Před mnoha lety jsem začal chodit do klubu akvaristů na Žižkov. Pochopitelně jsem poznával mnoho nových akvaristů a mezi nimi byl i kouzelný stařeček, na jehož jméně dnes již nezáleží.

Čte-li někdo ze starších akvaristů tento článek, určitě ho pozná podle vyprávění.

Chodil jsem na schůzky vždy včas, aby mi nic neuniklo a "hltal rozumy." Stařeček chodil pravidelně o několik minut později a již ve dveřích hlásil: "Ještě je tam, chlapák!" Smál se přitom a všichni ho se smíchem vítali. Nikomu nevadilo, že přerušil již započatou schůzi. Já, jako zvídavý zelenáč jsem se pochopitelně zeptal kolegů, o čem že to ten pán pokaždé mluví?

Dostalo se mi vysvětlení, že stařeček již oslavil osmdesátku a žije s Barbusem. (Barbus je velmi známá akvarijní rybka, parmička, která žije v průměru 6 let.) Zasmál jsem se, ale dostalo se mi ponaučení, že tomu je skutečně tak a vyslechl příběh, který mě zaujal.

Děda, jak mu někdy přezdívali ostatní akvaristé, byl nejstarší chovatel akvarijních ryb v Praze a věnoval se akvaristice od nepamněti. Před deseti lety mu zemřela žena a on se věnoval svému koníčku dál a jak se tak říká: "držel ho při životě." A mimo jiné chová nejstaršího Barbuse v Praze.

Všichni, co jsme se věnovali chovu ryb, jsme věděli, jak je stále obtížnější najít v Praze rybník, kde bychom mohli nachytat zdravou, živou potravu. On vstával každé ráno v půl páté, zima-nezima, a jezdil přes celou Prahu se svým nádobíčkem k rybníku, kde se scházeli akvaristé a lovili plankton. Nenalovil-li tam, popojel autobusem, tramvají k jinému a prostě domů se bez živé potravy nevrátil. Je nutno dodat, že v té době se těžko sháněla potrava náhradní a akvaristé si ji vyráběli doma. Ale co je to platné, dodnes se říká, živá je živá!

Když jsme se po krátké době spřátelili, pozval mě k sobě domů. Bože můj! To byl ráj. Všude, ale opravdu všude byla akvária. Zdaleka ne taková, jak si představujete. Byly tam různé laboratorní nádoby, elementky, rámová akvária a dokonce i umyvadla. Neuvěřitelné množství různých ryb a rostlin. I dnes by mu ty ryby kdekdo záviděl! I když měl, oproti dnešním akvaristům doslova zoufalé podmínky, jeho ryby byly překrásné. Pamatuji si na množství literatury a hlavně Brémův "Život zvířat", který měl vyrovnán na polici u postele. V tu dobu v podstatě neexistovaly vzduchovací motorky a tak se do akvárií umisťovalo podstatně méně ryb, vzduchovalo se starou pneumatikou z traktoru, která se denně dohušťovala pumpičkou.

Náš stařeček to ještě vylepšil tak, že průběžně vyměňoval ve všech nádržích část vody, měl na to systém, aby nikde nezapomněl, a kde se mu zdálo, že ryby lapají po dechu, kvedlal v akváriu chvíli vařečkou. Tu vodu nosil v hrnečku z chodby! Poprvé v životě jsem poznal "pravého akvaristu." Byl jsem doslova ohromen. Akvária byla na skříních, různých poličkách a dokonce i na stole. Pozoroval, jak se vznáším. Po chvíli ale spiklenecky pokynul. Šel jsem za ním do rohu místnosti.

Již tak skrčená postava se ještě více shrbila a ukázala na staré akvárium, které bylo téměř u země. Nad akváriem byla zapnutá žárovka a celé bylo hustě zarostlé rostlinami. "Tady mu je nejlíp!" Usmál se a jemně poklepal na hranu kovového rámu. Ze změti rostlin se elegantně vynořil nádherný Barbus. Něco takového jsem ještě nikdy neviděl! Užasle jsem civěl na rybu. Ač ještě nezkušený, tento druh ryby jsem dobře znal, byla to již tehdy běžně chovaná rybka. Neudivovala mě ale samotná ryba jako druh, ale její velikost!

Byl to sameček velký jako dlaň. Měl jistě více než deset centimetrů a byl překrásný! Stařík chvíli mlčel a potom řekl zamyšleně: "Je mu 12 let! Pamatuje ještě ženu." Udiveně jsem se mu podíval do očí. On upřeně sledoval mé, jako by se z nich snažil vyčíst moje případné pochybnosti. Upozorňuji, že jsem byl ve věku, kdy člověk ještě nemá ponětí o uctivé slušnosti. Místo toho, abych Barbuse pochválil a zmínil se i o umění chovatelském, jsem zahučel: "Páne jó!"

Ale myslím, že stařeček dobře věděl, co se ve mně děje. Povídali jsme dlouho a já odcházel domů jako ve snách.

Ještě několik let jsme se scházeli a já poslouchal jeho vyprávění o rybách a čerpal tak zkušenosti. Setkávali jsme se i na schůzkách v klubu a jeho: "Ještě je tam, chlapák!" mě dodnes hřeje v duši.

Nevynechal jedinou schůzku. Nebyl téměř nemocen. Alespoň o tom nikdy nemluvil. Spadl dokonce jednou v zimě přes led do vody a málem utonul. Náhodou ho našel jiný akvarista, který šel lovit plankton. Byl v dosti zlém stavu a dovezli ho rovnou do nemocnice. Neudrželi ho tam a musel podepsat jakýsi papír, aby ho vůbec propustili.

Druhý den ráno byl u rybníka znovu. "Copak si můžu dovolit nemocnici!?" Komentoval to na jedné schůzce. "A co moje ryby? Kdo je nakrmí?!" vysvětloval rozčileně. Ostatní se nahlas smáli.

Jednou se na schůzi neobjevil. Všichni čekali a ze schůze ten den nebylo mnoho. Neobjevil se ani za týden a akvaristé, kteří ho potkali u rybníka přinesli zprávu, že jeho Barbus je po smrti a děda, jak mu mnozí říkali, je "špatnej".

Pro mě to znamenalo jediné. Druhý den jsem se vydal ke stařečkovi, zlehčit jeho akvaristický bol. Zastihl jsem ho v plné práci a byl docela radostný, když mě spatřil ve dveřích. Pozval mě dál a když jsme stanuli v místnosti, kterou jsem již dobře znal, zadíval se do rohu, tam, kde býval jeho Barbus. "Bylo mu patnáct. Znal i mou ženu." Řekl chvějícím se hlasem a jeho tvář se změnila v popel.

Mě nebylo tenkrát o mnoho víc a věděl jsem houby o duši a o bolu. Pokradmu jsem sledoval jeho tvář, ve které se slzy daly pouze tušit. Stál jsem tam a hledal alespoň nitku, které bych se chytil.

Potom se stalo něco zvláštního. "Máš místo v akváriu?" Zeptal se. Udiveně jsem se podíval do jeho tváře. "Chceš ryby?" Bylo to zcela přímé a nekompromisní. Vlastně spíše rozhodl, než by se ptal. Pokoktával jsem cosi a sledoval, jak bere do rukou síťku.

Od té doby, co jsme se seznámili se nikdy tak nechoval. Mlčel, a když jsem se na něco zeptal, neodpovídal se zápalem a hlavně velmi krátce. Vždy jsem ho spíše přerušoval, tehdy bylo téměř ticho.

Když jsme se ten den loučili, podával mi kyblík s rybami a říkal cosi, co jsem tehdy nemohl chápat. "Tak už běž, ať ti nepojdou!" Dodnes si pamatuji na ten okamžik, když mi ty ryby předával.

Dnes vím, že se mi snažil předat něco, s čím celý život pracoval a co bylo vlastně jeho bohatstvím. Předával mi poklad, dědictví, o kterém si myslel, že je velmi důležité. Znal jsem jeho názory na šlechtění původních druhů a vím, že s tím moc nesouhlasil. Mnoho mi vyprávěl o genetice a původu druhů.

"Tak děkuji, a na schůzi!" Řekl jsem, abych vůbec něco řekl, a pospíchal ze schodů.

Vždy jsem se těšil do klubu, ale na příští schůzi jsem nešel s nadšením a mé obavy se potvrdily! Otevřel jsem dveře a na stole spatřil černou stuhu.

Od té doby uběhlo mnoho let. Prožil jsem krásná léta nejen s akvaristikou, ale na "dědu" si vzpomínám čím dál častěji. S přibývajícími duchovními i duševními zkušenostmi cítím, že pro mnohé z nás může být důležitým symbolem i třeba ta "STUDENÁ RYBA."

Mimochodem, jeden známý má kudlanku…