Při psaní na počítači víme, že nás hlídá automatický korektor pravopisu a gramatiky v textovém editoru. Ale stačí to i v případě, že se pokoušíme napsat něco náročnějšího, třeba povídku? Nebudu vás napínat, nestačí. Na ty primitivní gramatické hrubky ano, ale o těch tu řeč (většinou) nebude.

Překladová i původní česká tvorba v žánru sci-fi se během posledních skoro dvaceti let natolik kvalitativně přiblížily, že mohou být srovnávány. V nápadech, zpracování, jazyce. A jestli jsou v něčem původní česká díla často matnější, je to – překvapivě – jazyk. Na začátku devadesátých let pod náporem angloamerické literární smršti překládal, kdo měl ruce (hlava jakoby občas chyběla), ale postupně ti slabší odpadli a současní překladatelé dělají vesměs svému povolání čest. Řekla jsem povolání, nezřídka jde totiž o lidi jazykově vzdělané, kteří se překládání věnují profesionálně. A tak se stává, že i průměrný text povyroste kvalitním překladem. Naopak čeští autoři sci-fi, fantasy a hororu mají z valné části psaní jako koníčka (že uživit se psaním není u nás stále ještě běžné nemusím ani dodávat), tedy něco, čím sebe a své přátele baví. Nic proti tomu, psaní je koníček ušlechtilý, jenže chce větší péči, ke hřebelcování do vysokého lesku mu sebelepší automatický korektor prostě nestačí. Ten žádoucí lesk na hedvábné srsti je především věcí stylistiky, způsobu, jakým s jazykem zacházíme, jaké výrazy vybíráme, jak je řadíme k sobě. Italo Calvino, spisovatel hojně využívající fantaskních prvků, považoval v literatuře lehkost – jako protipól těžkopádnosti – za nejvyšší hodnotu, jíž může autor dosáhnout. A je úplně jedno, jestli jde o hospodský rozhovor nebo popis slunečních erupcí. Bude to bezmála sto let, co Jaroslav Hašek geniálně předvedl, jak je možné zacházet s hovorovým jazykem. Dialogy, a ještě spíš Švejkovy monology ukazují nejen dobře odposlouchaný, ale i do jisté míry výtečně stylizovaný hovorový projev. (Stejně tak Mrštíci v Maryše nepoužívají přesný přepis místního hanáckého nářečí, nýbrž jeho stylizaci, způsob, kterému by porozuměla široká divácká obec.)

V čem se tedy současní autoři dopouštějí nejčastěji chyb? V slučování neslučitelného. Budu citovat autentické příklady bez uvedení pramene, nemíním autory naštvat, jen chci ukázat, v čem by se mohli zlepšit.

Hovorové a slangové výrazy a superkorektní tvary spisovné češtiny

První příklad je z debaty ostrých hochů: „Ženský hadry maj‘ i svý klady.“ (…) „Chytří felčaři ji nechali v kabince převléci do jejich věcí.“ Tady nás přímo uhodí přespříliš korektní knižní tvar převléci, který z jinak uvolněné promluvy se slangovými výrazy trčí jako pěst na oko. Sem by se hodilo buď hovorové převlíct, nebo třeba slangové čenžnout slupku, vohoz. Možná vás napadnou i jiná lepší vyjádření.

V dalším příkladu je to přesně obráceně. V korektně spisovné větě neorganicky trčí nespisovný tvar: Jelikož však pan restauratér otevřel bechču a ani slovem se při tom nezmínil o placení, rozhodli jsme se vyslechnout jeho návrhy, ať už jakkoli nesmyslné. – Musím přiznat, že ačkoliv nejsem abstinent, chvilku jsem nechápala, o čem je řeč.

A teď bych to měla shrnout. Vůbec nejde o to, vyjadřovat se pouze spisovně nebo nespisovně. Čeština má celou řadu vrstev, přičemž spisovná forma má i svou hovorovou podobu (s různou mírou „nespisovnosti“), nespisovný jazyk zase obecnou češtinu, nářečí, slangy a argot galerky. Jde jen o to, jak dokážeme všechny tyto jazykové možnosti využít, aby vzniklý text působil přesvědčivě, nikoliv jako neumětelský slepenec. Vždyť pomocí jazyka můžeme charakterizovat postavu, její sociální zázemí, vývoj i úpadek (Růže pro Algernon jsou v tomto směru už klasika). Jak taky může vypadat práce s jazykem ulice ukazuje román Warrena Millera Prezydent Krokadýlů ve skvělém překladu Jana Zábrany:

„Blbost ty prachy mám Flanďáku.“ Povidám a plácnu se nončalantně přes kapcu aby věděl kde je mám. „Tady v kapce vole. Držim na nich ruku.“ Přitom tam nemám ani floka a šahám si akorát na stehno. Ale hustím to do něj klíďopíďo. Flanďák dá tu svou velkou pracku na držadlo u šuplete. Je mosazný a je tak udělaný že vypadá jako čumák ňákýho zvýřete. Lišky nebo něčeho takovýho. Sou na něm zelený fleky. Flanďák ho veme mezi palec a ukazováček. Povidá. „Nechceš si jí potěžkat? Abys věděl jak je cejtit v ruce?“ „Vole.“ Povidám mu. „Vole já vim jak je cejtit stříkačka v ruce.“

Potěšitelné je, že i mezi současnými českými autory fantastiky se najdou příklady obratného a spolehlivého zacházení s jazykem a jeho vrstvami; za všechny stačí uvést třeba povídku Petry Neomillnerové Odpal to, Red!