(Tento text neprošel redakční ani jazykovou úpravou)
   vyjde 2005/6
   
    I kdyby si člověk nakrásně řekl, že dosáhl rovnováhy sám se sebou a okolním světem, nejlepší přátelé začnou dělat vše proto, aby ho o tuto sladkou iluzi připravili. Je to vyzkoušeno na živém exempláři. Totiž na mně.
    Vrátil jsem se do Domu u Mostu po několika dnech blaženého nicnedělání, pokaženého leda tak instalací čtvrtého omývacího bazénku v koupelně. Šel jsem po chodbě, halil jsem se do nádherného Pláště Smrti a představoval si příjemné setkání s kolegy. Je třeba říci, že mě nezklamali.
    Ve dveřích, které vedou do naší poloviny, do mě vrazil sir Melifaro. To, že mi ve spěchu šlápl na nohu a šťouchl mě loktem pod žebra, by se dalo pominout. On se ovšem rozhodl udělat z této bezvýznamné události skutečnou show.
    Odskočil ode mě jako tenisový míček. Svraštil obličej v hypertrofovaném děsu, padl na všechny čtyři a začal se bouchat čelem o práh. Navíc řval, až uši zaléhaly:
   „Smiluj se nade mnou, ó hrozivý sire Maxi, chrlící smrt z ohnivé tlamy! Nezatracuj mou existenci svými palčivými slinami, které v hojnosti stékají na nešťastné hlavy tvých opovrhovaných nepřátel! Nejsem hoden tak vznešeného konce!“
    Na Melifarův pokřik se samozřejmě seběhli vyděšení policisté. Podle všeho se doopravdy domnívali, že tu někdo někoho zabíjí. S rozpaky pozorovali mého teatrálního kolegu a na mě se dívali jen nenápadně koutkem oka, jako by odhadovali: plivne nebo neplivne? Z naší poloviny Správy, jak se také dalo čekat, vyhlédla jen kamenná tvář Lonly-Locklyho. Sir Šurf v mžiku vyhodnotil situaci, unaveně si povzdechl a práskl dveřmi. Zvědavých policistů zatím přibývalo.
    Když se Melifaro nabažil všeobecnou pozorností, nečekaně vyskočil a stoupl si vedle mě.
   „Je mi odpuštěno?“ ptal se nevinně. „Nebo jsem se dost nesnažil?“
   „Nesnažil.“ Pokoušel jsem se ovládat, třebaže mě to začínalo doopravdy vytáčet. „V takových případech je třeba se kát nejméně hodinu a to v nejlidnatější části města. Vydej se na Náměstí Vítězství Guriga VII., můj nebohý příteli, vykonej tam svou povinnost a tvůj trest tě mine.“
    Když jsem to dořekl, zmizel jsem v naší půlce budovy a bouchnul jsem dveřmi tak silně, že ubohá klika zůstala viset na jediném vrutu. Alespoň jsem se začal uklidňovat.
   ´Maxi, co je?´ Melifaro mi honem poslal zprávu. ´Snad ses neurazil? Chtěl jsem pro tebe udělat něco příjemného!´
   ´Utěšuj se tím, žes udělal něco příjemného hromadě zaměstnanců Městské policie a sobě milovanému,´ zabručel jsem.
   ´Od kdy jsi přestal rozumět legraci, Maxi? Jestli se ještě zlobíš, tak ti to vynahradím. Přijď ke Žroutovi, zvu tě na něco silnějšího, než jsou tvoje nervy. Finito!´
    Zjevně podlézal, když užil mé oblíbené slovo, ale to mě jedině dopálilo.
   „Co bude, když ho doopravdy zabiju, Šurfe?“ zeptal jsem se zasněně.
    Vypadalo to, že Lonly-Lockly vzal vážně mé úmysly sprovodit ze světa mého přítele. V každém případě mi hned udělal právnickou poradnu.
   „Doživotní vazba v Holomi, jelikož jste oba státní zaměstnanci: v daném případě se to bude považovat za přitěžující okolnost. Nebo se vám naopak nestane nic, pokud dokážete, že spáchal nějaký obzvlášť těžký zločin. Zkrátka, taková situace se mi jeví jako krajně nežádoucí. Neměl byste se na Melifara tak zlobit. Vždyť ho přeci znáte, Maxi. Jeho neštěstí je, že ho matka a starší bratři rozmazlili, jelikož jeho otec, sir Manga Melifaro v tu dobu...“
   „Ano, vím. Toulal se po celém Světě a sepisoval svou skvělou ´Encyklopedii´. Velcí cestovatelé by neměli zakládat rodiny, protože jejich dobrodružné povahy plodí podobné potomstvo... Dobrá, půjdu ke Žroutovi a omezím se na monokl pod okem. Vždyť ten chlapec na mě čeká... Všiml jste si vyděšených tváří těch policistů, Šurfe?“
   „Ovšem.“
   „Dbejte na to, aby se ani jeden z nich v nejbližším tisíciletí nedostal do ´Bílého Seznamu´. Nebyl tam jediný inteligentní obličej! Ti kreténi vážně věřili, že bych ho mohl zabít! Řádní odchovanci generála Bubuty!“
    Když jsem si vylil vztek na nevinných lidech, pocítil jsem hlubokou úlevu a šel se usmiřovat s Melifarem. Naštěstí jsem na to měl dost času, protože jsem po volných dnech doma neměl stání a přišel jsem do služby mnohem dřív.
    Melifaro dělal všechno, aby mi zlepšil náladu, kterou vlastním přičiněním pokazil. Takže ve chvíli, kdy jsem nastupoval na noční směnu, jsem už přestal být pro společnost jakkoli nebezpečný.

   ***

   Sir Juffin Halley seděl v křesle a zadumaně hleděl do jakési knihy. Tato idyla svědčila o tom, že v Jechu je zase poklid.
   „Ty zrádče! “ zavrčel. „Tak ty si vysedáváš s Melifarem u Žrouta, místo abys vystřídal ve službě unaveného starce.“
   „Za prvé jsem stejně přišel o půl hodiny dřív. Za druhé, Melifaro si u mě potřeboval vyžehlit svůj prohřešek...“
   „Jistě, je mi známo. A co bude za třetí?“
   „Za třetí jsem ochoten to zopakovat ve vaší společnosti.“
   „Co přesně?“
   „Posezení U Žrouta.“
   „Nepraskneš, Maxi?“
   „Přeháníte...“
   „Dobrá... Jsem líný někam chodit, ať nám raději přinesou něco sem. Sedni si. Potřebuji s tebou něco probrat.“
   „Pro vás, sire, jsem připraven i na toto.“
   „Cha! On je připraven, to se podívejme... Vždyť ty jsi v té historii nejdůležitější osoba! Víš, co si usmyslela Melamori? Teprve dnes jsem se to dozvěděl! Kdy ses s ní viděl naposledy?“
   „Před dvěma dny. Byli jsme u ní s Melifarem na návštěvě. Pokud jde o tohle, Juffine, mohu vás uklidnit: vše proběhlo v největší slušnosti. Až příliš velké, na můj vkus.“
   „Chápu. Ale zrovna průběh toho večera jsem mohl předvídat i bez jasnovidců a to tucet let před tvým narozením. Na to se neptám. Pak už jste se neviděli?“
   „Ne. Je fakt, že mi Melamori párkrát poslala zprávu. Ptala se, jak se cítím a jakou mám náladu. To od ní bylo hezké. Byl jsem dojat.“
   „No a jak ses celou dobu cítil?“
   „Myslíte po bručení v cele pro odsouzené na smrt? Jed jsem rozhodně po nikom neplival. Vás zajímá právě tohle, ne?“
   „Co přesně mě zajímá, to si sám nějak přeberu. Vylič mi to podrobně.“
   „Celkem není co vypravovat. Cítil jsem se báječně. I náladu jsem měl dobrou. Až moc. Pořád mi bylo tak nějak bezdůvodně veselo, jako by mě něco lechtalo. Bez jakéhokoli důvodu se mi chtělo pořád smát. Tak jsem chodil po domě a pochichtával se jako blbec... O dětech se v takových případech říká, že mají chechtavou.“
   „A to je všechno?“
   „Jo. Vám to nestačí?“
   „Kvůli tobě, sire Maxi, se musím divit tak často, že to začíná být až neslušné,“ pravil vyčítavě Juffin. Nepochopil jsem, zda mě chválí nebo si ze mě dělá legraci.
   „Tak co se vlastně stalo? Nenapínejte mě! Já teď nebudu moct nic polknout.“
   „No tak budeš chvíli sedět s prázdnou pusou a já si dám do nosu,“ prohlásil škodolibě sir Juffin a ukousl si téměř půlku firemního koláče, který zrovna přišel od Žrouta.
    Ale on sám hořel netrpělivostí a začal mluvit s plnou pusou.
   „Tak tedy, co se týče první a poslední lady Tajného Pátrání: Melamori se rozhodla prověřit, zda jsi hoden jejího zbožňování.“
   „Znám jeden dobrý způsob, jakým se to dá vyzkoušet,“ zavrčel jsem. „Když bude chtít, jsem jí kdykoli k službám. Tak jí to taky vyřiďte.“
   „Co tě nemá, Maxi. Lady Melamori je serióznost sama. Má svou vlastní metodu. Naše sveřepá lovkyně šla po tvých stopách.“
   „To se zbláznila, nebo co?!“
   „Ale ne, to bych neřekl. Chová se tak vždycky.“
   „A jste si jist, že mi šla po stopách? Vždyť jsem se cítil báječně.“
   „No právě. Cítil ses báječně, řekl jsi to? Měl´s chechtavou? Je to tak?“
    Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Lady Melamori šla po mých stopách, je to možné? Co se obvykle v takových případech s lidmi děje? Při nejmenším mají silnou depresi. Je to náplň práce Mistryně Pronásledování, proto si ji tu také pěstují. Jsem fakt dobrej! Dáma mého srdce mi šla po stopách a já jsem nic necítil. Jen mě to rozveselilo. Jsem otupělý čuník s hroší kůží. Mutant a zrůda. Raději bych se neviděl.
    Měl jsem ještě jeden důvod k rozhořčení.
   „Myslel jsem si, že se mě ptá, protože má o mě doopravdy starost. Že si myslí: když není ve službě, tak je asi nemocný. A nemůže se dočkat, až se zase objevím v Domě u Mostu. A ona si prováděla pokusy! To tedy zamrzí.“
   „Z toho si nic nedělej,“ pokrčil rameny Juffin. „Vyptávala se tě z těch nejlepších pohnutek - tak si to alespoň představuje... Kdyby sis postěžoval na spleen, hned by toho nechala. A byla by naprosto šťastná. Víš, pro Melamori je její nebezpečná schopnost věcí osudu a cti. Dá se říci, že je to jediné, co doopravdy má... Nic si z toho nedělej, všichni od nás tím prošli. Dokonce i já: na začátku své kariéry chtěla zjistit, co je její nadřízený za ptáčka.“
   „Dovedu si představit, jak to schytala!“
   „Nijak zvlášť. Ukázal jsem jí svůj ´první štít´, ačkoli jsem se mohl doopravdy rozzlobit... Je fakt, že toho za hodinu nechala. Je to šikulka, ta naše Melamori!“
   „Co je to ten ´první štít´?“ zajímal jsem se. „Naučíte mě to?“
   „ ´První štít´ je poetický název osobního způsobu tajné obrany, Maxi. ´První´ znamená nejméně nebezpečný pro protivníka. Co bych tě měl učit, prosím tě? Ty máš víc štítů než kdokoli v tomto Světě! Dokonce víc, než jsem mohl doufat. Postupně se je učíš používat a tady pomáhají jen zkušenosti. Zkrátka, nedělej ze sebe chudáčka! Prostě jenom neovládáš terminologii.“
   „To je tedy figura, ta Melamori!“ povzdychl jsem si a nalil útěšnou porci kamry. „Má takové schopnosti a chová se jako dítě.“
   „Ty se na ni zlobíš, Maxi? To nestojí za to. Chodí teď chudinka jako opařená.“
   „Ale já se nezlobím. Jen oplakávám své zlomené srdce!“
   „Já jsem tě hned na samém začátku upozorňoval, že volba dámy tvého srdce není nejšťastnější. Nenapadlo tě, sire Maxi, že bys měl poslouchat své nadřízené?“
    Povzdechl jsem si a rozkrojil druhý koláč. Jsem bezcitný tvor. Žádné ´zlomené srdce´ mě nepřipraví o chuť k jídlu, to je už mockrát vyzkoušené!
   „Už mi k tomu nechceš nic říct, kromě srdceryvného příběhu o zlomeném srdci?“ zajímal se Juffin, když jsme dojedli koláč.
   „Nevím. Spíš bych se měl zeptat já vás. Jak se mohlo stát, že jsem nic necítil? Dějí se se mnou divné věci! Takže když se někdy dopustím zločinu, mohu se s klidnou myslí dát na útěk. Jsem nebezpečné individuum, jak to tak vypadá!“
   „Rozhodně nebezpečnější než mnozí jiní!“ s uspokojením konstatoval Juffin. Měl výraz umělce, který vytvořil vlastníma rukama skutečný skvost.
   „Všechno je to divné... Když jsem žil doma, žádné zvláštní vlastnosti jsem u sebe nepozoroval. Normální člověk, jako všichni. Jistě, míval jsem neobvyklé sny, ale to je věc soukromá a intimní. Co když jiní mají ještě zajímavější sny, ale nemluví o tom? A jak jsem se dostal sem, každý den se objevuje něco nového. Možná byste mě měl jednoduše rozřezat a podívat se, děravé nebe nade mnou, jak jsem udělán?“
   „Výborný nápad, sire Maxi! Popřemýšlím o tom... Nejsi ovšem tak nezranitelný! I na tebe něco platí. Pamatuješ, co se s tebou stalo u Staré bodliny?“
   „Jak to tam provozuje ten legrační vyčouhlý zrzek? Jak se jen...Čemparkaroke!“ rozpačitě jsem se usmál.
    Není to nic, na co by chtěl člověk vzpomínat. Ke Staré bodlině mě vzal Juffin. To bylo tenkrát, když jsem teprve čekal na jmenování do funkce. Juffin měl za to, že musím ochutnat takzvanou Relaxační Polévku, kterou všichni obyvatelé Spojeného Království zbožňují.
    Jak jsem vyrozuměl, tato polévka má lehký narkotický účinek, a to natolik neškodný a příjemný, že na ni chodí celé rodiny včetně malých capartů. Takže jsem se nebojácně vrhl do narkotického dobrodružství, ačkoli jsem celý život pociťoval bojácný odpor vůči narkotikům a narkomanům. Mé nečetné zkušenosti v této oblasti, které jsem pochopitelně získal ve vyšších školních třídách, byly tak málo zdařilé, že jsem si místo návyku málem vypěstoval fobii.
    Ale s tou hříšnou Relaxační polévkou jsem si tedy dal! Veškerá má ´cizorodost´, na kterou jednoduše čas od času zapomínám, se naplno projevila ve chvíli, kdy jsem dojedl první porci. Chudák Juffin se znenadání ocitl ve společnosti slintavého idiota nesmyslně se chechtajícího nad talířem. Ani mně se nevedlo nejlépe: není žádné povyražení být omámeným debilem se ztracenou schopností koordinovat pohyby. Důstojní návštěvníci Staré bodliny byli patrně mým chováním naprosto šokováni.
    Po této příhodě následovalo čtyřiadvacet hodin takových útrap, jako bych přestal s drogami po dvaceti letech pedantického užívání. A to bez ohledu na kvalifikovanou lékařskou pomoc sira Juffina Halleyho! I jeho léčitelské schopnosti na to byly krátké. Musel jsem trpět.
    Když jsem se z toho dostal, zapřisáhl jsem se držet se od Staré bodliny aspoň tucet bloků. Juffin mi mé rozhodnutí schválil a sám se slavnostně zařekl, že nebude konzumovat Relaxační Polévku v mé přítomnosti, aby nepokoušel mé chatrné síly.
   „Jenom nikomu neříkejte, že mě lze dostat touhle polévkou! Nebo si někdo řekne, že mi ji přilije do kamry a podívá se, co to se mnou udělá.“
   „Co tě nemá, Maxi! To by byl pokus o otravu vysokého státní činitele. Zločin zrovna z našeho resortu... Tak já tedy pojedu domů. A ty se snaž být ráno trochu vlídný na Melamori. Je na tom po té příhodě hodně špatně. Myslím, že několik dnů ani nebude moci pracovat. Její profese vyžaduje sebevědomí jako vzduch a každý neúspěch může poškodit její schopnosti...“
   „Nemusíte mě přemlouvat, Juffine. Samozřejmě, že na ni budu hodný. A vůbec ne proto, abych... Nýbrž proto, abych... Zkrátka, mějte za to, že je všechno v pořádku. Kdybych věděl, co se děje, hned jsem si mohl postěžovat na špatnou náladu, nic by mě to nestálo! A všichni by byli spokojení...“
   „Nesmutni, Maxi! Pomysli, kolik je na Světě příjemných věcí. Máš to za úkol. Zítra na shledanou!“
    Sir Juffin spěšně vyšel ven, kde na něho čekal věrný Kimpa.   

***

    Šéf měl naprostou pravdu: na Světě je spousta příjemných věcí. Měl bych poslechnout moudrého sira Juffina Halleyho, uvolnit se, vysmrkat, přestat fňukat a začít nový život – například návštěvou Čtvrti Schůzek. Tak to mimochodem dělá většina osamělých dam a džentlmenů. A není jich tu málo: manželství uzavírají lidé ve Spojeném Království zpravidla ve zralém věku a zdaleka ne všichni. Nějak tu není zvykem domnívat se, že rodina je štěstí a osamělé stáří synonymum pro nepovedený život. A nikdo ani netvrdí opak. Veřejné mínění na toto téma zkrátka mlčí a ponechává na každém, jak si to zařídí.
    Zcela nedávno jsem získal podrobné informace o Čtvrti Schůzek přímo od Melifara, který byl z mé nevědomosti celý pryč. Jistě, barbar je barbar, ale nelze přeci neznat naprosto základní věci!
    Tato stránka místních zvyků byla pro mě zcela neočekávaná. Ačkoli mě málem začalo ovládat panické přání mít alespoň nějaký ´osobní život´, nebyl jsem si jist, že jsem na návštěvu Čtvrti Schůzek dostatečně připraven.
    Abych to vysvětlil. Když se člověk vrací z večírku v doprovodu dívky, kterou takřka nezná, a oběma je jasné, kam to spěje, nepodobá se to pokaždé Velkému Milostnému Dobrodružství, o němž člověk snil v mládí, ale vyvíjí se to zpravidla podle jednoduchého a srozumitelného schématu: vše se děje na základě oboustranného souhlasu, dva dospělí lidé učinili více méně vědomou volbu. Zda je to na jednu noc nebo na delší dobu, to ukáží následující terénní výzkumy nové kombinace těl.
    V Jechu to však s náhodnými styky probíhá docela jinak. Návštěvníky Čtvrti Schůzek je třeba dělit na ´Hledající´ a ´Čekající´, přičemž si každý musí předem určit, do jaké kategorie chce ten večer spadat. Na jedné straně čtvrti jsou domy, do nichž přicházejí Hledající muži a Čekající ženy, na druhé je to naopak. Žádné vývěsky tam nejsou, má se za to, že všichni vědí kam a proč přišli.
    Když Hledající vejde do domu, který se mu zdá sympatický, musí se zapojit do svérázné loterie: vytáhnout si z vázy žetonek s číslem. Mimochodem, existují i prázdné žetonky. Znamenají, že osud není toho dne nakloněn jakémukoliv milostnému setkání. V takovém případě nezbývá nic jiného než jít domů. Teoreticky vzato by ten nešťastník mohl klidně vejít do vedlejších dveří a zopakovat si to, ale tady se to považuje za troufalou neúctu vůči vlastnímu osudu a málokdo má chuť se s ním pustit do křížku.
    Když si Hledající vytáhne žeton, jde do salonu s čekajícími a nahlas čte všechna čísla, která potká, dokud nenatrefí na číslo ze svého žetonu.
    Poznamenám, že to nikdo nekontroluje, a šlo by tedy podvádět. Můj informátor Melifaro se nemohl vynadivit, jak mě něco takového mohlo vůbec napadnout. Nic barbarštějšího snad v životě neslyšel. Když jsem pozoroval jeho reakci, dospěl jsem k závěru, že ve Čtvrti Schůzek nikdo nepodvádí. Tady mají za to, že štěstí je urážlivá dáma a není radno s ní žertovat.
    Novopečení milenci opouštějí Čtvrť Schůzek, odejdou domů nebo do hotelu a snaží se mít z náhodné schůzky co největší potěšení. Ráno se navždy rozejdou. To je nezbytná podmínka.
    Pokud jsem to správně pochopil, nikdo nebude zjišťovat, zda byla dodržena nepsaná úmluva, a provinilce trestat. Nicméně se toto pravidlo bere jako posvátné. Můj předpoklad, že náhodné setkání ve Čtvrti Schůzek by mohlo mít za následek lákavé pokračování, bylo vyslechnuto s grimasou panického znechucení. Jako bych začal vykládat o rozkoších nekrozoofilie a přátelsky sirovi Melifarovi nabídl, aby mě doprovodil na nejbližší hřbitov domácích zvířat. ´Nikdy už takhle nežertuj,´ radil mi vážně. ´Hlavně před cizími. Ale raději ani mezi našinci.´
    Ani jsem vlastně nepochopil, proč můj přítel sehrál uraženou nevinnost. Mávl jsem rukou nad jeho předsudky a v rychlosti vytvořil vlastní lyrické vysvětlení. Že totiž oboustranný souhlas milenců s nevyhnutelným rozchodem není zas tak špatný způsob dodat romantický nádech intimnímu styku s náhodným partnerem – právě tak se této příjemné události říká neohrabaným kancelářským jazykem.
    Když jsem poněkolikáté zpracoval výše uvedené informace, s lítostí jsem konstatoval, že na návštěvu Čtvrti Schůzek mám ještě čas. Budou se mi třást kolena, jazyk se začne zaplétat a podpaží vycedí pohár potu... A navíc, sotva bych se v posteli ukázal z té nejlepší stránky: je to příliš neobvyklý způsob seznamování. Co když se mým ´osudem´ stane přestárlá bezzubá obryně se sloníma nohama? Jak bych se dočkal rána? To tedy ne, raději se spolehnu na tradičnější způsoby námluv, tím spíš, že je místní zvyklosti nezakazují.
    Když jsem dospěl k tomuto rozhodnutí, rozhlížel jsem se kolem, jak bych co nejlépe zabil čas. Jediný možný společník, náš bouřnivec Kuruš, podřimoval s hlavou složenou pod křídlem. Sáhl jsem tedy po knize, kterou zapomněl v křesle sir Juffin Halley. Byla to Filosofie času, jejímž autorem byl jistý Sobroch Hes. Nehodní Mistři, o co všechno se lidé nezajímají!
    Měl jsem celkem vzato nelehkou noc: nicnedělání, neplodné přemýšlení o Čtvrti Schůzek a filosofická literatura člověka odrovná mnohem dřív než kouzelnické finesy naší úžasné Mistryně Pronásledování.

   ***

    Ráno však přineslo změny k lepšímu. Sir Kofa Joch mě pobavil několika pikantními anekdotami. Juffin se najednou rozhodl zůstat dopoledne doma, ale poslal mi zprávu s přáním dobrého rána. Zároveň mě požádal, zda bych nepočkal na Melifara, aby Tajné Pátrání nezůstalo formálně bez velitele. Nic jsem nenamítal, jelikož jsem stejně nechtěl odejít, dokud neuvidím Melamori. Určitě se bude cítit provinile, a byl bych hlupák, kdybych nevyužil takové shody okolností!
    Nakonec se lady objevila. Chodila sem tam po Společné Hale a neodvažovala se za mnou přijít. Dveře pracovny byly pootevřené, takže jsem měl možnost vyslechnout celou sérii hořkých vzdechů, příliš hlasitých na to, aby mohly být upřímné. Když jsem se pokochal tímto koncertem, poslal jsem ke Žroutu Bumbovi objednávku na kamru pro dva a spoustu sušenek. Přinesli to za pár minut. Jakmile kurýr otevřel dveře, Melamori se honem přemístila do vzdáleného koutu haly, abych na ni neviděl. Naslouchala cinkání nádobí se zatajeným dechem.
    Sotva se kurýr s prázdným tácem vzdálil, zeptal jsem se nahlas u rozevřených dveří:
   „Když mi do pracovny přinesou tác se dvěma konvičkami kamry a dvěma hrnky, usuzujete z toho, že u mě dochází k rozdvojení osobnosti? Potřebuji pomoc, drahoušku!“
   „Říkáte to mně, sire Maxi?“ ozvalo se žalostné pípání.
   „Říkám to své zesnulé prababičce, ale jelikož se nedostavila... Zkrátka, já se nezlobím a kamra stydne.“
    Melamori se objevila ve dveřích. V jejím rozkošném čumáčku se praly dva výrazy: provinilý a spokojený.
   „Juffin žaloval, nemám pravdu? Taky mohl mlčet, když už jsem si udělala takovou ostudu,“ zahuhlala, když přijala nabízené křeslo.
   „Jakápak ostuda, Melamori? Prostě funguju trochu odlišně. Moje moudrá matka mi říkávala, že když budu po ránu jíst hodně kobylinců, budu zdravý, krásný a nikdo mi nebude moci jít po stopách. Jak vidíte, měla pravdu!“
    Byl jsem velkorysý jednak proto, že mi to velelo srdce, a taky proto, nač to zapírat, že jsem doufal ve vytouženou odměnu. Koneckonců její obdiv, ačkoli trochu podbarvený obavami, není to nejhorší, čeho se mi může dostat. V každém případě je to lepší než zdvořilá lhostejnost. Na nezdvořilou lhostejnost, s níž jsem měl bohužel taky nejednu zkušenost, jsem raději nechtěl ani pomyslet.
    Díky pečlivě naplánované operaci jsem snad nakonec definitivně okouzlil první lady Tajného Pátrání. Když dopíjela kamru, byla už upřímně veselá. Naše ruce se několikrát setkaly v dóze se sušenkami a Melamořina tlapička nejevila snahu okamžitě vyklouznout z mých prstů. To už jsem byl nespoutaně troufalý a požádal ji o procházku po večerním Jechu. Lady se čestně přiznala, že z toho má strach, ale hned mi přislíbila, že se stane velmi statečnou – ne dnes, ne zítra, ale hodně brzy. (Doslova) V nejbližších dnech. Zbývalo jen domluvit den, kdy se toto hrdinství uskuteční. Bylo to velké vítězství. Ani jsem v to nedoufal...
    Domů jsem odešel šťastný. Asi dvě hodiny jsem se převracel a nemohl ztlumit radostné vzrušení, a pak jsem nakonec usnul za hlasitého předení Armstronga a Elly, kteří leželi stočení do klubíčka u mě v nohou. Nebylo mi však dopřáno spát dlouho.
    V poledne mě vzbudil příšerný hluk. V rozespalosti jsem usoudil, že přímo pod okny probíhá buď veřejná poprava (což snad v Jechu není přípustné), nebo vystoupení kočovného cirkusu (což se zde čas od času stává). Jelikož spát se v takovém randálu nedalo, šel jsem se podívat, co se děje. Když jsem otevřel dveře, pochopil jsem, že jsem zešílel. Anebo ještě spím.
    Na chodníku před mým domem byl nastoupený orchestr čítající tucet hudebníků, kteří ze svých nástrojů usilovně vyluzovali jakousi srdceryvnou melodii. Před nimi stál úchvatný Lonly-Lockly a dobře posazeným hlasem pěl tklivou píseň o malém domku ve stepi. ´To není možné, protože to prostě není možné!´ pomyslel jsem si konsternovaně. Hned jak serenáda skončila, vrhl jsem se na kolegu s dotazy.
   „Šurfe, co se stalo? Proč nejste ve službě? Nehodní Mistři, co se to tu děje?!“
   Sir Lonly-Lockly si klidně odkašlal.
   „Něco je špatně, Maxi? Vybral jsem špatnou píseň?“
   „Píseň je skvělá, ale... Pojďme do salonu, Šurfe. Necháme si přivézt kamru od Syté kostry a všechno mi vysvětlíte, ano?“ Div jsem se studem a rozpaky nerozbrečel.
    Můj ´oficiální přítel´ rozpustil královským gestem hudební těleso a vešel za mnou do domu. Neuvěřitelně se mi ulevilo, praštil jsem sebou do křesla a poslal objednávku k Syté kostře. Není to nejhorší lokál v Jechu a navíc je k mému domu nejblíž.
   „Nejsem ve službě, protože jsem dostal Den Svobody od Starostí,“ vysvětloval klidně Lonly-Lockly. „Rozhodl jsem využít ten čas ke splnění svého závazku.“
   „Jakého závazku?“
   „Přátelského závazku!“ Teď se zase divil on. „Udělal jsem nějakou chybu? Vždyť jsem si to zjišťoval...“
   „Kde jste si to zjišťoval? A proč?“
   „Víte, sire Maxi, po té, co jsme se stali přáteli, jsem si lámal hlavu, zda se zvyky v končinách, odkud pocházíte, příliš neliší od našich. Nechtěl jsem se omylem, z nevědomosti dotknout vašich citů. Tak jsem se obrátil na Melifara, jelikož jeho otec je největší odborník na zvyklosti národů Světa.“
   „Jo, na sira Melifara!“ začínal jsem chápat.
   „Ano, jelikož v knihách nebyla žádná zmínka o této stránce života vašich soukmenovců. Jediný zdroj, na který se lze spolehnout, je sir Manga Melifaro. A protože se oba známe s jeho synem...“
   „To tedy známe... A Melifaro vám řekl, že mě musíte oblažovat romancemi?!“ nevěděl jsem, zda se mám zlobit, nebo smát. Někdo klepal. Kurýr ze Syté kostry dorazil právě včas!
   „Sir Melifaro mě informoval o této tradici Velkých Pustin a některých dalších... Řekl mi, že za úplňku si musíme vyměnit přikrývky a Poslední Den Roku...“
   „Skutečně? A co že musíme podle jeho názoru dělat Poslední Den Roku?“
   „Vzájemně se navštívit a vlastnoručně čistit bazény. A všechna další hygienická zařízení včetně klozetu... Co Maxi, není to tak?“
    Snažil jsem se držet. Řekl jsem si, že Lonly-Locklyho city bych měl šetřit. Bylo by mu nepříjemné, kdyby se dozvěděl, že se stal obětí žertu.
   „Ale ne, Šurfe, v zásadě je to tak. Jenže, víte, nemusíme nic takového provádět. Jsem přeci normální civilizovaný člověk. Nějaký čas jsem měl možnost žít na divném místě. Tak divném, že si to ani neumíte představit! Nikdy jsem se však nedržel barbarských zvyků svého rodiště. Takže přátelství pro mě znamená totéž co pro vás: prostě dobré vztahy dvou vzájemně sympatických lidí. Výměna přikrývek ani vzájemné čištění záchodů není nutné. Platí?“
   „Samozřejmě, Maxi. Takové názory vás ctí. Doufám, že jsem se vás ničím nedotkl. Chtěl jsem jenom projevit úctu vůči zvykům vašich předků a potěšit vás.“
   „Potěšil jste mě – v jistém smyslu. Rozhodně svou pozorností a rozhovorem. Takže je všechno v pořádku.“
    Když jsem Lonly-Locklyho pohostil, uklidnil a vyprovodil, zůstal jsem ještě o samotě se svým vlastním spravedlivým rozhořčením. Neprodleně jsem odeslal zprávu Melifarovi.
   ´Zapomínáš, že jsem opravdu krutý, když se hněvám, příteli!´ zavrčel jsem strašlivě (nakolik je možné strašlivě vrčet, když se používá Telepatická řeč).
   ´Co se stalo?´ ptal se udiveně.
   ´Co se stalo?! Zrovna u mě byl Lonly-Lockly s orchestrem!´
   ´Něco bylo špatně?´ ptal se ustaraně Melifaro. ´Otec říkal, že je to u vás zvykem... Nelíbilo se ti to? Cožpak náš Lonky-Zlomky špatně zpívá? Mně se vždycky zdálo, že má slušný hlas...´
    Tak on taky!
    Stále jsem nevěděl, zda se mám vztekat, nebo smát. Proto jsem šel dokoukat sny. Udělal jsem správně, byla to moje poslední příležitost se dospat. Večer jsem šel do služby a obstojně jsem tam uvízl několik dní, protože jsem se namočil do nejbeznadějnější z klasických kriminálních zápletek.

   ***

    Horor začal z ničeho nic ve chvíli, kdy jsem přicházel k Domu u Mostu. Celý blok před Správou jsem uslyšel známý řev:
   „Bejčí cecky! Jestli tyhle hubený zadky nemůžou najít vlastní lejno v přeplněným hajzlu, tak ho budou žrát, dokud ho celej nesežerou! Já že mám předat tenhle případ tajnejm hovnopátračům? Těm generálům stepních hajzlů, který nejsou schopný sežrat vlastní lejno bez hordy barbarů s holým zadkem?!“
    Bylo mi to k smíchu. Panáček se tak rozhorlil, že ani neslyšel varovné cinkání zvonečků na mých botách. ´No počkej, drahoušku, teď to schytáš!´ pomyslel jsem si s nadšením, když jsem se blížil k Tajnému Vchodu do Správy Naprostého Pořádku.
    ´Tajnému´, povídali, že mu hráli! Dveře byly dokořán, na prahu stál Bubuta Boch, který už nebyl rudý, ale fialový vzteky.
   „A teď budou ty nájemci prázdnejch hajzlů s holejma zadkama sundávat pěnu z mejch hoven!“
    Konečně si mě Bubuta všiml a zmlkl tak rychle, jako by někdo zastavil celý Svět.
    Myslím, že jsem vypadal skvěle. Povlávající Plášť Smrti a hněvivý obličej. Povolal jsem na pomoc veškeré své ubohé herecké nadání, aby vztek vypadal přirozeně. Zvlášť se mi povedl nervový tik, který měl podle mého režijního záměru vsugerovat Bubutovi strach, že začnu plivat jed. Nevím, nakolik to vypadlo věrohodně, ale Bubuta tomu uvěřil – strach má velké oči.
    Ale není strašpytel, ten legrační panák. Hrůznému rváči Bubutovi Bochovi lze připisovat všechno možné, jen ne zbabělost! Takový je však neomylný Zákon života: lidé mají panický strach z neznámého. Moje čerstvě získaná zastrašující schopnost, o níž se toho v poslední době ve městě hodně namluvilo, patřila právě do sféry neznámého. Takže jsem chudáka chápal.
    Generál Bubuta křečovitě polykal vzduch. Kapitán Šichola, jeho nedobrovolný společník, se na mě díval takřka s nadějí. Neodvratně jsem se blížil. Chtělo se mi dotáhnout žertík až do konce, plivnout na něj a dívat se, co se stane. Teoreticky vzato můj plivanec nemohl policejního velitele ohrozit: nebyl jsem ani vzteklý, ani vyděšený. Včas jsem si to ale rozmyslel. Řekl jsem si, že by ho, chudáka, mohl trefit šlak a jak já to potom budu řešit? Proto jsem hněv změnil na milost a přátelsky se usmál.
   „Dobrý večer, sire Bochu! Dobrý večer, kapitáne!“
    Má zdvořilost Bubutu dorazila. A zklamala jeho podřízeného, jak se zdálo. Nechal jsem je s jejich smíšenými pocity a šel do pracovny sira Juffina Halleyho, která byla vzhledem k mé funkci i mým přístavem.
    Juffin byl uvnitř a měl povznesenou náladu.
   „Už to víš, Maxi? Zrovna jsme byli pověřeni odhalit okolnosti jedné podivné vraždy. Na první pohled to nespadá do našeho resortu, ale Bubutovi orli by to nezvládli. Jemu samotnému je to také jasné, takže je bez sebe. Asi jsi slyšel jeho křik... Pojď, podíváme se na zavražděnou.“
    Vyšli jsme na chodbu. Přidala se k nám lady Melamori, zamračená jako nikdy. Divné. Zdálo se, že jsem ji ráno dost obstojně rozveselil... Nebo že by ji tak vzala ta vražda? Pochybuji. To spíš pro mě je lidská smrt událost, kdežto pro Melamori je to asi už dávno rutina.
   „Jak to, že je tam takové ticho?“ divil se Juffin, když naslouchal slabému hluku za zdí, která oddělovala naše prostory od území Městské policie. „Mně se zdálo, že se tu Bubuta chystá řvát až do rána. Že by se uřval? Tomu nevěřím. To by byla moc dobrá zpráva...“
   „Šel jsem kolem a předstíral, že se zlobím,“ sděloval jsem skromně.
    Juffin na mě pohlédl s obdivem.
   „Nehodní Mistři! Já snad dosáhnu toho, že budeš mít vyšší plat než já. Ty za to stojíš.“
    Melamori se ani neusmála. Jako by chrabrý generál Bubuta nikdy nebyl i jejím oblíbeným terčem výsměchu. Zdálo se mi, že má slzy na krajíčku. Položil jsem jí ruku na rameno a chtěl jí říct nějaký optimistický nesmysl... To nebylo třeba. Když jsem se jí dotkl, vše jsem pochopil. Nevím, jaké tajné mechanismy začaly fungovat, ale teď jsem už věděl, co se s Melamori děje, jako to věděla ona sama. Naše Mistryně Pronásledování opravdu na čas vypadla z role. Neúspěšný pokus jít po mých stopách cosi poškodil v křehkém mechanismu její nebezpečné schopnosti. Potřebovala čas, aby se zase dala do pořádku. Je to jako chřipka, kterou obyvatelé Jecha naštěstí neznají. Ať chceš nebo nechceš, uzdravení si žádá nějaký čas. Melamori teď šla na místo zločinu jako na popravu, protože tušila, jak to skončí: naprostým fiaskem a novou dávkou nejistoty. Přesto ale šla, protože nebyla zvyklá couvat ani před nepřekonatelnými překážkami. Je to strašně hloupé, ale já bych to na jejím místě udělal také. Ta dívka se mi líbila čím dál tím víc!
    Poslal jsem Juffinovi zprávu:
   ´Melamori nemůže pracovat. Nic se jí nepodaří. A ona to ví. Proč jste ji volal? Z výchovných důvodů?´
    Juffin se podíval zpytavě nejdřív na mě, pak na Melamori a pak se začal oslnivě usmívat:
   „Marš domů, drahoušku!“
   „Ale proč?“
   „Sama víš proč! Tvá schopnost není tvým soukromým majetkem, nýbrž majetkem Tajného Pátrání Spojeného Království. A jestliže ji nějaké věci mohou poškodit, musíš sama dbát o to, aby k nim nedošlo. To je stejné mistrovství jako všechno ostatní. A nemáš co nakládat své problémy na hřbet svého starého velitele, který na ně jednoduše zapomíná! Jasné?“
   „Děkuji,“ špitla Melamori. Byl na ni žalostný pohled.
   „Rádo se stalo!“ pousmál se Juffin. „Jdi domů, Melamori. Nebo ještě lépe, zajeď za svým strýčkem Kimem. Je odborník na zlepšování Tvé nálady. Za pár dnů budeš zase ve formě. Čím dřív, tím líp!“
   „A jak budete hledat vraha?“ zeptala se provinile.
   „Sire Maxi, tato lady nás uráží!“ ušklíbl se Juffin. „Zdá se jí, že naše intelektuální schopnosti jsou ve fázi vyhasínání. Myslí si, že jsme neschopní lenoši, kteří jsou s to leda tak uctivě doprovázet Mistryni Pátrání při pronásledovaní vrahů. Urazíme se nebo ji zabijeme rovnou?“
   „Jé, tak jsem to nemyslela...“ Na Melamorině tváři se objevil nesmělý úsměv. „Já se polepším. Přivezu vám něco od strýčka Kima. Odpustíte mi to, že?“
   „Já ano,“ souhlasil zadumaně Juffin. „Ale tady sir Max je prý děsivý, když se rozhněvá. Dokonale vydusil generála Bubutu.“
   „Se sirem Maxem si to nějak urovnám,“ ubezpečovala ho Melamori.
    Já jsem pochopitelně umíral štěstím. Ale nějak jsem se při tom udržel na nohou.
    Příčina mého skonu se půvabně rozloučila a zmizela za rohem, za nímž je stanoviště služebních amobilérů. Její úsměv na rozloučenou byl poslední příjemnou událostí toho dne. Vše, co následovalo, bylo mimořádně odporné.