Přednáška se konala 17. ledna od 19. hodin v malém sále Městské knihovny v Praze. Pořadatelem byl Český rozhlas Leonardo, časopis Vesmír a Lidová univerzita městské knihovny v Praze. Jako hosté na ní vystoupili PhDr. Ondřej Neff (publicista, odborník na sci-fi, znalec díla Julese Verna), Prof. Ing. Jaroslav Petr (biolog, popularizátor vědy, autor sci-fi povídek), DrSc., Mgr. Roman Neruda, CSc.(Ústav informatiky AV ČR, odborník na umělou intligenci). Pořad moderoval Luboš Veverka z Českého rozhlasu Leonardo. Podle slov pořadatele se bude podobná přednáška konat každou třetí středu v měsíci.

Sál byl příjemně zaplněný, organizace na profesionální úrovni, kterou mohou leckteří pořadatelé conů jen závidět. Až na několik vlašťovek (Novotný, Kovanic, Darth Zira) jsem příliš mnoho lidí z fandomu nezahlédl a mohu říci, že to pro mě bylo příjemné překvapení. Znovu se mi tak potvrdilo, že O. Neff, i přes veškerou kritiku části fandomu je u nás stále jedinou postavou, která je známa širší veřejnosti a dokáže uvedený žánr řádně zpopularizovat.

Hned u vstupu si návštěvníci mohli vybrat z množství prezentačních materiálů, z čehož většina (včetně mě) se ihned vrhla na starší čísla časopisu Vesmír a během chvíle je rozebrala.

Úvodem jsem se dozvěděl, proč nyní, ve 20. století je stále ještě Jules Verne pro své čtenáře přitažlivý. Ondřej Neff odpovídal s přehledem a bylo vidět, že má o Vernem obsáhlé, téměř encyklopedické znalosti. Uvedl, že Verne byl autor, jehož rozsáhlé dílo vydané souborně pod názvem Podivuhodné cesty čítalo 75 svazků a ve své době ovlivnilo dvě generace čtenářů po celém světě. Kromě této neuvěřitelné produktivity byl Verne zároveň výtečný fabulátor, který dokázal výborně postavit dramatickou situaci a technické vynálezy mu sloužily pouze jako kulisy pro drama. I když jsou nyní tyto kulisy zastaralé, ne-li dojemné, drama je tam dosud přítomno a dosud není nikdo, snad kromě H. G. Wellse, který by se mu vyrovnal.

Verneovo psaní a pohled na techniku přitom prošlo velkým vývojem – ranný Verne byl technooptimista, který se domníval, že člověk pomocí techniky změní svět v ráj, později však byl jeho optimismus zviklán až do podoby románu Plující ostrov, popisující miliardářský ráj, kteří lidé nakonec rozbijí na kusy.

Jeho druhý fantastický román, Paříž 20. století, obsahuje popis počítače včetně klávesnice, připomínající klávesnici na klavíru. Ironií osudu tato kniha vyšla až velice dlouho po Verneově smrti, vydavatel ji předtím odmítl vydat.

Verneova tvůrčí metoda vycházela vždy z dramatu, základem byl paradox a napětí, na které autor dovedl navěsit zajímavé informace z vědeckého světa. Díky tomu, že polovinu svého dne Verne trávil v knihovně, kde si dělal výpisky, (za svůj život shromáždil až 20 000 výpisků z nejrůznějších oborů), měl dostatek materiálu, který potom používal ve svých příbězích. Zároveň své poznatky konzultoval s vědeckými kapacitami své doby, např. na Sorbonně se zajímal o nezbytné údaje k letu na Měsíc, které pak využil zejména v románech Ze Země na Měsíc a Ocelové město. Z této části přednášky mě zaujal i popis spisovatelova domu. Verne žil 100 km od Paříže a jeho dům by byl zřejmě pro mnoho lidí těžko obyvatelný, protože stojí bezprostředně u železnice a vlak tam jezdí, dle vyjádření O. Neffa „téměř skrz kuchyň“.

Přednáška se dále věnovala tomu, jaký že je dnešní typický autor sci-fi. Jaroslav Petr uvedl jako názorný příklad časopis Nature, kde vzadu na jedné straně vycházely sci-fi příběhy, které psali jak studenti tak i zářící hvězdy literatury, neznámí lidé i adepti Nobelovy ceny a žánr si tak různí lidé nějakým způsobem přizpůsobili dle svého oboru i vzdělání.

O. Neff na to navázal vysvětlením, proč jsou hrdinové Vernových románů vesměs inženýři, vybavení praktickými zkušenostmi. Inženýr byl podle něj dříve tím, kdo dával věci do pohybu, např. v jedné z knih dokonce postavil pohyblivého parního slona. Dnes je situace o poznání složitější, neboť např. v objevu radioaktivity lze drama nalézt jen obtížně. Vzhledem k tomu, že vědec je ale osoba poněkud suchopárná, musel Verne své hrdiny poněkud „démonizovat“ a udělat z nich např. šílence (román Vynález zkázy začíná dokonce v blázinci). Vznikly tak dva typy hrdinů, roztržitý nešťastný profesor nebo naprostý šílenec, bohužel nikdy se zde neobjevuje sympatická figura jako např. Indiana Jones.

Nakladatel sám doporučoval Vernovi příběhy poněkud odlehčit a přidat legraci a záměrně jej tlačil do happyendů, i když Verne byl přesvědčen, že příběh, který špatně skočí, je zajímavější. Verne byl autor především pro děti a jeho publikum bylo přesně dané, nicméně napsal i takové knihy jako Chancellor, kde je například i kanibalismus a bylo by velice zajímavé jeho filmové zpracování.

Dalším zajímavým tématem přednášky bylo, zda dokáže dnešní sci-fi literatura držet krok s výzkumem. Philip K. Dick předvádí spoustu psychických krizí současného člověka, nanotechnologie, Gibson a cyber punk, Matrix, kde je výrazně zpopularizováno propojení člověka s počítačem. V době Julese Verna byl hitem parní stroj, nyní je jím např. internet, což je mnohem složitější na popis a na akci důležitou pro příběh.

Otázku, zda je pravda, že většina technických předpovědí Verneovi vyšla, uváděl na pravou míru Ondřej Neff. Uvedl, že je to legenda, protože Verne se vlastně vždy držel vynálezů, které v zárodku už v jeho době byly (např. ponorky) a nepouštěl se do žádných divokých předpovědí. Zmýlil se např. u cest na Měsíc, kdy sice raketu popsal jako nosný prvek letu tělesa a tím předběhl teoretiky typu Ciolkovského, ale nepřišlo mu to dostatečně nosné pro budování příběhu.

Dále se O. Neff zmínil o současných autorech fantasy, kteří mají schopnost vytvářet složité světy se svými pravidly a komentoval to slovy, že tento žánr není schopen vůbec číst, protože ho příšerně nudí. U žánru sci-fi, kterému se věnuje, má tak „příjemný pocit vypuzenosti“.

J. Petr uvedl, že dnešní komunita sci-fi fanoušků, není ghetto, přibylo hodně čtenářek, na holywoodské sci-fi filmy chodí značná část veřejnosti, spousta sci-fi knih se stala součástí literárního mainstearmu. Lidé v nich možná hledají možnost dostat se do situací, kam se běžně dostat nemůže, mezní situace, kdy se člověk chová jinak než jindy, kdy se tzv. láme chleba.

Poté R. Neruda odpovídal na otázku, jaký by měl být velký sci-fi román dneška, čemu by se měl např. věnovat. Díky tomu jsem se dozvěděl zajímavosti o oblasti umělé inteligence, umělých neuronových sítích, evoluční algoritmy a softwareovém napodobení přírody, ale přiznám se, že to už je něco naprosto mimo mé chápání.

Dále se přednášející zmínili o tom, že ještě v 50. letech se hodně psalo o technice a lidi jí byli fascinováni (dopravní tryskové letouny, televize), měli ji rádi a věřili v její spásnost. Nyní si lidé stále více uvědomují důsledky (např. že parnímu slonovi jednou může dojít uhlí) a ukazuje se, určité výsledky moderní vědy jsou tak obtížné, že je ani nevypočítáme. Objevují se problémy, na které se předtím vůbec nedohlédlo, doprovázené určitou deziluzí. Nyní se píší knihy spíše o škodlivosti techniky, kdyby žil Verne v naší době, byl by možná zoufalý a nebyl by pochopen.

Přednáška skončila ve 20 hodin a po ní následovala diskuse, které už jsem však bohužel nemohl být přítomen.