. Ten všechny prostory zajedoval. My jsme přišli následující den o hodinu dřív a jali se odstraňovat mrtvolky. Vymetalo se, zametalo se, vybíralo se a vynášely se vrchovaté kýble (desetilitrové kbelíky) mrtvých švábů. Málokdy bylo kýblů méně než 20. A toto se opakovalo zhruba každé 4 týdny. Tak jsem si za 9 měsíců v té kuchyni na tyto tvory zvykl, že je teď považuju za zcela normální domácí zvířátko, které mi tu u nás v Blue Mountains chybí. Tady jsou jen občasní malí švábi bušoví, kteří do baráku zabloudí jen omylem.