„Mám strach, Honzo,“ řekla Mařenka a stiskla svůj Walter 45.
   „Z čeho?“ zeptal jsem se. Ksicht jsem měl pomalovaný černozeleným sajrajtem, na hlavě starou esesáckou helmu a v dlaních nabitý kalašnikov. Prodírali jsme se lesem a podle busoly mířili ke kótě 286.
   „Je tma, nic nevidím,“ zafňukala ségra. „Měl bys vylézt na strom a rozhlédnout se, jestli neuvidíš nějaké světýlko!“
   Řeknu vám: nikdy s sebou neberte ženskou, a to ani když jdete vraždit a loupit!
   „Na strom nepolezu, neumím šplhat!“ zabručel jsem a nasadil si noktovizor. Tma se rázem proměnila v den. A v dálce zasvítily povědomé obrysy...
   Laserovým dalekohledem jsem změřil jejich vzdálenost. „Už jen pět set čtyřicet metrů, ségra! A pozor, ať nešlápneš na toho hada, co máš před sebou!“
   Mařka vyjekla hrůzou a musel jsem jí dát na pusu roubík. Alespoň prozatím. Hadovi jsem podřízl krk a vrhl se na břicho. „Na zem, ségra!“ zavelel jsem. „K cíli se doplazíme! Slyšel jsem, že tam má kulometné hnízdo!“
   Až do vzdálenosti tří set metrů to šlo jako po másle. A pak se ozvalo hlasité: „Ratatatata!“ doprovázené padáním větví.
   Mařka si strhla roubík. „Brácha, to bude ten kulomet,“ zašeptala.
   Moje ségra má prostě obdivuhodný postřeh...
   Přesnou dávkou ze samopalu jsem kulomet umlčel. „Plazíme se dál!“ poručil jsem. „Bacha na miny a ostnatý drát!“
   Jo, dobývat střežený objekt je pořádná fuška. Zvlášť, když tím objektem je Perníková chaloupka...
   
    Než jsme se do téhle akce pustili, pečlivě jsme prostudovali všechny možné zdroje: archívy CIA, akta FBI, satelitní snímky špionážních družic, záznamy sicilské Cosa Nostry a kreslené pohádky. Všechny se shodovaly v jednom: je tam perník. Spousta perníku. A ceny cukrovinek na světovém trhu stoupají přinejmenším stejně strmě jako cena ropy. Perník o hmotnosti domu má cenu luxusního Rolls-Roycu. Prostě zlatá žíla pro schopné jedince, kteří se nebojí trochy riskantního byznysu...
   Přeštípl jsem kleštěmi ostnáč na prvním zátarasu. „Babka to tu má docela dobře ošetřený, co?“ zamumlal jsem a druhou rukou zneškodnil nášlapnou minu.
    „Nezdá, se, mrcha!“ přikývla Mařka a granáty na jejím štíhlém pasu zacinkaly. „Až budeme blíž, můžeme jí pustit do kuchyně trochu nervového plynu.“
   „Raději ne,“ řekl jsem. „Pečivo by se mohlo znehodnotit. A ne abys použila plamenomet na něco jiného než na tu babiznu!“
   „Si myslíš, že jsem praštěná, ne?“ zašklebila se a plácla se dlaní do čela. A zasténala bolestí. Zapomněla, že v ní má Waltera...
   „Si nemožná, ségra! I Večerníček by to zvládl líp!“
   Její modré oči by mě mohly zavraždit... Jenže prachy jsou prachy a já jsem ten, kdo je získá, Jeníček z Brigády Rychlého Nasazení, kurva. 
    
    
    Sto metrů před cílem jsem vypustil Očko. Jeho let jsme sledovali na ségřině monitoru. Vypadalo to, že venku nás už žádné nástrahy nečekají. Očko nakouklo oknem dovnitř. Byl tam dřevěný stůl, pec, dvě židle a stará almara. Baba seděla u stolu.
   „Co tam dělá?“ zašeptala ségra.
   Babka se nad něčím skláněla a občas do toho psala.
   „Luští křížovky,“ řekl jsem. „Obvyklá činnost důchodců. Stimuluje mozkové funkce a posiluje imunitní systém. Papoušek na tři je ara a přímý úder sot. Babka bude tvrdý protivník,“ řekl jsem rozvážně.
   „Seš vůl,“ řekla ségra.
   „Býk, když už,“ opravil jsem ji. „Jak ji odstraníme? A kdo to udělá?“
   „Nech mě ji,“ zaprosila Mařka. „Vypadá tak mile. Potřebovala bych nějaké nové recepty. A pak ji zlomím vaz.“
   „Dobrá,“ přikývl jsem. „Ale znásilňovat ji nebudeme, že ne? Nedáme si před akcí jedno číslo, ty a já, hm?“ navrhl jsem s neodolatelným úsměvem.
   Praštila mě kolenem do břicha. No, možná o něco níž...
   „Aú,“ vypískl jsem tenkým hláskem.
   „Jsi vůl,“ zopakovala vesele. Tentokrát jsem nic nenamítal...
   
    Proplížili jsme se k baráku a pak už jsem slyšel sám sebe, jak řvu to idiotské: „Naval perník, pohádka skončila!“
   Vrhl jsem dovnitř několik slzáků, v plynové masce proskočil oknem a dopadl na dřevěnou podlahu. Mařka zároveň se mnou vykopla dveře a parakotoulem zacílila na babku.
   Babizna odložila křížovky a spokojeně si zamnula dlaně. Plyn jí, zdá se, ani trochu nevadil. Krákoravým hlasem řekla: „Čekala jsem na vás celou věčnost, děti moje!“ Načež tasila obě Beretty a přitom na mě převrátila stůl.
   Uši mi zaplnil svist kulek...
   
    Ukázalo se, že babka má na sobě neprůstřelnou vestu! To jsou mi dneska důchodci... Prý nemají ani na činži! Náboje došly a začal boj muže proti muži, tedy vlastně stařence...
   A dostal jsem na budku! Babka mě bleskově svázala do kozelce, a pak si to vyřídila se ségrou. I když ségra dělá judo a karate, neměla šanci. Ocitla se postupně na kolenou, na lopatkách a v poutech vedle mě.
   „Ses teda vyznamenala!“ vyčetl jsem ji. „Nechat se složit senilní babiznou!“
   „Použila nedovolený chvaty!“ prskala Mařka a její dlouhé hnědé vlasy jí padly do očí. Určitě se co nevidět rozbulí...
   „Co teď budem dělat, brácha!? Fňuk, fňuk...“
   Už je to tady...
   Babka kulhavou chůzí, „Ach, ta artróza, děti...“ došla k peci a otevřela dvířka. No spíš vrata. Vyšlehl na nás žár, jakoby netopila uhlím, ale uranem. A v tom žáru uvnitř se pekly nějaké kosti, jestli jsem dobře viděl... I přes horko v místnosti mě zamrazilo.
   „Musíme něco vymyslet, a rychle!“ zašeptal jsem. „Nebo si s námi zvýší výhřevnost!“
   Babka pohrabáčem udělala v peci místo a pak si nás změřila tím svým křivým pohledem. „Tak, holomci, kdo půjde první?“ zaskřípala. „Jeníček nebo Mařenka?“ 
    
    
   „Mařka půjde první!“ prohlásil jsem rozhodně. „Má ráda teplo. Minulý rok byla u Rudého moře!“
   Něco mě dloublo pod žebra a nenávistně zasyčelo...
   „Ále, dětičky moje, v Egyptě?“ zasípala ta ježibaba. „Tříhvězdičkový hotel?“
   „Ano, paní,“ odpověděla slušně ségra. „All inclusive.“
   „Nepovídej, děvenko,“ děla stařenka a tlačila ségru k peci. Ta začala křičet, jako by ji snad chtěli zaživa zpopelnit, nebo co... Babka ji umlčela ranou pohrabáčem do spánku, strčila ji do pece a přirazila za ní dvířka.
   Úlevou jsem si oddechl. Odhadl jsem totiž, že dva lidé se dovnitř nevlezou. Jenže ďábelská babizna mě vypekla! Počkala, až Mařka dohoří, a pak jen vymetla popel a rázem bylo v peci místo i pro mě!
   Stiskl jsem rty. Budu si představovat, že jsem na Sibiři, a mráz mě kouše do prstů, umínil jsem si, zatímco mě babizna kopanci posouvala k výhni.
   „A kde je dědoušek?“ zkoušel jsem zdržovat.
   „Nahoře na almaře,“ zachechtala se babka.
   Na almaře stála šedivá urna...
   Oheň se mi opřel do tváře, sežehl mi obočí a pak jsem se zašprajcoval o dvířka. Přece jen jsem trochu robustnější než Mařka a v kozelci mě dovnitř nedostane...
   „Jejdanánku,“ posteskla si ta milá babička. „Jak tam dostanu tebe? Budu tě asi muset nakrájet, synáčku,“ zahuhlala a šla si pro obrovský nůž zavěšený nad dveřmi.
   Začal jsem sebou zmítat, ale pouta se ještě víc utáhla.
   „Mám poslední přání!“ vykřikl jsem. „Mám ve vestě doutník! Rád bych si ještě před smrtí zapálil!“
   Babička spráskla ruce dojetím. „Ale jistě, můj milý spratečku. A která kapsička to je?“
   „Ta nejspodnější vlevo, babičko!“
   Babka tam ponořila své vychrtlé pazoury a vytáhla doutník. Přivoněla k němu a sedla si za stůl. „Ten nedostaneš, chlapečku,“ zaskřípala. „Ten si zakouřím já!“
   Škrtla sirkou a ...
   
   ...a já jako zázrakem přežil!
   Přece jen, jednak už byla babka stará, a jednak byla té roličce semtexu mnohem blíž než já. Ale je to smutné, takhle umírat na klidné penzi, to vám povím... Kdybych jí tím řeznickým nožem nevykuchal hrudník, snad by ta mrcha ani nechcípla!
   Nastalo ráno a trochu se ochladilo, tak jsem babiznu přiložil do pece. Hned mě zahřálo vědomí, že se o perník nemusím s nikým dělit. Vdechl jsem sladkou vůni marcipánu. Všechno dobře dopadlo...
   A jak se říká u nás v armádě: Bez práce nejsou koláče!