7.8.2020 | Svátek má Lada


AKVARISTIKA: Esperanto, válka a krásné barevné rybičky (1)

18.9.2006 1:03

Válečný stav byl, ale slavnosti také. Říká-li se, že ve válce mlčí múzy, tak to buď nebyla ta správná válka, nebo šlo o prošlé múzy. Zkrátka jednoho dne k večeru jsme vyjeli. K tomuto účelu jsme měli upravenou skříňovou avii a ono pozvání. Čekala nás dlouhá cesta a tak jsme byli řádně vybaveni. Nešlo ani tak o jídlo, v Polsku o nás bylo vždy po této stránce dokonale postaráno, ale duše a hlasivky muzikanta potřebují zkrátka stále určitou vlhkost. Aby obojí nevyschlo. ryby22

Tak jsme avii přizpůsobili a stal se z ní kontejner na lahvová piva, hudební nástroje a na nás. Týden v cizině a šest muzikantů!? Tedy vlastně pět, šestý byl řidič, ten musel vlhčit také aby byl, jak říkal, veselý řidič. On ale zase nemohl za jízdy. Byla s námi ještě máma našeho zpěváka. Ta držela funkce dvě, jela s námi jako hlavní manažer a jako ochranka. No, tedy spíše chránila naše hlavinky, aby nás náhodou něco převratného nenapadlo! Zkrátka, všechny skvostné nápady, jak říkala, likvidovala hned v zárodku. Musím s odstupem říci, že se jí to docela dařilo.

Je nutné zde napsat, že naše hudební skupina byla skutečně něčím výjimečná. Byli jsme totiž jediní na světě, kteří zpívali americké lidovky v esperantu! Nemusíte ani moc myslet, abyste přišli na to, že v té době to byla velkolepá myšlenka.

Blížila se půlnoc a my přijeli na státní hranici. Překročení hranice pro nás byla pouhá rutina, projížděli jsme tudy každý rok. To jsme ovšem netušili, jak se obyčeje mění ve válečném stavu. Když jsme vyřídili potřebné papírování a přejeli naši hranici, čekala nás celnice polská. Tedy, čekali nás vojáci, samopaly a úplně jiný svět. Nikdo z nás nikdy takovou situaci nezažil. Vyrostli jsme všici v socialistickém izolovaném světě a najednou bum. Armáda, zbraně a my uprostřed s avií plnou piva a muzikantů. Kdepak pasy, ty sice uniformy vybraly, ale ani se na ně nepodívali a hned na nás zostra: "Všichni ven!" Zněl příkaz.

Tak jsme šli. My na jednu stranu a avie zůstala na straně druhé. Jeden velmi vysoký a velmi hubený oficír vlezl dovnitř. Zaslechli jsme cinkot lahví a jakési podivné a udivené výkřiky. Po hodné chvíli se objevil ve dveřích. Pokynem paže zval jiného kolegu dál. Za další chvíli tam lezl třetí. Všichni vykřikovali a všichni cinkali. Náš zpěvák znervózněl, považoval od začátku jízdy náš náklad za poklad a měl o jeho osud obavy. Po chvíli ale vše ustalo a onen dlouhán přišel za námi ještě s jedním ozbrojencem. Téměř křičel a ptal se nás co to má znamenat. Všiml jsem si, že jeho prsty na pravé ruce bezděky nervózně jakoby poškrabávaly po vojenských kalhotách, vydávalo to slabý šustivý zvuk.

Vysvětlili jsme mu tedy, že jsme country skupina a že jedeme do Plocka na kulturní slavnosti. Jako důkaz naše pani manažérová podala Napoleonovi, tak jsme si ho ani nevím proč narychlo pojmenovali, oficiální pozvání. Chvíli civěl na lejstro a potom s tím vším a se samopalem odešel do budovy. Co teď? Honilo se nám hlavou, ale stáli jsme a čekali. Po chvíli se otevřely dveře a blížil se k nám zástup všech možných šarží. Přišel i jejich velitel. Alespoň jsem si to myslel. Postavil se na špičky, byl totiž o poznání menší než Napoleon a zapištěl: "Jste hudební skupina?!" "Ááno!" Ozvalo se z nás jako v dobře narežírované scénce. "Tak hrajte!!" Opět zapištěl velitel až mu přeskočil hlas.

Podívali jsme se zděšeně po sobě a naše šéfová manažérová jim začala vysvětlovat, že je chladno a že přeci jenom na hraní nejsou ty správné podmínky. No, chtěla to prostě nějak zachránit, bylo to ale marné. Velitel zrudl a nekompromisně ukázal zpět do naší vlasti. Rozpřáhl se při tom tak mocně, že udeřil Napoleona do břicha. Ten se mu vtíravě omluvil. Je to šéf! Pomyslel jsem si. Nastala chvíle napětí. Bylo to zkrátka jasné, buď zahrajeme, nebo domů! "Kluci, jdeme na to," ozval se basák. No a tak jsme o půlnoci, ve válečném stavu, uprostřed armády a zbraní, které chránily socialismus, na polské celnici, hráli americké lidovky.

Pochopitelně, že jsme si nasadili stetsony a se vší parádou zahráli americký pochod z války Severu proti Jihu a pěkně v esperantu. Zahlédl jsem našeho řidiče, jak se krčí za avií. Čekal střelbu, jak mi později řekl. Jeden z vojáků se zezadu naklonil k veliteli a něco mu říkal do ucha. Ten zvedl husté obočí a mávnutím ruky nás umlčel. Prostě jim to neštimovalo. Všechno kolem nás bylo jaksi divné. Češi na cestě do Polska, hrajou americkou lidovou, zpívají španělsky a mají plný náklaďák piva! "Proč zpíváte španělsky!?" Otázal se. V tu chvíli nastoupila naše manažerka a vše vysvětlila. Vysvětlila i to, že je esperanto vzdáleně španělštině podobné.

Situace se uklidnila, ale my museli pokračovat. Při třetí písni velitel znatelně ožil. Asi se mu to líbilo, ale to se zase nelíbilo nám. "Jak dlouho nás budou ještě zkoušet?" Zašeptal mi do ucha kolega s mandolínou. Až náš basák, vedoucí pošty a kalkulačka v jednom, dostal nápad. Každý muzikant se přece musí napít, když hraje naživo! Hlasivky a tak! Položil basu a odkráčel pro pivo do auta. Nastalo hrobové ticho. Velitel mu asi nerozuměl, mračil se a nervózně poklepával nohou. Známý syčivý zvuk otevíraného piva rozřízl napjatou atmosféru. To ale zase zaujalo Napoleona. Šustivý zvuk nabral na intenzitě. Bylo to asi silnější než on, odlepil se od velitele a kvapně odkráčel k autu za basákem.

Já si myslel, že ho šel přemluvit, ať neblbne a hraje, nebo že se velitel naštve. Něco si ještě chvíli šuškali a najednou bylo jasno! Typický záklon hlavy a Napoleonovi padala čepice. Odtrhl rty od lahve a kvapně, s provinilým výrazem, ji sebral. Oddaně při tom civěl na velitele. Velitel dělal, že to nevidí, ale několik dalších oficírů se dalo na pochod k autu. "No to né!" ozvalo se za mnou. Našemu zpěvákovi to v tu chvíli došlo, zrovna tak jako nám. "Kluci do zbraně!" zvolal a jeho úctyhodné tělo se dalo do pohybu směrem k avii bránit národní poklad. Ne nadarmo jsme mu říkali Pavarotti. Měl nejen nádherný a sytý hlas, ale měl i takovou postavu. Prů…

Situace byla neřešitelná a já se již viděl na svém vlastním pohřbu. Basák bránil vchod do auta vlastním tělem, ale české pivo byl silný argument. Zezadu se ke dveřím cpal zpěvák a křičel: "Vydrž!" Již, již se první oficír málem vecpal do auta, když tu zazněl zvuk přijíždějícího auta. Byl to náklaďák a napjatou atmosféru rozřízl ječivý hlas velitele. Do oficírů jako když střelí. To částečně vyřešilo situaci a já si oddechl.

Napoleon ale ne a ne odejít od našeho pokladu. Předstíral kontrolu vybraných pasů, které měl v kapse uniformy a stále cumlal tu první láhev. Vždy, když se napil, provinile se ohlédl po veliteli. Ten měl ale již jinou starost a my využili té nepřehledné situace a rychle balili nástroje do pouzder. V mžiku jsme vše naskládali do avie a chystali se na odjezd. Napoleon se přece jen vzdálil a něco řešil s velitelem u druhého náklaďáku.

Ukazoval k našemu autu a po chvíli k nám přišel. Vzpřímil se téměř do pozoru a mávl rukou, jako že můžeme odjet. Situace to byla téměř komická, ale nám přesto moc do zpěvu nebylo. Zkrátka, všem se nám ulevilo a byli jsme rozhodně rádi, že to máme za sebou. To jsme se ale zle mýlili. Náš řidič kvapně nastartoval a s typickým zachrčením zařadil jedničku. Auto se se skokem rozjelo a ozval se silný náraz na kapotu. "Ty vole, samopal!" Vyhrkl basák, který seděl vedle řidiče.

Neujeli jsme ani padesát metrů a již jsme zase stáli. Teď jsme vlastně pochopili co se stalo. Ve chvíli, kdy Napoleon dostal od našeho basáka napít a spadla mu čepice, pověsil samopal na zpětné zrcátko. Vše se ale potom seběhlo tak rychle, že ho tam zapomněl. Nic by se bývalo nedělo, kdyby náš kolega pošťák prostě otevřel okénko a Napoleona přivolal. Ten by si samopal vzal a bylo by to. Stalo se ale něco úplně jiného, mnohem strašnějšího.

Basák chtěl asi vše rychle vyřešit po svém a vyskočil z auta, sundal prostě samopal ze zrcátka a šel ho vrátit Napoleonovi. Jenže, v tu chvíli si ho všimli ostatní vojáci. Ti ale pochopitelně nevěděli, že je to zapomenutý samopal jejich kolegy. Samopal v jeho ruce vypadal jako by ho chtěl zrovna v tu chvíli použít. Zkrátka tak jak ho sundal ze zrcátka. Pozoroval jsem to z auta a v tu vteřinu mi to došlo. Došlo to i basákovi, protože to, co se začalo dít nemohl přehlédnout.

Naučené pohyby vojáků a namířené samopaly! Došlo to i Napoleonovi, ať byl jaký byl, v tu chvíli mu zapálilo. Zařval cosi a zvedl obě ruce nad hlavu. Ale ne jako by se vzdával, zvedl je proto, aby naznačil našemu kamarádovi následným pohybem paží, že má ihned položit zbraň na zem. Ten to pochopil a poklekl se samopalem. Položil ho na dlažbu a pomalu vstal. Bylo ticho! Napoleon pomalu a klidně došel těch několik kroků k basákovi a zvedl samopal. Pověsil si ho na rameno a dal svým kolegům znamení, že je vše v pořádku. Situace se tímto vysvětlila, ale náš basák se jaksi zasekl. Nemohl se pohnout z místa. My šli za ním a musím se přiznat, že jsem ještě nikdy neviděl tak vyděšenou tvář. Nechvěl se, ale klepal. Klepal se tak, že mu cvakaly zuby.

Pokračování příště.

Jiří Růžička


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!