25.10.2021 | Svátek má Beáta


AUSTRÁLIE: František Příhoda.

3.8.2021

Dne 8. července 2021 překypovaly sdělovací prostředky v Klokánii pro změnu optimistickou zprávou. To proto, že nejstarší žijící australský olympionik se ve zdraví ve svém zamilovaném horském městečku, Thredbo Village, dožil 100 let. Frank Příhoda reprezentoval Austrálii na zimních olympijských hrách v Cortině D’Ampezzo roku 1956 ve slalomových disciplinách.

I když díky ohromné rozloze napadne v zimě v Australských Alpách, Snowy Mountains či Sněžných horách více sněhu než v Alpách evropských, zimní sporty a zvláště ty na lyžích nebyly mezi klokany nějak rozšířeny. To se však změnilo po druhé světové válce, kdy do velké jižní země, zvláště po roce 1948, přibyli vynikající lyžaři z Československa. Podívejme se na některé z nich, dlužíme jim to.

Antonín Šponar (8. dubna 1920 – listopad 2002) reprezentoval poválečné Československo na zimních olympijských hrách v St. Moritz ve Švýcarsku v roce 1948 ve sjezdu a alpské trojkombinaci. Byl nejúspěšnější z tehdejších československých reprezentantů, aby po zhodnocení vývoje politické situace ve vlasti a následného komunistického politického puče, se rozhodl svou kolébku opustit. Komunistický politický puč ho jako statisíce jiných občanů vůbec nenadchl.

Antonín vyrůstal v Praze v rodině střední ekonomické vrstvy. Jeho otec měl malý podnik, kde vyráběl nábytek a restauroval nábytek starý, historicky cenný. Už na střední škole se Antonínovi dostalo technického vzdělání ve strojařině a elektrotechnice, aby později pokračoval ve stejném na Karlově universitě. Už jako dorostenec propadl kouzlu zimních hor a lyžování, ke kterému měl vrozený talent. Za války, když němečtí okupanti zavřeli vysoké školy, se i přes jejich zákaz věnoval svému oblíbenému lyžování. Válečnému nasazení na práci do Německa se vyhnul díky falešnému vysvědčení, že trpí epilepsií. Čím však netrpěl ani náhodou, byla vleklá tuberkulóza, která ho provázela prakticky celý život.

Po válce se od Antonína očekávalo dostudování a potom pokračování v rodinném podniku jeho otce. Nenaplnilo se žádné. Antonín byl jako vynikající lyžař alpských disciplin zařazen do československého reprezentačního družstva a většinu zimního času trávil někde na lyžích tréningem a nebo na závodech. Byl vyslán i na zimní olympijské hry v roce 1948 do St. Moritz do Švýcarska, kde byl naším nejúspěšnějším reprezentantem.

Díky lyžování se vytvořila přátelská pouta mezi Antonínem, Sašou Nekvapilovou, také olympioničkou, jejím bratrem Františkem Příhodou a manželem Karlem. Celá tato parta mladých, úspěšných lidí, začala plánovat útěk z lidově demokratické klece, která tehdy na celé Československo spadla.

František Příhoda vlastnil válečný Jeep Willys a Antonín k němu zkonstruoval a vyrobil důmyslný naviják s 500 metry ocelového lana. Byl to lyžařský vlek na kolečkách, který se díky navijáku sám vytáhl i na ten nejstrmější kopec, se kterého pak nahoru vytahoval lyžaře. Antonínovi se podařilo tehdejší úřady přesvědčit, že právě tento vlek umožní národnímu lyžařskému družstvu, jehož byl členem, intenzívní tréning za ekonomicky výhodných podmínek, a tak byl celý tento cirkus v roce 1948 přemístěn do St. Christoph, nedaleko St. Anton v Rakousku, kde Tony začal provozovat svůj lyžařský vlek a vyučovat lyžování jako instruktor. Brzy následovala Saša Nekvapilová. Tato byla s národním reprezentačním týmem poslána na závody do Grindelwaldu ve Švýcarsku, ze kterého se už do kotlinky nevrátila, a zanedlouho se v St. Anton shledala s kamarádem Tonym, jak si nyní říkal, a jeho snoubenkou Elizabeth. Tu Tony poznal už v Československu. Angličanka, která pracovala pro americkou filmovou společnost v Praze. Elizabeth a Tony byli zanedlouho oddáni v Innsbrucku.

Tony se chtěl přemístit do USA anebo Kanady, ale tehdy byla čekací lhůta na přistěhovalecká víza do těchto zemí 10 let do USA a 5 let do Kanady. Jeho žena však pracovala pro Mezinárodní organizaci pro uprchlíky a také pro Australskou misi. Zde někdo navrhl, že v Austrálii je také sníh a jistě tam budou potřebovat lidi, kteří něco o sněhu a podnikání s tím spojeným ví. A tak zanedlouho měl Tony s Elizabeth i malou dcerkou Louisou, která se jim zatím narodila, namířeno do Austrálie.

Koncem roku 1948 skončili u Tonyho jeho lyžařští přátelé, Karel Nekvapil a František Příhoda, bratr mladé paní Nekvapilové, kterým se podařilo nelegálně a za značného rizika utéct z komunistické klece jménem Československo.

Po nějaké době se tato parta na čas rozešla, manželé Nekvapilovi s Františkem Příhodou skončili na několik měsíců v Belgii, kde čekali na přistěhovalecká viza do Austrálie, kam už napřed odjeli i Tony a Elizabeth s malou Louisou. Tonymu byla už před odjezdem do Austrálie nabídnuta práce lyžařského instruktora. Ve velké dřevěné bedně se Tonymu podařilo přivézt kompletní lyžařskou výbavu a celý lyžařský vlek bez Jeepu, který plánoval koupit v Austrálii. Po přistání v Austrálii 1. ledna 1951 a prvních třech týdnech v přistěhovaleckém lágru v Bathurstu v NSW, začali manželé Šponarovi pracovat pro horský hotel Kozciusko ve Sněžných horách. Tento však týden po jejich nástupu do práce vyhořel a oni se přemístili výše do hor a začali pracovat pro Charlotte Pass Chalet, pěkný horský hotel v klínu hor. Tony jako lyžařský instruktor a Liz jako recepční. Zde žila a pracovala Šponarova rodinka 3 roky až do konce roku 1953, kdy Tony začal pracovat jako hydrograf na grandiosním projektu kaskády hydroelektráren ve Sněžných horách.

Takto měl možnost poznat mnoho míst v celých Sněžných horách ve svém pátrání po vhodném místě k vybudování lyžařského střediska, jaké znal z evropských Alp.

Tony měl velké ambice – vytvořit prvotřídní lyžařské středisko v Austrálii. Proto se nepřestával dívat po vhodných místech, až narazil na Thredbo Valley. Toto bylo v té době, letech 1953–56 téměř nepřístupné, až na divokou dobytčí stezku podél řeky Thredbo. Až koncem let padesátých byla vybudována dnešní silnice „Alpine Way“, spojující městečka Jindabyne a Khankoban, každé na opačné straně hlavního hřebene Sněžných hor, která vede právě údolím Thredbo. Hlavní hřeben tato horská silnice překračuje v “Sedle mrtvého koně“, „Dead horse gap“, ve výši 1582 m nad mořem.

Za uplynulých více jak 60 let vznikly i jiné resorty zimních sportů v různých vhodných lokalitách ve Snowy Mountains. Na příklad v Perisher Valley, Smiggin Holes a na Blue Cow dokonce vede „Ski Tube“ električka podobná té ve Vysokých Tatrách, avšak pod kopci tunely.

Tony sice nebyl první, kdo ocenil prostředí hlubokého údolí a strmých svahů v Thredbo Valley, ale byl první, kdo vytvořil družstevní spolek lyžařů – syndikát s Charlesem Antonem, Geoffem Hughesem, Ericem Nichollsem a později přibyvším Thyne Reidem, který to vše financoval, za účelem vybudování lyžařského střediska. První budova, která na území dnešního lyžařského střediska Thredbo Village kdy stála, byla přepravní bedna na Tonyho lyžařskou výbavu a vlek. Měla tu výhodu, že se dala zamknout.

V roce 1957 se Tony začal věnovat práci pro syndikát na plný úvazek. Vybral místo na stavbu hotelu Friday Flat. Navrhl, kudy vést sedačkovou lanovku, na svazích Crackenbacku, které zbavil vegetace, stromů a keřů, vybudoval sjezdovku a otevřel a provozoval společně se svou ženou horskou chatu. První dvě horské chaty byly v Thredbu postaveny v roce 1957. První byla Roslyn, ze které se později stala Thredbo Lodge, a druhá Crackenback Ski Club.

I přes veškeré úsilí, které Tony do projektu investoval, nebyl ustaven jako jeden s ředitelů nově vzniklé společnosti Kozciusko Thredbo LTD. Možná za to mohla jeho flambojantní a značně nekonvenční povaha. Jeho práce pro družstevní spolek však byla oceněna, a tak dostal akcie vzniklé společnosti.

Tony akcie prodal a za utržené peníze a další půjčku od banky koupil vyhořelou ruinu Hotelu Kosciusko v roce 1959. Ruinu zrenovoval a změnil jméno na Sponar’s Lakeside Inn. Tony a Elizabeth jej proměnili v úspěšný podnik, který funguje do dnešních dnů. Podobně jako Saša a Frank, tak i Tony má v Thredbo jednu ze sjezdovek pojmenovanou jeho jménem.

Na dokreslení nevšedního charakteru Tonyho Šponara snad nějaká ta příhoda z jeho barvitého života. Nyní již na „odpočinku“ bydlel v bytě v městečku Jindabyne, jinak bráně do Snowy Mountains. Jeho byt byl nad bytem jeho bývalé ženy Elizabeth, se kterou byli dříve rozvedeni. Vztahy však zůstaly mezi nimi přátelské a Tony neváhal, v betonové podlaze vyboural velký otvor a nainstaloval mosaznou tyč, podobnou, jaké mají hasiči ve svých budovách. Tuto tyč používal vždy ráno, když po ní sjel o patro níže k Liz na snídani, od které se pak vrátil zpět po schodech do svého bydlíku.

Jako domácího mazlíčka neměl ani pejska ani kočičku, ale malé selátko, které pojmenoval „Prase“. To vodil na vodítku, když si šel něco nakoupit, a nebo spolu jezdili autem. Toto bylo rudé Ferrari 1973 246 Dino, a když jeli sami dva, tak Prase sedělo vedle Tonyho a předními kopýtky – paznehty, se opírala, ano byla to svině, jak bylo později zjištěno, o přístrojovou desku. Jak čas ubíhal a Prase rostlo, že z něj už byla jedna velká svině, které se kolemjdoucí báli, a tak místní představenstvo městečka zakázalo Tonimu chodit s Prasetem nakupovat. Jak k Praseti, tak i k Ferrari měl Tony svůj osobitý vztah. Prase se vozilo ve Ferrari, i když už to byla velká svině a auto měl Tony „modifikované“ podle svých představ. Pneumatiky mělo obuté zimní, s hrubým vzorkem, vhodnými do sněhu a ledu po celý rok. Vzadu mělo přiděláno označení „4wd“ ze starého Subaru a Tony s ledovým xichtem tvrdil, že to je pro něj stavěný „speciál.“

Mimo tohoto všeho byl Tony zanícený fotograf a filmař. Vytvořil serii filmů o horách, jako na příklad „Snow Frolic“ (na youtube zde a zde). Literárně se uvedl knihou o australských Alpách, „Snow in Australia? That’s news to me“.

Aby snad nezlenivěl, tak v sedmdesátých letech minulého století začal létat na rogalu a jako první na něm přeletěl vrcholek nejvyšší australské hory Mount Kozciusko 2228 metů vysoký.

Další ze skupiny olympijských lyžařů z poválečného Československa, kteří se zasloužili o rozkvět zimních sportů v australských Alpách, byla Saša Nekvapilová se svým mužem Karlem.

Rozená jako Alexandra Maria Příhodová byla Pražanda jak se patří (5. října 1919–10. června 2014). Jako první dítě Františka a Emmy za svobodna Skřivánkové, stála poprvé na lyžích jako osmiletá. Jak však sama řekla, pořádně se naučila lyžovat až v 15 letech, když byli Příhodovi se známými na dovolené v Krkonoších. To už i s o 2 roky mladším bratrem Františkem, který podobně jako jeho sestra měl vrozený talent k lyžování. Tatínek Příhoda měl menší továrničku, spíše výrobnu umělých květin, kde zaměstnával kolem stovky lidí, a také se zabýval exportem. Takže rodina nestrádala a děti se mohly věnovat svému milovanému lyžování. Jako malé měly vždycky vychovatelku.

Saša začala studovat žurnalistiku na Karlově univerzitě, záhy však němečtí okupanti vysoké školy zavřeli. Soustředila se tedy na své milované lyžování a i přes velké riziko, za války byl zákaz cestování, se zúčastňovala závodů v Rakousku.

Po válce Sašin život rozkvetl. Na lyžích poznala Karla Nekvapila, syna restauratéra z Brna (pozor nesplést s restaurátorem) a zanedlouho se v Brně slavila svatba. Manžel Sašu v lyžování podporoval, zvlášť když se stala členkou národního reprezentačního družstva. Prvních mezinárodních závodů po válce, v roce 1946 v Zermattu ve Švýcarsku, se už zúčastnila jako reprezentantka Československa. Královna sněhu, to o ní tehdy říkali. Československo také reprezentovala na zimních olympijských hrách ve Švýcarsku v St. Moritz v roce 1948. A bylo to právě zde, kde na sebe prozradila, že nikdy ji nikdo neučil lyžovat, že se vše, co uměla, naučila sama. Takže žádný trenér, ale přirozený talent.

Po této olympiádě se život u Nekvapilů dal zcela jiným směrem. Zrovna tak jako mnoho jiných občanů v tehdejším Československu, ze kterého se stala lidově demokratická republika Československá pod knutou komunistické krutovlády, se rozhodli, zemský ráj pouze na pohled, opustit. Bylo to v době, kdy byly tisícům občanů vyvlastňovány a zabavovány majetky, podniky, dílny i hospodářství, a nyní, už bývalí majitelé, byli mučeni a vězněni jako nepřátelé lidu.

Mladým manželům Nekvapilovým zrovna jako tisícům jiných občanů bylo jasné, že v kruté diktatuře členů komunistické strany žít nebudou, a koncem roku 1948 začali hledat příležitost, jak lidově demokratickou klec, která tehdy spadla, opustit. Po několika zmařených pokusech se Saši naskytla příležitost při reprezentaci na závodech v Grindelwaldu ve Švýcarsku. Po závodech se s výpravou prostě zpět do klece nevrátila. Ve stejnou dobu se podařilo z klece vyklouznout i jejímu mladšímu bratrovi Františkovi a také manželovi Karlovi. Tito společně vyjeli z klece na lyžích přímo do Rakouska. Ve Vídni si vyřídili potřebné doklady a pasy a vydali se za svým přítelem, Antonínem Šponarem do St. Antonu. Zde se živili v nedalekém St. Christophu tím, že provozovali primitivní lyžařský vlek, který vytvořili ze starého válečného Jeepu, navijáku a ocelového lana. Také poskytovali lyžařské lekce jako instruktoři. Toto vše se dělo koncem roku 1948 až ke konci roku 1950, kdy Tony s manželkou Elizabeth odjížděli do Austrálie, kde stanuli v Melbourne 1. ledna 1951. Manželé Nekvapilovi a František Příhoda se však přemístili do Belgie, kde měl bratr Karla Nekvapila, Jan, práci jako manager baru a kde Karlovi zařídil práci. Zde čekali na vyřízení přistěhovaleckých víz ke klokanům. Koncem roku 1950 odplouvá rodina Nekvapilova, nyní už i se synem Michaelem, do Austrálie, kde stanula v Melbourne počátkem roku 1951. Zpočátku jim pomohl Sašin bratr František, který dorazil ke klokanům o několik měsíců dříve, už v roce 1950.

Jako milovníci sněhu a lyžování tíhli tito „Novoaustralani“ k horám. Netrvalo dlouho a pracovali jako správci horských – lyžařských chat na Mount Buller a Charlotte Pass. Saša se zde stala vysoce ceněnou lyžařskou instruktorkou.

V roce 1958 Nekvapilovi investovali své veškeré úspory, 16 000 liber sterlinků, do výstavby lyžařské chaty v nově vznikajícím lyžařském středisku v Thredbu v NSW, a dali jí jméno „Sasha’s Lodge”. Celá akce měla velice silnou středoevropskou příchuť. Chatu navrhl maďarský architekt Bela Racsko a postavil vídeňský stavitel Otto Ernegg. Sasha’s Lodge se stala v Thredbo nejexkluzivnější lyžařskou chatou. Tuto Nekvapilovi po 12 letech prodali a nedaleko postavili „Sascha’s Apartments and Sportswear Shop”.

Jak se na Pražandu sluší a patří, Saša vždy vystupovala elegantně a chic. Ať už v civilním životě tak i na lyžích na sněžných svazích. Její vkus a oko pro módu ji vedl k otevření populárního boutique s lyžařským oblečením a doplňky v roce 1971. Saša byla velice pohledná ženská i ve svém hodně pozdním věku. Karel a Saša v roce 1980 apartmenty i s obchodem prodali, už měli života v lyžařském resortu dost, a na odpočinek si koupili farmu „Sasha’s Farm” nedaleko u Alpine Way směrem na Jindabynne.

Sasha’s Lodge však zůstala „v rodině“. Koupil ji Karlův bratr Jan s ženou Jari. Toto se stalo v roce 1971. Jan Nekvapil vlastnil a provozoval restauraci a noční klub jménem „Černý medvěd“ v Brně na Jakubském náměstí hned vedle známé kavárny Savoy a tak Sasha’s Lodge dostala nové jméno, „The Black Bear Inn“. Tento si sebou nese emblem bývalého brněnského „Černého medvěda“, který kdysi premával na Jakubském náměstí.

V Austrálii nejvýše položený lyžařský vlek v Thredbo je pojmenován po Sašině manželovi, Karlovi, „Karel’s T-Bar”. Na jeho západní straně krásná sjezdovka zase po Saše, „Sasha’s Schuss”.

Po Karlově smrti, v roce 1992, se Saša přestěhovala do Canberry k rodině syna Michaela. Každý rok se však vracela na sníh do hor a zúčastňovala se lyžařských závodů pro seniory v Austrálii i v zámoří, spolu se svým bratrem Frankem. Své 80 narozeniny oslavila bravurním sjezdem ne zrovna lehké sjezdovky, co nese její jméno.

Saša zemřela v roce 2014, 95letá. Horské prostředí jí zjevně svědčilo. Sašini pozůstalí, syn Michael s ženou Cheryl, 4 vnoučata a 3 pravnoučata jsou zárukou, že na Sašu nebude zapomenuto.

A nakonec se dostáváme k našemu oslavenci, Sašinu mladšímu bratrovi Františkovi Příhodovi, který včera oslavil 100 let velice bohatého a plodného života. Místní sdělovací prostředky uváděly tuto potěšující zprávu na titulních stranách a věřím, že Frankovi došlo i přání od naší oblíbené královny Elizabety ll. Do všech zemí, ve kterých je královna vládce a hlava státu, zasílá tato přání jednotlivcům ke 100, 105 a posléze každým následujícím narozeninám a také manželským dvojicím k 60, 65 a 70 výročí jejich svatby.

František, stejně jako Saša přišel na to, že má přirozené vlohy k lyžování na rodinné dovolené v Krkonoších, když mu bylo 12 let. Od té doby nevynechal jediné příležitosti si na lyžích zajezdit. Že lyžování bral vážně, bylo patrno z toho, že v létě, aby si udržel fyzickou i psychickou kondici, se sápal po skalách v Českém ráji coby horolezec.

To ovšem jen do roku 1937, kdy oba jeho rodiče předčasně zemřeli. I když pouze šestnáctiletý, ujal se řízení podniku na výrobu umělých květin svého otce a tuto úspěšně řídil po celou válku. Tento úspěšný podnik „dořídil“ v roce 1948, když členové komunistické strany uchvátili moc v republice a nastolili rudý teror, zvaný „diktatura proletariátu“. Tato hrůzovláda měla se skutečným proletariátem společného asi tolik jako fialky s kupkou hnoje.

Mladý František se věnoval své lásce – lyžování –, pokud mohl. Počátkem roku 1937, pouze šestnáctiletý, se kvalifikoval do národního reprezentačního družstva ve sjezdu a slalomu. Ve stejnou dobu na závodech, už jako reprezentant se seznamuje s Tony Šponarem a zůstávají posléze pevnými přáteli po celý život. Když v roce 1948 zjistil, že v lidově demokratickém Československu byl jako výrobce umělých květin nepřítel pracujícího lidu jen proto, že lidi zaměstnával, tak si uvědomil, že pro něj nebude v jeho rodné vlasti žádná budoucnost. Snad jen někde v podzemí v Jáchymově v uranových dolech. A tak jak on, tak i jeho sestra Saša s manželem Karlem, se rozhodli lidově demokratickou klec opustit. Takové opuštění nebyla tehdy procházka růžovým sadem, ale v mnoha případech během o život mezi hvízdajícími kulkami od soudruhů.

Koncem roku 1948 se jeho sestře podařilo zůstat po závodech v Grindelwaldu ve Švýcarsku, aby se posléze přemístila do Rakouska. František se domluvil se švagrem, Karlem Nekvapilem, a na lyžích se jim podařilo opustit lidově demokratickou klec, která v tu dobu už spadla. Hranice překročili do Rakouska. V lednu 1949 je zavezl kamarád do jižních Čech k Třeboni. Zde, u velkého zamrzlého jezera – asi Staňkovský rybník, si Karel a Frank připjali běžky a vydali se na „projížďku“. Všude po okolí se to hemžilo pohraniční stráží, až Frank spatřil místo se stádečkem srnčího, což mohlo značit místo, kde nejsou lidé. Lidé nebyli, srny pomohly a Frank s Tonym byli v Rakousku. Další tehdejší zážitky jsem již popsal v povídání o Tony Šponarovi a Saši Nekvapilové.

Po přibytí do Melbourne v Austrálii, v roce 1950, to Frank zkoušel s výrobou umělých květin, která v té době nebyla zrovna příliš žádána. Zkusil výrobu nábytku i obchod s textilem, ale srdce ho táhlo do hor, a tak zanedlouho každou volnou chvilku jezdil v zimě na Mount Buller ve Viktoriánských Alpách. Zde si ho brzy všimli jako vynikajícího lyžaře a za tři sezony se Frank kvalifikoval do australského reprezentačního družstva. Právě včas, v roce 1955, získává Frank australské občanství, aby záhy nato byl nominován do australského olympijského družstva do soutěže slalomu a obřího slalomu.

Frank vzpomíná, jak tehdy v zimě 1956, v Cortině D’Ampezzo, nebyl skoro sníh a soutěž byla téměř zrušena. 1956 Winter Olympics - WikipediaMístní občané však nedostatek sněhu vyřešili po svém. Sněhová děla byla v té době ještě v oblasti sci-fi, a tak místní hasiči den před závody postříkali svahy vodou, která promptně zmrzla, a svahy silně připomínaly kluziště. Výsledek byl, že mnoho závodících dojelo tak ke třetí brance. Frank se tehdy umístil v první polovině pole, ale láska k lyžování ho držela celý jeho další život. Australia at the 1956 Winter Olympics - Wikipedia

Každou zimu jezdil Frank do Thredba, kde žila jeho sestra Saša, která tam se svým mužem provozovala horskou, lyžařskou chatu, kterou tam postavili. Nakonec Frank prodal veškeré podniky, které provozoval v Melbourne, a v roce 1974 se přestěhoval do Thredba, kam ho srdce táhlo. Tam si otevřel obchod s dárkovým zbožím, který provozoval do svých 80 let, kdy odešel do důchodu.

Už jako senior se Frank každý rok zúčastňoval závodů poháru mistrů, aby lyže odložil do kouta a lyžování pověsil na příslovečný hřebík ve svých 90 letech. Říkal něco jako, že ta rovnováha už není, co bývala a tak, že při stávajících rychlostech v závodu to začíná být nebezpečné. Na snímku z jednoho takového závodu v roce 2007, kdy mu bylo 86 let, vypadá, až na ten bílý knír, jako o půl století mladší borec.

Frank se nikdy neoženil, do své stovky zůstal svobodný, avšak stále je velice společenský a vždy měl a dosud má velký chumel dívčích, dámských a ženských obdivovatelek a kamarádek. Má jakési vrozené fluidum, že se k němu slétají jako včely a vosy k dobře zralé hrušce. Tím nechci říct, že by v pánské a nebo mužské společnosti nebyl oblíben. Právě naopak, svou přítomností, vtipem, porozuměním a dobrou radou prosvítí každou společnost. Frank je prostě Boží člověk, kdo ho kdy poznal, ten si ho oblíbil pro jeho lidskost, moudrost a příkladný přístup k životu.

V roce 2000, kdy byla letní olympiáda v Sydney, to byl Frank, který přes Thredbo nesl olympijskou pochodeň. A zrovna tak, jak je po jeho sestře pojmenovaná sjezdovka „Sascha’s Schuss”, tak i po něm, sousední, nese jeho jméno: „Franks’s Face”.

Takže rodina, která se zasloužila o rozkvět střediska zimních sportů v Thredbo, zůstává stále pospolu. Jak Frank sám říká: „Je mým velkým potěšením a dává mi to pocit celé rodiny, když sjezdovka „Frank’s Face” je položena mezi „Karel’s T-Bar” a sjezdovkou Sascha’s Schuss.

Doprovodné obrázky najdete zde:

https://hillbilly.rajce.idnes.cz/Frantisek_Prihoda/



Koupání je legrace. Zvlášť, když voda šumí, bublá a je barevná
Koupání je legrace. Zvlášť, když voda šumí, bublá a je barevná

Večerní hygiena je důležitá. A co teprve u dětí, které přes den nemyslí na to, že se nemají umazat. Jak zařídit, aby se děti do vany těšily a vy...