Tento text naleznete i na www.sarden.cz, kde můžete bez registrace diskutovat a využívat mnoha dalších výhod.

V poslední době jsem si našel nového koníčka, pracovně mu říkám sci-fi archeologie. Na výlety do historie žánru jsem vyrazil raketou sovětského člověka na výstavě Planeta Eden, Dveře do léta mi otevřel Robert Heinlein a víkend mi zpříjemnily audio povídky o robotech Isaaca Asimova. A jaké ovoce poznání jsem si utrhl v této rajské zahradě?

Inu, nejprve jsem se nostalgicky pousmál představám budoucnosti, kterou nám od rýsovacích prken vytvoří geniální inženýři, což je společný motiv všech tří výše zmíněných případů. Jen pár let před objevením prvního mikročipu nesli pochodeň pokroku v science fiction právě odvážní konstruktéři a důmyslní technici, jimž stačilo k výrobě robota logaritmické pravítko a pravidelný přísun kávy.

Z prométheovského piedestalu inženýra svrhla digitální revoluce a její hackerští hrdinové. Najednou bylo vše jinak, důležité začaly být neviditelné věci: data, programy, virtuální reality... Jenže párkrát slezl sníh z hor a přelomové technologie jsou náhle naprosto běžné či stále v nedohlednu. Spolu s nimi ztrácí rebelskou aureolu i ajťáci (no dobrá, za tohle může hlavně IT Crowd), práce s počítačem dnes přijde vzrušující jen uživatelům Linuxu a my si můžeme s klidem říct: "Cyberpunk is dead, baby."

A kdo bude nositelem pokroku pro jedenadvacáté století? Nebudu se marně pokoušet věštit z kávové sedliny (vždycky mi to víc šlo z vnitřností ovce, jenže shánějte ovci v Brně), ale jedno vám můžu slíbit. Až si nového hrdinu a favorizovaný vědní obor najdou sci-fi spisovatelé, bude Sarden u toho.

Příjemné čtení.