Vyprávění příběhů je spojeno neodmyslitelně s vytvářením hrdiny. Je to hrdina, s kým se můžeme ztotožnit, skrze něho prožíváme příběh, právě on je tím jistým měřítkem všeho dění. O hrdinech se toho už napsalo hodně (na slovo vzatou odbornicí je u nás v tomto směru Františka Vrbenská, která se věnovala problematice hrdinství v legendách a mýtech v časopise Ikarie*). Literatura zná celou škálu hrdinů od muže bez bázně a hany až po antihrdinu. Začněme ale tím pro sci-fi „jediným pravým“, mužem silným a neohroženým. Však také první příběhy tohoto žánru vycházely v Americe v časopise nazvaném Amazing Stories, což se dá přeložit také jako Ohromující příběhy a kdo může ohromovat víc než skutečný hero. Řekové něco o hrdinech a statečnosti věděli, takže si poslechněme, co říká Platón: „Statečný člověk si počíná odvážně, i když je si plně vědom hrozícího nebezpečí. Nebojácnost a statečnost jsou dvě rozdílné věci – nelze nazvat statečnými děti, které se pro nerozumnost a nezkušenost ničeho nebojí.“

A co hrdinové sci-fi? Jak si počínají tváří v tvář neznámým světům? Jedním z prvních statečných se stal John Carter**, důstojník virginské armády, který se, aniž chápal jak, ocitl na planetě Marsu. Jeho duchovním otcem je Edgar Rice Burroughs, jenž se světově proslavil ještě jedním literárním dítkem, a sice Tarzanem. Zatímco opí muž získal svoji obdivuhodnou mrštnost životem v džungli, překvapivé svalové výkony Johna Cartera jsou umožněny několikanásobně menší přitažlivostí na povrchu Marsu (další srovnávání obou Burroughsových hrdinů je sice lákavé, ale tady pro to není místo). John Carter nahý jako palec, sám a beze zbraně, bez znalosti místních zvyků a jazyka, musí od prvního okamžiku na Marsu bojovat o přežití. A to se mu daří nejen díky bleskovým reakcím a pohotovému úsudku, ale také pro schopnost získávat si přátele. A samozřejmě – lásku. Vybojuje si srdce i ruku rudé marťanské princezny a jako pravý jižanský gentleman (kterým nikdy nepřestal být) pro ni nasazuje život ještě nesčetněkrát, přesněji řečeno celých jedenáct (!) dílů. Omšelý romantický brak? Mohl by být, kdyby nebylo Burroughsovy vynalézavé fantazie a především barvitého a živého vypravování, většinou v první osobě. Hned v počátcích svého pobytu na Marsu je Carter napaden párem obávaných bílých opic:

Přestože Marťané znají střelné zbraně, mají letadla a továrny na výrobu ovzduší, technika zde hraje celkem zanedbatelnou roli a nejvlastnější Carterovou zbraní je meč (čímž připomíná hrdiny současných fantasy příběhů). Vědeckým zdůvodněním řady jevů na Marsu se Burroughs nijak netrápí; pohon marťanských letadel či dýchatelné ovzduší obstarává záhadný osmý a devátý paprsek slunečního spektra. A je to.

Friedrich Nietzsche tvrdí, že pravý muž potřebuje nebezpečí a hru. Toto kritérium splňuje John Carter dokonale, poněvadž ať se dostane do sebekrkolomnější situace, vždycky cítíme, že se vlastně dobře baví. A pokud čtenář na tuto hru přistoupí, bude se bavit také, ať už se spolu s ním octne mezi rostlinnými lidmi, v tajemném podzemí posvátné řeky nebo na barsoomském (marťanském) měsíci. Carter je voják a tato základní charakteristika platí pro mnoho dalších hrdinů – bojovníků, dobyvatelů vesmíru, jak je zobrazuje například velmistr žánru Robert A. Heinlein. Jeho romány se staly v 50. letech vzorem pro řadu dalších spisovatelů, na část současné kritiky působí ovšem některé Heinleinovy myšlenky příliš militaristicky, ba přímo protidemokraticky (B. P. Levenson: Ideologie R. A. Heinleina, Ikarie 6/2003).

Samozřejmě podoba statečnosti může být velmi různá, i když podstata zůstává nezměněna – ochota dát všanc své já, svůj život. Vedle vojáka se často objevuje jiný typ hrdiny – vědec experimentátor. Zajímavý současný autor Australan Greg Egan ve svém dosti zvláštním románě Město permutací posunuje hranice působnosti hrdiny z masa a kostí do virtuálního světa. Podstata „já“, lidská identita se dá nasnímat a převést jako „klon“ do počítačové sítě. Paul Durham žije ve světě, kde si lidé snaží zajistit nesmrtelnost vytvořením kopie své osobnosti, která je po jejich smrti spuštěna a pokračuje v bytí ve virtuálním prostředí. Tento „druhý život“ je ale stále ohrožován nestabilitou světové počítačové sítě. Paul Durham chce víc. Rozhodne se pro pokusy s vlastními kopiemi, z nichž každá žije autonomním životem, s vědomím své možné konečnosti. Právě možnost kdykoliv z vlastní vůle ukončit virtuální existenci ji činí psychicky snesitelnou. Této pojistky však hrdina své druhé já, svou kopii zbaví:

Lidé to nesli těžce, když se probudili jako kopie. Paul znal statistiky. Devadesát osm procent vytvořených kopií připadalo na přestárlé a nevyléčitelně nemocné. (…) Přesto se patnáct procent po probuzení rozhodlo – obvykle během několika hodin – že takový život je nad jejich síly.
A ti, kteří byli mladí a zdraví, kteří byli pouze zvědaví, ti, kteří věděli, že venku mají zcela životaschopné, žijící, dýchající tělo?
Podíl těch, kteří vyskočili, činil doposud sto procent. (…)
Klesl na kolena. Stále držel vzkaz v ruce a nevěřícně na něj zíral. To jsem přece nemohl udělat. Nemohl jsem být tak necitelný.

Ne?
Nedokázal by to udělat někomu jinému. Tím si byl jist.
Ani on sám by do toho nešel, kdyby jako poslední možnost neměl vyskočení. Mezi absurdními představami o vyrovnanosti a zbabělým, zdravý rozum zachovávajícím útěkem k tomu, že význam má jenom verze z masa a kostí, se určitě našlo několik jasných okamžiků, kdy zásada zněla: Jestli je to opravdu tak hrozné, můžu to vždycky skončit.
Ale když šlo o to vytvořit kopii a potom – jakmile její budoucnost přestala být jeho budoucností, jakmile se on neměl čeho bát – ji připravit o možnost úniku… a obhajovat tento podraz tím, že nejde o nic víc než trochu prozaičtější akt sebekontroly…
Znělo to natolik pravděpodobně, že zahanbeně sklonil hlavu.

Durham touží vytvořit pro kopie bezpečné útočiště, které by umožnilo novou kvalitu života (vlastně by zajistilo lidem skutečnou nesmrtelnost), a nejenom to: korunou jeho snažení je stvoření světa, v němž by se původně umělý život sám vyvíjel evolucí a stal se tak přirozeným. To se dost podobá Čapkově nápadu v dramatu R.U.R., Greg Egan však rozvíjí mnohem složitější filozofickou konstrukci, a to na základě nejnovějších vědeckých poznatků o vesmíru a hvězdném prachu***. Jde o vesmírné prachové částice, které skládají náš svět, odvíjející se v našem vědomí. Ale z tohoto prachu může být stvořeno bezpočet dalších světů a v některém z nich může být naše „já“ nesmrtelné, protože zde budou platit jiné fyzikální zákony. Paul Durham se chce stát stvořitelem nové civilizace; pro tento cíl je ochoten riskovat rozpad svého já, šílenství i smrt.

Prostředí se mění, hrdina zůstává.

A co hrdinka? V posledních letech ve sci-fi – původně zcela mužské doméně – narůstá řada ženských hrdinek. Stranou teď nechme fakt, že přibývá i velmi kvalitních autorek; je zjevné, že autoři bez rozdílu pohlaví čím dál častěji uvádějí v hlavní roli ženu.

Známý polský autor Andrzej Sapkowski rozdělil ženy ve sci-fi a fantasy literatuře (za pomoci jisté americké encyklopedie) do několika kategorií, které představují zaběhaná schémata: Teplá Domácká Žena, Ohrožená Panna, Stará Panna v Brýlích atd. Tyto ženské postavy sloužily jako dekorace a objekty a na děj příběhu měly vliv jen zprostředkovaně. Ale časy se mění a z objektů se stávají subjekty, ústřední postavy, nositelky a hybatelky děje. Zdaleka nemám na mysli jen kapitánku hvězdné lodi Voyager ze Star Treku Kathrin Janewayovou nebo její kolegyni Honor Harringtonovou z románové série Daniela Webera. To, že se objevily na scéně ve vysokých vojenských hodnostech – dotáhnou to obě až na admirálku**** - může být výsledkem, jak na to upozorňuje Sapkowski, i někdy dosti sporného snažení americké společnosti o political correctness a equal rights, tedy jakéhosi „rovnost za každou cenu“, ať to v praxi někdy znamená sebevětší nesmysl.

Z tohoto hlediska daleko přesvědčivěji působí hrdinka dnes už kultovního románu Neala Stephensona Sníh. (I Stephenson je Američan; pokud v citacích převažují američtí autoři, je to prostě tím, že právě americké pulpové magazíny a jejich široká autorská základna daly vzniknout špičkám, jež nejvíc ovlivnily vývoj žánru.) Patnáctiletá skejťačka, která si říká S.O. (Sama Osobně) si přivydělává jako kurýrka rozvážením zásilek, přičemž jí k rychlému přemisťování slouží dálnice, „inteligentní prkýnko“ a harpuna (kurýr elektromagnetickou harpunou „napichuje“ auta, která jedou příhodným směrem a veze se za nimi jako vodní lyžař za motorovým člunem). S.O. se takto seznámí se svým budoucím parťákem, programátorem Umim Neywitzem a oba společně řeší velký problém a záhadu. Je to droga a zároveň počítačový virus Sníh, s jehož pomocí se jediný vlastník světové komunikační sítě snaží ovládnout lidstvo.

Stephensonův román má řadu předností, k nimž patří především inteligentní a místy černý humor, výtečný jazyk (ostatně úvahám o jazyku – dostáváme se až k sumerštině – je tady věnováno hodně místa) a také zajímavé odkazy na známá literární díla. Ohař z Bradburyho románu 451° Fahrenheita posloužil jako předobraz Krysáka:

Je větší, než původně čekala. Tělo, jehož velikost odpovídá vzrostlému rotvajlerovi, je rozděleno do několika překrývajících se plátů jako tělo nosorožce. Nohy má dlouhé a svalnaté jako gepard. Přezdívky „Krysák“ se mu evidentně dostalo kvůli ocasu, jediné části jeho těla, jež připomíná krysu – je neuvěřitelně dlouhý a pružný. (…)
Celá ta věc vypadá pokaženě jako videozáznam letadla, které si při pokusu o přistání urazilo ocas. Dokonce i laik pozná, že tenhle stroj se porouchal. (…)
„Opatrně. Uvnitř to má mít dost ošklivé izotopy,“ upozorňuje Umi za jejími zády. Přiblížil se o něco víc, ale stejně zůstává v bezpečné vzdálenosti. (…)
S.O. se živí tím, že se proplétá mezi automobily. To je její práce: vítězit nad auty. Proto ví, že auto se nezavaří, pokud uhání po volné dálnici. Zavaří se jen tehdy, když uvízne v zácpě. Jestliže totiž musí stát, neproudí chladičem dost vzduchu.
A právě to se teď stalo Krysákovi. Musí být neustále v pohybu a vhánět si do chladiče vzduch, jinak se přehřeje a rozteče se. (…)
Pak ji napadne: ten chudáček se tu upeče zaživa.
„Nedělej to. Nesahej na něj, S.O.,“ nabádá Umi.
Přistoupí k té věci a stáhne si brýle, aby si chránila tvář před žárem. Krysák přestane škubat nohama, jako by na ni čekal.
S.O. se skloní a popadne ho za přední nohy. Nohy zareagují, napnou svaly a zapřou se jí o dlaně. Je to něco podobného, jako by vzala psa za přední tlapy a chtěla s ním tancovat. Ta věc je živá. Reaguje na ni. Ona to ví.
Zvedne oči k Umimu, aby se přesvědčila, že ji sleduje. Aby ne.
„Troubo!“ osopí se na něj. „Jdu s kůží na trh, nabízím se ti do party, a ty mi řekneš, že si to musíš rozmyslet? Copak, nejsem ti dost dobrá?“
Zakloní se a táhne Krysáka pozpátku přes trávník. Je neuvěřitelně lehký. Není divu, že umí tak rychle běhat. Kdyby se jí zachtělo uhořet, mohla by ho vzít do náruče.

Tahle pomoc se vyplatí; v konečném střetnutí je to právě Krysák Fido, kdo jako živá střela zlikviduje světovládou posedlého magnáta i jeho virus.

S.O. sice neví, co jsou izotopy, ale není žádná nanynka. Je to dítě ulice, vyzná se a i když si uvědomuje nebezpečí, má pro strach uděláno. Myslí jí to a má postřeh, její instinktivní reakce a zároveň nevypočitatelnost jednání jí zaručují výhodu a náskok před protivníkem. A také rozhodně netrpí nějakými pocity méněcennosti pro svou příslušnost ke „slabšímu“ pohlaví. Je jednou z řady dívčích a ženských postav, které se cítí přirozeně a sebejistě, aniž by o tom musely vůbec přemýšlet. Ve svém dalším románu Diamantový věk autor jako by navázal na postavu S.O., ale svoji hrdinku postupně provádí labyrintem vzdělání. Malé holce z chudinské čtvrti se dostane náhodně do rukou interaktivní kniha, která ji nenásilně vychovává a vede k samostatnému, neortodoxnímu myšlení a jednání. Přitom nejde o nějakou suchopárnou moralitu, právě naopak, Stephenson zde plně uplatnil nejen svou neobyčejnou invenci, ale i smysl pro humor a nadsázku. Přesto, nebo právě proto se zdá, že na to kápl: vzdělání a spolupráce, ono zmiňované parťáctví namísto nevraživého soupeření - to může být pro budoucí svět rozhodující, a to i navzdory zdánlivě nepřekonatelným rozporům mezi odlišnými kulturami, pohlavími i jednotlivci. Utopie? No, vědci v poslední době tvrdí (mezi nimi i známý český profesor MUDr. Koukolík), že spolupráce a jistá dávka altruismu se společnosti vyplácejí mnohem víc, než chování, založené na tom, že se snažíme jeden druhého podtrhnout, případně zničit. Takže uvidíme. Ovšem ani zmiňovaný profesor František Koukolík není žádný idealistický bloud a jak sám říká, „soutěž o přežití“ pokračuje a bude pokračovat, co jsou lidé lidmi. Ráj se konat nebude.“ (Z knížky Homo sapiens stupidus.)

Odvaha a nezávislý úsudek jsou také stavebními kameny delfíního příběhu Davida Brina. V rozsáhlém cyklu o pozvednutí některých živočišných druhů – například delfínů a šimpanzů – na úroveň člověka řeší Brin nejrůznější problémy soužití a spolupráce. Myšlenka je to nejen nesmírně zajímavá, ale zároveň také velmi stará; vyskytuje se v řadě pohádek, v nichž člověk porozumí řeči zvířat a zvířata mu pomáhají (jako příklad může posloužit třeba Jiřík ze Zlatovlásky). Pozoruhodná je i forma: téměř vždy se jedná o překročení zákazu, dotyčný požije maso zvířete, které bylo vyhrazeno pro někoho mocnějšího, například pro krále. Brin ale princip obrací: s genetickou výbavou zvířat lidé manipulují tak, aby zvířata porozuměla lidem. Lidé si vytvářejí partnery pro dobývání vesmíru, nové živočišné druhy a porušují tak tabu stvoření, které bylo vyhrazeno Bohu. Ovšem jedním z předpokladů ve složitě vrstveném vesmíru Davida Brina je i to, že rovněž lidé byli ze svého presapientního stavu pozvednuti neznámou galaktickou civilizací, a tedy měli také své patrony.Toto všechno umožňuje autorovi zabývat se řadou problematických otázek. Stáli by vůbec delfíni o to, aby byli vytrženi ze svého způsobu existence a z prostředí, které na nás jako pozorovatele působí tak harmonicky?

V povídce Pokušení je skupina neodelfínů vysazena na zakázané planetě Čtvrté galaxie. Jejich mateřská loď je zde zanechala, poněvadž většina z nich nedokázala psychicky snést útrapy tři roky trvající cesty ve stísněném prostoru a začala se vracet zpět ke své primární zvířecí úrovni. Zdejší oceán slibuje úlevu a obnovení sil. Původní obyvatelé, mocná rasa Buyurů, planetu opustili, ale jak se ukáže, zanechali něco na dně oceánu: mohutného leviatana, živou laboratoř a zároveň továrnu na sny. Tomu, kdo vstoupí, nabízí možnost žít ve vesmíru plném magie, kouzel a splněných přání, bez únavné technologie, povinnosti neustále se učit, hledat nové cesty a bojovat o přežití. Mladá neodelfíní samice Pípoe na útěku před svými únosci, zdivočelými delfíními „chuligány“, tady najde útočiště a rychle pochopí, že toto je úplný velrybí sen:

Opravdový život není ani zpola tak pěkný jako příběhy z pohádkových knížek. Každý časem zjistí, že svět je plný zklamání, že dobro tu nevypadá vždycky pěkně a zlo nepoznáte na první pohled podle rudě žhnoucích očí. (…)
Kdo by nedal přednost světu, kde se dá vesmír přemluvit, aby vám vyhověl? A kde se přání občas samo splní?

Je těžké odmítnout tak lákavou nabídku. Ale delfíni, zaměření mnohem víc na vnímání zvuku než obrazu, dokážou odhalit falešné tóny tohoto pokušení. Brin tady narazil na důležitý problém: na zásadní rozdíl mezi magií a vědou, který je v současnosti některými filozofy relativizován prohlášeními, že žádné objektivní pravdy o vnějším světě neexistují – vědecká pravda je pouze jednou z představ, a tedy je jen iluzí. Anglický novinář Roger Highfield k tomu ve své knize Kouzelná věda a Harry Potter poznamenává: „Ale věda se alespoň snaží podávat vysvětlení a potlačovat subjektivitu prostřednictvím experimentu, a to ne jen jednoho, nýbrž mnoha. Potvrzení hypotézy je zcela klíčové. (…) Věda nakonec zavrhne jakoukoliv víru, představu či „pravdu“, pokud si to důkazy žádají.“

Brinova povídka má ještě jednu rovinu – svérázný humor. Ve vypjatých situacích se delfíni vyjadřují v krátkých verších, haiku, často ironických. Zvláštní smysl pro humor zřejmě nechyběl ani buyurské rase. Ztracenou Pípoe hledá neodelfín Tkett, kterému se rovněž dostane buyurské nabídky:

Tkett zvedl hlavu vysoko z vody, zadní ploutví šlapal vodu a smál se dechovým otvorem. Sonarem v čele zároveň zarecitoval cynické haiku v trináru.
*Nemocné ego
*občas vydumá
*velkou koninu!

(…) Takového nepřítele jsme nikdy neměli, uvědomil si. Využívá naší největší slabosti, neboť nám nabízí splnění všech snů.
Samozřejmě neprobrali ještě jednu možnost. Že se seznámili jen s fasádou daleko rozsáhlejšího a složitějšího plánu… možná nějakého dlouhého a zoufale suchého praktického žertu.
Na tom nezáleží, pomyslel si Tkett. Stejně proti tomu musíme bojovat, nebo nikdy nebudeme dost silní a moudří, abychom buyurský vtip pochopili. A rozhodně bychom jim ho nedokázali vrátit. Ne, pokud budou v zemi Oz ovládat všechny skryté páky.

A není toto snad statečnost? Není odvaha odmítnout možnost si bezbolestně splnit svá privátní přání, když alternativou je jen nekonečné trmácení, nejistota a možná i zánik? Je to volba svobody v té nejzazší podobě – možnost rozhodnout o naplnění svého života.

Osobní poznámka: V příloze Lidových novin někdy z poloviny roku 2003 se ptala novinářka moravského písničkáře Karla Plíhala, čeho by se chtěl ještě dožít a dostala tuto odpověď: „Toho přistání na tym Marsu přece! Já jsem si vysnil, že jestli tam lidi přistanou, určitě to s tím světem nedopadne špatně. Bude to znamenat, že nevyplýtváme všechen potenciál na sebezničení. Viděl bych to jako symbol vítězství zdravého rozumu.“

I já v to pevně věřím.

*Fr. Vrbenská: Hrdinové, heroiny, zlejškové a triksteři, Ikarie 1/2003, vycházelo na pokračování

** Rozsáhlý cyklus o Johnu Carterovi začal vycházet nejdříve časopisecky, později knižně. První část pod názvem Princezna z Marsu (A Princess of Mars) z roku 1912 byla u nás přeložena v roce 1927 a překlad J. Macáka byl natolik dobrý, že byl s menšími úpravami znovu vydán v nakladatelství Paseka v roce 1995. Od šestého dílu série překládal Jan Kantůrek.

***Josip Kleczek: Vesmír a člověk; Martin Rees: Náš neobyčejný vesmír

****Přesněji na admirála; naši překladatelé z angličtiny se drží odborné příručky NATO, v níž se ovšem s českými příklonkami nepočítá.