22.9.2020 | Svátek má Darina






UKÁZKA: Petra Neomillnerová, Psí zima

30.6.2008 0:05

Psí zima Petra NeomillnerováTOPlist   Prolog

   „Ještě jednou uslyším, že ses s ním sešla, a zpřerážím ti kosti, jasný?“
   Žena se vyškrábe na nohy a spočítá si jazykem zuby.
   „Odkdy se zajímáš, s kým lezeme pod duchnu, Volmare?“
   „Od té doby,“ zahřmí stařec, „co se zaklínačské holky válí s vampýry, Loto.“
   Pak se obrátí a svižně vyběhne do schodů. Lota si opatrně ohmatá nos.
   „Vyser si voko,“ zašeptá a doufá, že tohle Volmar nezaslechl.
   
   1.

   „Pěknej modrák, kotě. Vyváděl hodně?“ Torge čeká na Lotu v tmavé chodbě.
   „Jo, vymetl se mnou cimru. Co blbne, a vůbec, kdo mu to naprášil? Ty?“
   Vysoká žena s tlumokem přes rameno rázuje chodbou a plavovlasý muž se ji pokouší zadržet.
   „Loty, neblbni. Po tom humbuku v Lisse to nešlo zatajit. Všichni se ptali, jak Arve zemřel, a já…“
   „Prostě´s to vyblábolil. Skvěle, kolego.“
   „Kotě,“ zjizvený popadne ženu za ramena. „Volmar není to nejhorší, co tě tu může potkat.“
   „Seru na to.“
   „Loto...“ něco v Torgeho hlase ji přinutí se zastavit, „prostě jen nechci, aby se stalo něco, co pak už nepůjde napravit. Známe se od doby, co jsme byli děcka…“
   Lota zkříží ruce na hrudi. Pod žebry ji trne a do krku se tlačí něco, co by mohlo být pláčem, kdyby, eh, no prostě za jiných okolností.
   „Tak to vybal.“
   Torge si rozpačitě zamne nos. „Vy jste se s Narvikem nikdy neměli rádi…“ nechá konec věty viset ve vzduchu.
   „To neměli,“ připustí Lota.
   „Teď ti to chce dát sežrat a dá, jestli nebudeš šikovná. Je tu spousta zhrzenejch.“
   „Torge, kurva, Torge, vždycky jsem píchala se spoustou chlapů zvenčí.“
   „Ale to nebyli vampýři, Loty, to nebyla lovná.“
   „Nežvaň, my jsme pro vampýry lovná, ne opačně.“
   Torge si odkašle. „Tím hůř, nemyslíš?“
   
   ***
   
   Škola se změnila, zatne Lota zuby, změnila se od doby, co jsme byli dětmi. Teď už tu žádné děti nejsou, ale možná zase budou, až nás pobijí, nebo až se povraždíme navzájem. Hodí vak na úzkou pryčnu a rozhlédne se. V komoře je zima jak v morně, zima, tma a špína. Položí dlaň na vlhkou zeď a vzpomene si, jak jako děti spojovali čůrky vody, které po ní stékají, do potůčků a do řek. Prstem usměrní stružku a ta se slije s druhou. Hráli si s vodou a mlátili se podhlavníky, ona, Torge a Arvid. Arvid, kterého pohřbili v horách u Lissy. Roztřese ji zimnice a rány, které utržila od Volmara, najednou nějak víc bolí.
   Tady jsem přece doma, pohne rty. Nemůže mě odsu vyhodit Volmar, zrovna Volmar, ve kterém viděla bezmála tátu. Promluví s ním znova, po večeři.
   Lota s povzdechem shodí z ramen plášť, upraví meč v pochvě a vyjde ze dveří.
   
   Z jídelny se ozývá šum hlasů jako obvykle. Všechno je jako obvykle, pomyslí si hořce Lota, jenže obvykle se na své kolegy těšila. Dneska ne.
   
   Zaskřípou dveře a najednou je ticho. Večeřící se zarazili v půli pohybu, zvedli hlavy a desítky párů očí si ji měří. Torge, který si nabíral z mísy, odloží lžíci.
   „No, co je?“ pohne Lota rameny. „Koukáte na mou rozbitou hubu?“
   Narvik se zvedne. Samozřejmě Narvik, ušklíbne se v duchu Lota. Nikdy mi nezapomene, že jsem ho jako kluka shodila z kamenné zídky vzadu u šermířského sálu. Vždycky byl z jiné party.
   „Koukáme na upírskou děvku,“ protáhne muž a prohrábne si rukou vlasy, nakrátko ořezané nožem. „Gryfům taky držíš?“
   „Gryfům ne, ty přenechám tobě. Víš, oni maj rádi projetý zadky.“
   Někdo mlaskne, zaskřípe odsouvaná židle.
   „Kurvo…“
   „Co tě žere, mlíčňáku? Žádná tě tu nechce pustit pod duchnu?“
   Meče vyskočí z pochvy v tomtéž okamžiku a srazí se, hnané vztekem svých majitelů. V sále je ticho, jako by přihlížející čekali boj až do konce. Lota si olízne rty. Kdyby bylo nejhůř, kdyby bylo nejhůř, můžu ještě křičet, pomyslí si, jako tam dole u Lissy. Můžu křičet a odpraví mě tady jako každého jiného upíra. No co. Lota odrazí Narvikův výpad, meč, který už už šlehal po jejím břiše, sklouzne stranou a hrot Lotiny zbraně rozetne Narvikovi rameno. Ve vzduchu teď visí pach krve.
   „Ty svině,“ trhne hlavou Narvik a znovu pozvedne meč.
   „Nelez k němu tak blízko, utluče tě,“ křikne Torge a Lota couvne.
   „Ale neutluče,“ usměje se křivě. Už našla rytmus a teď se s Narvikem točí v tanci, který nemá se zásnubami nic společného.
   „Neutluče.“ Teď je ráda, že strávila hodiny a hodiny kočkováním s Urianem, který je, to dá rozum, rychlejší, než kdy člověk i zaklínač může kdy být. Narvika žene zášť, ale je příliš pomalý.
   „Trochu ti to teče, poklade,“ Lotin meč zasviští kolem soupeřovy hrudi a ten se vyhne ráně jen s námahou. Košile mu na prsou zrudne a jídelna zašumí.
   „Je pokousaná,“ křikne Narvik. Lota na okamžik strne a pohledem zabloudí k Torgemu. Ten lehce potřese hlavou.
   „Tak pokousaná?“ od stolu se zvedne další z mužů. „To abych ti píchnul.“
   Torge má svoje klady a loajalita je jedním z nich, napadne Lotu, když se plavovlasý zaklínač objeví za jejími zády.
   „Kdyby něco, musíme se dostat ven,“ šeptne Torge. „Jo, a dělej větší rambajz.“
   „Myslíš jako…“
   „Myslím jako, aby tě slyšel Volmar, kotě.“
   
   Rvačka je nakonec všeobecná a tak hlučná, že ji Volmar slyšet musí, ale ještě dřív než on přijde Ingolf, mistr Ingolf, kterému šla Lota vždycky radši z cesty. Často mu ulítla ruka, zvlášť když mu začal docházet havraní prach. Teď stojí ve dveřích, rty sevřené a mlčky si prohlíží zpřevracené stoly.
   „Kdo se rval první?“ zeptá se a Lotu začne kousat v břiše stejně jako před desítkami let.
   „Já,“ přizná.
   „Výborně, přijela jsi odpoledne a už se rveš. Kdo další?“
   „Je to upírka,“ zavrčí Narvik sveřepě. Ingolf nadzvedne obočí.
   „Tak upírka? Myslel jsem, že je tady od nás. Padejte dolů, oba dva. A vy ostatní tu ukliďte. Okamžitě.“
   Stoly se pomalu vracejí zpátky na nohy a Lota se protáhne dveřmi na chodbu. Ingolf je poslední, s kým chce mluvit. Narvik vyjde na chodbu za ní.
   „Doufám, že tě odsud vypráskaj, čubko,“ zavrčí a Lota v jeho hlase slyší ozvěnu jejich dětských rvaček. Jako spratci, pomyslí si Lota, pořád stejný.
   „Jako spratci,“ ozve se za jejími zády. Ingolf ji postrčí před sebou.
   „Zapomněla´s, kudy se jde dolů?“
   „To se nezapomíná,“ ušklíbne se Lota. „Tolik silných zážitků.“
   Ingolf ji popadne za paži a pozorně si ji prohlíží vybledlýma očima.
   „Jsi jiná.“
   „Hovno,“ odsekne Lota neuctivě.
   „Ale jsi,“ zasměje se Ingolf chraptivě. „Ještě loni by tě Narvik dokázal prohodit oknem.“
   
   Jako děti téhle místnosti říkali různě. Mučírna, to znělo strašidelně, bicí budka, klepárna, díra… až později jí došlo, že se tu většinu času docela obyčejně schůzuje a k výkonu tělesných trestů se vymrzlá světnice používá jen kvůli relativní odlehlosti. Lota se rozhlédne po holých zdech.
   „Jak to, že už tu nejsou žádný děti, mistře Ingolfe?“
   Šedovlasý muž k ní obrátí hlavu. „Ale jsou. Volmar má v práci nějaké sourozence, kluka a holku. Víc není potřeba, v posledních letech nemáme velké ztráty.“
   „Ne? Letos to schytal Arvid, slyšela jsem, že umřel taky Odo, Luca je zmrzačená…“
   Ingolf mlaskne. „Pravda, ale o tom jsme sem mluvit nepřišli, že ne?“
   Lota sepne ruce pod bradou. „Ne, nejspíš ne.“
   „Proč jste se servali?“
   Narvik si uplivne a Lota pomalu obrátí k Ingolfovi hlavu. Něco je jiné, uvědomí si, ale ještě pořád jsem tady doma.
   „No, Narviku?!“
   Zaklínač pokrčí rameny. „Nemá tu co dělat. To si nemyslím jen já, myslíme si to všichni. Vojáci si taky nenechají v ležení čubku, co se válí s nepřítelem.“
   „My nejsme vojáci,“ opáčí Ingolf studeně. „A nevšiml jsem si, že by si to mysleli všichni. Všem by se Lota s Torgem neubránili.“
   Zaklínačka se usměje. „Takhle, já s Narvikem, Torgem, Detlefem a Jašou jsme se rvali. Ostatní se nás pokoušeli dostat od sebe. Možná že byste s Volmarem měli…“ zadívá se na Ingolfa a ten jí zabodne prst do hrudi.
   „Neopovažuj se mě poučovat, beruško. Já vím moc dobře, co jsme s Volmarem měli. Narviku, vypadni. Venku je spousta dřeva, jdi si vybít vztek tam.“
   „Je už tma,“ namítne Narvik.
   „Na to jsem se neptal. Ještě si promluvíme.“
   „Ale…“ dál se zaklínač nedostane. Ingolf načrtl do vzduchu runu a Narvik se se zasténáním sveze na zem.
   „Mlč a dělej, co ti říkám, synku. Pokud cítíš potřebu dál pokračovat takhle, rozluč se se zbytkem kůže na zádech.“
   „Ano, mistře,“ pud sebezáchovy velí Narvikovi dostat se rychle z dosahu Ingolfových znamení. Sebere se ze země a zmizí jako duch. Lota se usmívá. Ať je to jakkoli, některé věci se tu nezměnily.
   
   „A ty se nesměj, děvče,“ Ingolf se prudce obrátí k šklebící se Lotě a ta spěšně úsměv zakryje dlaní. „Taky nejsem moc nadšený, že líháš s vampýrem. Nikdo tady.“
   Lota si odkašle.
   „Proč to tak vadí? S vampýry nebojujeme a nikdy jsme nebojovali, tak snad…“
   „Najdu ti v kronikách, kolik našich vampové zabili, chceš?“
   Zaklínačka v rozpacích zatočí prstenem, který má na ukazováku.
   „Proč to děláš?“ pokračuje Ingolf. „Kvůli tomuhle?“ Nakloní se přes stůl a zatahá ji za rukáv.
   „Tomuhle?“
   „Halena za desítky kuldů, boty s gagátovým zdobením, v maštali nákladní kůň. Nevyčítám ti, že si od něj bereš peníze, ženské to tak dělají, ale je to krvepijec. Jak je starý, co? Řekl ti? Až ho přestaneš bavit, zabije tě.“
   Lota přivře oči a za víčky znovu vidí sténajícího Uriana, blýskavé zuby, olivovou kůži na svalnatém břiše, slabiny.
   „Slabiny tvoje jak slabiny hřebců…“ zašeptá mechanicky.
   „Cože?“ vyjede na ni Ingolf.
   „Ale nic. Uriáš píše básně.“
   „Od kdy se zajímáš o básně, hm? Zrovna ty. Když jsem s vámi četl eposy, vždycky’s nejvýš koukala z okna nebo házela po Arvidovi ohryzky z jablek.“
   „Vyrostla jsem,“ pokrčí Lota rameny.
   „Možná,“ ušklíbne se Ingolf pochybovačně. „Ale moc na to nesázím. Dobře, vyrostla jsi a taháš se s vampýrem, co píše básně. Proč ses potom vrátila?“
   Lota polkne.
   „Mistře…“
   „Ty holčičí manýry si nech od cesty. Neohlížela ses na regule, když sis s ním začala, tak tu teď nehraj komedii. Tak proč?“
   „No, nemusela jsem, ale… žiju tu přece od dětství. Chtěla jsem to Volmarovi vysvětlit.“
   „Koukám, že zatím to vysvětlil on tobě,“ ukáže Ingolf na modřinu pod okem a na roztržený ret. „A ty se divíš, viď?“
   „Divím,“ připustí Lota.
   „Vždycky samý Loty sem, Loty tam… Měl tě jako vlastní.“
   „No.“
   „Teď tě má taky jako vlastní,“ uchechtne se Ingolf. „Spustila ses s upírem, tak tě seřezal. Ono ho to přejde.“
   „Myslíš?“
   „Smířil se s horšíma věcma. Já ostatně taky.“
   „Co máš na mysli?“ Lota zpozorní.
   „Tvého otce, co jiného. Vlastně se ani nemůžeme divit, že si hledáš partnera, eh, sobě rovného.“
   „Jdi se bodnout.“ Tohle se mistrům běžně neříká, rozhodně ne tady, ale Lota si to uvědomila příliš pozdě.
   Ingolf založí ruce na prsou. „Ale, beruška bude ještě drzá. Já nejsem Volmar, ale…“
   „Trefit mě můžeš taky, já vím.“ Najednou si připadá prastará a hrozně unavená.
   „Ale no tak…“
   „Promiň.“
   „Jdi spát,“ doporučí jí Ingolf a položí jí dlaň na rameno. „Volmarovi se to rozleží.“
   „Díky,“ broukne vděčně Lota a vykročí ke dveřím.
   „Ty, Loty, zůstalo doufám jen u muchlání v posteli.“
   Lota se kousne do jazyka. Torge mlčel. Starej dobrej Torge.
   „Jasně. Nemám zuby až na bradu, jestli jsi myslel tohle.“
   Ingolf se na ni zamyšleně zadívá.
   „Ne? Tak padej.“
   Když Lota za sebou zavírá dveře, sype Ingolf z malé krabičky na desku stolu černý prach.
   
   ***
   
   Lota se převalí na lůžku. Odvykla. Odvykla tvrdým postelím, pohankové kaši, fackám, odvykla spát sama. Za očima se jí míhají obrazy. První setkání s Urianem, vesnický hřbitov, bojující vampýři a mokro v botách. Měla se od něj trhnout tenkrát? Nebo po tom, co ji vyhrál na zubaté v horách u Lissy? Jistě, kousnul ji. Torge o tom mlčel, a mlčí i ona. Jak má Volmarovi říct, že bez krve slábne a zvrací, jak má Ingolfa přesvědčit, že není upírka, i když její otec byl z Temných, i když ji pokousal vampýr a i když jen díky tomu přežila?
   
   Notburga, napadne Lotu, měla by si promluvit s Notburgou. Možná už nemá ve Škole rozhodující slovo, ale vyslechne ji, už jen proto, že je tak stará. Zaklínačka si zimomřivě přitáhne přikrývku až k bradě. Možná měl Urian pravdu, když říkal, že by měla zůstat s ním v zámečku za Metsou, v pohodlné posteli, vyléčit si rány, odpočinout si. Rok za rokem je to horší, únava na ni doléhá, únava a smutek. Kolem je příliš mnoho mrtvých a Lota už není tak mladá jako dřív. Havraní prach a pitky už nepomáhají od všech bolestí a ráno se hůř vstává. Jakpak se asi vstává Ingolfovi, napadne zaklínačku. Jak se mu vstává a co si ráno dává pod jazyk, aby to vůbec dokázal? Pod okenicemi se do světnice dere ledový vítr a Lota se natáhne po kožešinou podšitém plášti. Zkurvená zima.
   
   Z polospánku ji probere klepání na dveře.
   „Kdo je tam?“ Ruka rozespale hmatá po meči.
   „Torge,“ zavrčí ten za dveřmi.
   „Co je?“
   „Co by? Pojď spát ke mně, musíš tam mít zimu.“
   „Mám tu zimu,“ přizná Lota a se zívnutím se omotá do pláště. Z lůžka sebere deku a meč a šourá se ke dveřím.
   „Dělej, kotě. Jsem bosý.“
   
   U Torgeho je o poznání tepleji, možná proto, že je okno zatlučené starou přikrývkou a u postele stojí měděné ohřívadlo, plné uhlíků.
   „Do řiti, tohle jsem si měla pořídit taky,“ ozve se Lota závistivě.
   „Nefňukej, zahřeju tě já. S ženskejma je to tu letos slabý.“
   „Zoja ti nedává?“ zajímá se zaklínačka zlomyslně. „A Brigita taky ne? A Apolena?“
   „Apolena je mrtvá, holčičko,“ odhrne Torge přikrývku, „a Zoja teď drží s Delfem. Lovili spolu přes léto.“
   „Lovili, jo?“
   „Prej se v Posensku dostali do problémů,“ broukne muž a vklouzne do postele.
   „V Posensku se dostane do problémů každej,“ Lota stáhla holiny a zvedla nohy na pelest, „měli bychom tam přestat jezdit. Ty jejich zákony proti pobuřování na tebe můžou použít vždycky.“
   Torge mlčí a dlaní se urputně snaží dostat Lotě pod košili.
   „Máš ledový ruce,“ zavřískne žena.
   „Ty zas zadek. Pojď se schovat.“
   Postel zběsile praská pod těly, která se snaží najít polohu dostatečně přijatelnou pro daný účel.
   „Blíž,“ syčí Lota.
   „Vždyť jsem blízko.“
   „Ještě blíž.“
   „Takhle bude postel mlátit do zdi,“ namítá Torge a v hlase má smích.
   „Vadí ti to?“
   Teď už muž neodpoví, postel zaskřípe a její čelo narazí do omlácené omítky. Lota zatne zuby, její tělo se prohne jako tisový luk a prsty přeběhnou po Torgeho žebrech.
   Na zeď světnice dopadne pěst.
   „Je noc, kurva,“ ozve se odvedle. „Chci spát.“
   „Víš, co ti na to, viď?“ zamumlá Torge tiše a položí ruce Lotě kolem pasu.
   „Zvedni se víc, kotě, ať tam pořádně můžu.“
   
   ***
   
   „Fuj, on už to někdo jednou jed?“
   Lota se znechuceně dívá do hrnce s kaší.
   „Hele, Loty, z kterého zámku jsi přišla?“ Tara, žena se širokými rameny a velkýma rukama, ji odstrčí. „Já si teda dám.“
   „Můžeš i za mne,“ Lota bojuje se svým žaludkem. „Smrdí to děsně.“
   Ráno je na rvačku příliš ospalé, ti, kdo se přišli nasnídat, apaticky hledí do hliněných misek a ani Lotina přítomnost je nevyburcuje.
   „Torge, kde je Notburga?“ přisedne si Lota na konec dlouhého stolu.
   „Mistryně? Už sem nechodí, zvlášť v zimě ne. Lézt po schodech ji zmáhá, tak jí u sebe.“
   „Hm.“ Lota usrkne odvaru z bylin a zkřiví tvář.
   „Kdo tu teď vaří?“
   „Pořád starej Just.“
   „V tom případě už je senilní.“ Lota si vzpomene na „starýho Justa“, který byl starý dokonce už v době, kdy ona byla děvče. Zkřivený mužík se drží, jen co je pravda, ale vařit se nenaučil ani za desítky let. Zvedne se od stolu.
   „Kam jdeš?“
   „Poprosit ho o horkou vodu. Kořalku ještě mám.“
   „Hele, myslel jsem, že to chceš s Volmarem urovnat. Když tě po ránu uvidí s hrnkem pálenky, máš průser.“
   „Je sem blbá cesta,“ ušklíbne se Lota a jde. Blbá, dlouhá a zavátá. Hořké bejlí a kaše mě po ránu neproberou, pomyslí si a zabuší na dveře kuchyně.
   
   „Co to piješ?“ zavětří Volmar, sotva vstoupí do jídelny.
   Lota postaví hrnek. „To snad není možný. Vínovici s vodou, dáš si?“
   Volmar se k ní blíží od dveří, vysoký, rozložitý, hřmotný a zarostlý stejně jako v den, kdy ho viděla poprvé. Tenkrát mu ovšem sahala ke kolenu.
   „O něčem jsme spolu včera mluvili.“
   „To je pravda,“ Lota si s úlevou uvědomí, že včerejší hořkost už odplynula a že je schopna s Volmarem mluvit normálně.
   „Vstáváš s kořalkou?“
   Lota si promne oči. „Jo, vstávám. Volmare, už mi není patnáct.“
   Torge jí pod stolem zuřivě šlape na nohu, ale Lota nedbá.
   „Nechci se opít, chci se jen probrat. Máme, máme před sebou spoustu věcí, o kterých musíme mluvit. Jsem unavená, než jsem vyrazila, objevil se v Kulmu démon, který unášel a dávil děcka. Nakonec to nebyl démon, ale místní řezník, ale i tak to dalo trochu práce. Ošklivý práce, to mi věř.“
   „Všichni máme za sebou nějakou práci.“ Volmar se zjevně nemíní dát. „Pro tebe už nejsem mistr?“
   V Lotě vyčerpání, napětí a hlad kuchtí výbušnou směs.
   „Jsi, ale nemusím ti tak v každý větě říkat. Koneckonců, Ingolf to po mně nechtěl.“
   „Tak Ingolf to nechtěl?“
   Lota nenápadně posune židli. Netouží přijít o zuby, nechce se rvát s Volmarem, nechce… Odloží hrnek a vstane.
   „To ti tak vadí, že piju kořalku? Nechci si prošňupat nos už zkraje zimy.“
   Sáhl po ní. Lota nedokáže zůstat stát. Opravdu jsem odvykla, připustí si beznadějně. Urian mě rozmazlil. Couvne ještě o krok.
   „Tak se mnou mluv, Volmare.“
   „Kotě,“ ozve se Torge skoro zoufale, „tohle není Uriáš, abys s ním zašla na večeři a probrali jste problémy se vztahem. Tak přestaň blbnout.“
   „Co si to vůbec dovoluješ?“ uhodí Volmar pěstí do stolu, až misky nadskočí, a pak všem vnikne do uší chraplavý ženský smích.
   „Já vždycky říkala, že ti ta holka přeroste přes hlavu, ale tys mi nevěřil.“
   Notburga se opírá o hůl a srdečně se chechtá. Bývala to vysoká žena, ale čas jí ohnul záda a vybělil copy.
   „Burgo,“ Lota obezřetně proklouzne kolem Volmara a pevně starou zaklínačku obejme.
   „Tak jsem slyšela, že ses konečně chytla někoho, kdo nemá jen prošoupaný boty.“
   „Naneštěstí je to vampýr.“
   „Tak vampýr. Vypadáš mladší, děvče, a máš pěkný boty.“
   Lota sklopí oči ke špičkám holinek. „Co všichni máte proti těm botám?“
   „Stály jako menší chalupa,“ ušklíbne se stařena. „tak se nediv, že je tady křik. Co to vyvádíš, Volmare?“
   Zaklínač zapraská klouby. „Boty za chalupu, den začíná s kořalkou a tahá se s upírem, co bych vyváděl? Jdu si pro oprať.“
   „Je to dospělá ženská,“ chytne ho Notburga holí za loket. „Ještě nám bude dobrá.“
   Volmar se zamračí.
   „Vychoval´s ji, vycvičil, vstával´s k ní v noci, když si roztrhla břicho o ulomenou větev, už si nevzpomínáš? Tak ji nevyštvi teď, když má začít vracet dluhy.“
   „Kde je vůbec Ingolf?“
   Notburga zvážní. „Nevím, Vomare, nejspíš spí, ale na dvoře to v noci bylo jako po zabijačce.“
   „Narvik?“ ozve se Lota zkusmo.
   Stařena pokrčí rameny. „U Ingolfa člověk nikdy neví. Dělá svou práci už moc dlouho a Znamení dokážou člověka vysát.“
   „Hlavně moc…“ Lota si významně stiskne nosní dírku a Volmar ji přísně sjede pohledem.
   „Hodně ses změnila. Ale řeknu ti jedno, děvenko. Nosit nos nahoru, to v téhle branži znamená mířit rovnou na krchov. Tak abys na to nezapomněla.“
   
   ***
   
   Sníh křupe pod podrážkami vysokých bot, ale jinak je les tichý.
   „Stejně hovno chytíme,“ nadává Torge, který nese pruty.
   „To je jedno, aspoň jsme na chvíli vypadli z baráku,“ odsekne Lota a sveřepě prošlapává sníh.
   „Já za to nemůžu, že se pořád s někým hádáš. Mimochodem, to, že Ingolf rozsekal Narvika do buřtů ti taky moc neprospělo.“
   „Já ho k tomu nenavedla. Šňupe, je vzteklej, a to byl vždycky.“
   „Ne takhle,“ zvážní Torge.
   „Já vím, že ne. Třeba se něco děje,“ napadne Lotu.
   „Jako co?“
   „Nevím. Ale nejsou tu děcka, mistři stárnou, noví se nevolí… Nejsou prachy. Proč bychom jinak pořád žrali pohanku?“
   Dvojice jde po zarostlém břehu říčky až k tůni.
   „Pohanku a plotice,“ povzdychne si Torge a nahodí udici. „Možná máš kus pravdy, Loty,“ uzná, „ale jestli tě můžu poprosit, nezačínej s tím u večeře.“
   
   ***
   
   Dny se vlečou při štípání dřeva, odklízení sněhu a šermu ve vymrzlém sále. Čepele se srážejí, nože se s tupým zvukem zabodávají do dřeva, tep běží skoro tak rychle jako lidský.
   
   „Dej si pohov,“ říká Volmar Lotě a čelo se mu krčí do vrásek. „Jsi rychlá, ale pořád se mi na tom něco nezdá.“
   Lota pokrčí rameny a jde. Dvoje oči ji pozorují. Volmarovy a Narvikovy.
   
   „Co je s tebou?“ Tara si sedne na lavici vedle Loty a natáhne nohy ke krbu.
   „Nic.“
   „Jsi nějaká zelená.“
   „Je tu nuda.“
   „Che, s vampem to bylo lepší? Tak vyprávěj, kočko, jak to dělá vampýr se zaklínačkou.“
   Tara se směje a zrzavá Grita si přisedne k nim.
   „No, to by mě taky zajímalo. Maj hroznou sílu, ne?“
   Lota si přitáhne kožešinovou vestu. „Sílu? Když se k tobě chlap chová slušně, tak málokdy poznáš, jakou má opravdu sílu.“
   „Bála bych se, že mi utrhne hlavu,“ ozve se Brigita.
   „Ale ne.“
   „A jakej je jinak?“ mrkne Tara. „Jako…“ ukáže ukazováky délku, „chápeš, ne?“
   „Dobrej, vynalézavej a stará se. A dobře drží.“
   „Děláš to s ním za prachy?“ Zoja se opře dlaní o stůl a zadívá se Lotě do tváře.
   „Ne za prachy,“ spustí Lota víčka, „zachránil mi život. Jo, já vím, že se to stane. Ale zachránil život taky Torgemu.“
   „Arvovi ne.“
   Lota zatne zuby. „Ne, tomu ne.“
   Scéna, kterou se snaží vyhnat z hlavy, se znovu vrátí. „Uhni,“ odstrčil ji Arvid a pak ho příšera dostala.
   „Kurva.“ Tařina ruka na jejím rameni je těžká.
   „Počkej. Já vím, že jste to spolu táhli dlouho.“ Tara ji mateřsky plácne po zádech.
   „Stane se. A nemysli, že nechápu, co na něm vidíš. Je pěknej?“
   „Do rybí kundy, ženský… Je pěknej. Je černovlasej, bez jizev, voní a piluje si nehty. Ještě nějaký otázky?“
   „Jasně,“ zakucká se Tara. „Nemá náhodou volnýho bráchu?“

Nakladatelství Fantom Print připravuje:

Neomillnerová, Petra: Psí zima
nakladatel: Fantom Print
obálka: Lubomír Kupčík
paperback; 145 x 205
239 kč
plánováno na červen-červenec 2008

Petra Neomillnerová














Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...