Islandské pověsti a pohádky

Island je zemí kontrastů, zemí živlů, krajem opředeným tajemstvími, studnicí nekonečné fantazie těch, kteří se kdysi rozhodli darovat své životy této vlastně docela nehostinné části naší planety.

Voda omílala tento ostrov odnepaměti, ještě dřív, než se tam koncem devátého století objevili první osadníci. Vítr se proháněl po ledovcových pláních, lávových polích a zabydloval se ve skalních puklinách. Oheň, led a pro Evropana možná trochu zvláštní způsob života ve zvláštní krajině, to je Island dnes.

Jenomže dnes už lidé poněkud zapomínají na svou bohatou duchovní minulost, která dala vzniknout množství příběhů, bájí, legend, z nichž některé měly základ ve skutečnosti. Vyprávění dnešních Islanďanů se více soustředí na ságy o skutečných lidech, sem tam s příměsí tajemna, které je zajímavé zejména pro zvídavé turisty.

Islandské ságy jsou dodnes vnímány jako národní poklad a pro nedostatek archeologických nálezů často i jako jediný doklad o nejranější minulosti ostrova.

Bylo tomu tak dříve, platí to i pro dnešek: Islanďané jsou vášnivými vypravěči, a vyprávění příběhů ze života má velkou hodnotu – vyprávění o skutečných lidech, takže pověsti o elfech, trolech a čarodějích, přestože jsou neméně zajímavé, často zůstanou ve stínu ság.

Nejstarší dochované rukopisy, které dokládají jejich existenci a přinášejí důkaz o zvláštní mytologii, pocházejí až z počátku dvanáctého století.

Pověsti se vztahují k lidem, místním názvům usedlostí a přírodních útvarů a do jisté míry zachycují Island a svět, jak jej známe. Dochovaly se i pohádky, které se odehrávají v cizích zemích. Jejich původ je mezinárodní a obvykle v nich vystupují princové a princezny, ale také chalupníci, zlé macechy, a „hloupí Honzové.“

Islandu a vlastně všem severským zemím se kdysi dávno, ještě dřív, než na ostrov přišli první lidé, říkalo „země půlnoci,“ možná proto, že se tam svět na půl roku ponoří do tmy. Takové prostředí a odvěká odlehlost vzbuzovalo v lidech zvláštní pocity a rozněcovalo jejich fantazii, která zrodila příběhy, jenž v této knize ožívají i staletí po svém vzniku. Pustá krajina, z velké části pokrytá ledovcem, pouštěmi i neprůchodnými lávovými poli, protkaná ledovcovými řekami a obklopená mořem, byla dozajista výbornou inspirací.

Velké vzdálenosti od jednoho statku k druhému a ztížený pohyb po ostrově kvůli náročným klimatickým podmínkám násobili strach z čehokoli neobvyklého. Lidé se na statku v zimě scházeli k práci v jedné místnosti a není těžké si představit, že si zde vyprávěli příběhy. Během jediné noci tak mohla vzniknout pověst, která pak přetrvala celá staletí – možná jedna z těch, které jsou součásti knihy.

Trolové se v nich skrývají v horských jeskyních, elfové přebývají ve skalách. V lávových polích a v útesech nad mořem žijí zloduši, okolní moře brázdí nestvůrné velryby a jezera skrývají hladové obludy. Duchové vyjíždějí na noční projížďky po kraji a oživlé mrtvoly vraždí ovce na pastvinách, či sedláky ve staveních. Přízraky mrtvých navštěvují živé a zvířata mluví.

Člověk nemusí věřit v nadpřirozený svět, přesto mu některé pověsti mohou přivodit příjemné mrazení v zádech, které je vlastní kombinaci fascinace a strachu.

Knihu doporučuji číst v noci před usnutím. V lidském podvědomí jsou odnepaměti zasunuty schopnosti vnímat i to, co je běžnými smysly nedostižitelné, a právě ve snech se kolikrát krásně smísí skutečnost s neskutečným. A možná právě tak vznikají legendy, báje, pohádky a pověsti.

(částečně citováno z úvodu překladatelky Ilony Gottwaldové)

Mrtvému nože netřeba
Jón Árnason
Vybrala, přeložila a úvod napsala Ilona Gottwaldová
Ilustroval Jan Hísek
Vydalo nakladatelství Argo
Rok vydání 2008