Článek původně vyšel na Sardenu 12. února 2001. Podle přednášky, proslovené na Pragoconu 27. ledna 2001. Předchozí díl naleznete zde.

Skandinávská epizoda

Nicméně nepopiratelnou kladnou stránku mýtu elitního bojovníka i v období raného středověku potvrzuje něco, co bych nazval skandinávská epizoda. Štědrost Skandinávie na železné rudy umožnila místním lidem výrobu kvalitních zbraní a ochranné zbroje, naopak drsnost přírody, skoupé na obživu, je hnala na "viking", jak říkali loupežným výpravám k bohatším sousedům. Neschůdné vnitrozemí s členitým pobřežím z nich vychovalo skvělé námořníky a dostatek lesů jim poskytl bohatý materiál ke stavbě lodí, které ke svým přepadům používali. Skandinávské slovo "vík" znamená zátoku, takže jejich loupežné počínání bychom mohli překládat jako "vymetání zátok" a je samé, když se jim začalo říkat Vikingové, bychom mohli nazvat "vymetači zátok". Dobře to vystihuje jejich taktiku, které se za 2. světové války začalo říkat "shot and run", tedy volně "udeř a uteč". Právě lodě jim zajistily tu vysokou pohyblivost, kterou dnešním komandům zajišťují vrtulníky.

Osvojili si i další zvyky a dovednosti dnešních komandos, důkladný průzkum, nečekaný přepad - drtivou akci profesionálů s dokonalým individuálním výcvikem - a předem naplánovaný ústup i s kořistí.

Jednotlivé bojové týmy se sestavovaly výlučně profesionálně na základě smlouvy o dělení kořisti. Vikingští jarlové či jiní významní vlastníci lodí obvykle na jaře nabízeli místa na svých lodích, účast v posádce, která byla současně bojovým týmem. Velikost podílu závisela na pověsti uchazeče, na jeho kvalitách elitního bojovníka, jimiž bezesporu většina Vikingů byla. Svědčí o tom i bojové triky, jež měli v rejstříku, kupříkladu v součinnosti s jinými zbraněmi používali k vyřazení protivníka i hranu štítu, a jež připomínají nacvičenou škálu prvků bojové přípravy současných speciálních jednotek.

Podobně jako v případě Argonautů byla obrana proti jejich přepadům obtížná, ne-li nemožná. Jediné, co na ně platilo, a co až do dneška platí na elitní bojové týmy, bylo zaskočení masivní vojenskou jednotkou, která je dokázala upoutat bojem natolik, že jim znemožnila stažení. Toto se povedlo saskému králi Haraldovi v bitvě u Stamfordského mostu roku 1066, těsně před bitvou u Hastingsu, která pro Sasy skončila tak tragicky. U Stamfordského mostu ale proti norským Vikingům vedeným Tostigem a Haraldem Hardradou saský král triumfoval. Jeho vojsko, složené jak z elitních bojovníků osobní družiny, tak z hůře vycvičené domobrany, zaskočilo předvoj Vikingů při odpočinku u řeky a vrhlo se na ně dříve, než se stačili obléci do kroužkových košil. Ač jeden z berserkrů, který hájil před dotírajícími Sasy vstup na most, musel být rozsekán na kusy, aby se most uvolnil, Sasové stihli zničit předvoj, než dorazily posily z tábora u pobřeží, a pak ve tvrdém boji i tyto posily pobili. Z Vikingů, kteří potřebovali na převoz do Anglie 300 lodí, zbyli muži na obsazení sotva 24 lodí.

Vikingové svou vypjatou individualitou, kvalitní výzbrojí, jejím dokonalým ovládáním a odhodláním v boji přesně naplňují statut elitního bojovníka. V jejich případě k tomu ještě přistupoval neméně významný "esprit de corps", přesvědčení o vlastní kvalitě a pocit sounáležitosti lodní posádky. Tyto vlastnosti z nich činily vyhledáváné a dobře placené žoldnéře, které si najímali i byzantští císařové jako osobní stráž do proslulé a především skvěle placené Varjažské gardy.

Vikingští náčelníci a jejich potomci pak stáli u základů mnoha feudálních států Evropy, a to nejen v mateřské Skandinávii. V tom okamžiku se ale jejich individualita a nedisciplinovaná bojovnost stala brzdou, která v podobě rytířského způsobu boje strhla Evropu v oblasti vojenství hluboko zpět, ještě před válečné umění římských legii a makedonské falangy.

Překonání krize evropského vojenství

Evropská krize vojenství, způsobená lpěním na rytířském vzoru elitního bojovníka, který hluboce opovrhoval svými spolubojovníky, pokud také neseděli na koni, a viděl v nich na bitevním poli jenom nezbytný hnůj, se vyřešila až ve 14. století na počátku stoleté války. Jistou roli v této krizi hrálo také husitství, ale obdobně jako v rovině ideové, když reformace se prosadila až o 100 let později, i v rovině vojenské znamenalo husitství předčasný vstup do ještě neprobourané a tedy slepé uličky palných zbraní a bojového nasazení vozidel.

Ve 14. století evropským armádám mohl dát palebnou sílu pouze luk, a to nejlépe pochopil anglický král Eduard III. V sérii bitev od Kresčaku 26. srpna 1346 a u Poitiers 19. září 1356 přes bitvu u Azincourtu 25. října 1415 až k bitvám u Verneuil 17. srpna 1424 a u Rouvray 12. února 1429, v níž sir John Fastolf sestavil vozy obozu se slanečky do vozové hradby, udělili angličtí lučištníci s dlouhými luky francouzské rytířské jízdě strašlivou lekci, která celé Evropě demonstrovala, že s vojskem tohoto typu je konec.

Z hodin dějepisu si všichni pamatujeme, že u Kreščaku slavně padl český král Jan Lucemburský, a máme představu o bitvě jako o sražení dvou rytířských armád. Nebylo tomu tak ani v této bitvě, ani v těch dalších, které anglická vojska ve Francii svedla.

Na přelomu 13. a 14. století se angličtí králové se střídavým úspěchem pokoušeli sjednotit Britské ostrovy pod svou vládou v krvavých bojích s Velšany a se Skoty. Jejich rytířská jízda utrpěla několik těžkých porážek právě od opovrhované pěchoty, od velškých lučištníků a od skotských kopiníků, jak jsme měli možnost vidět ve filmu "Statečné srdce" o Williamu Wallacem.

Anglický král Eduard III. měl natolik pružné strategické myšlení, že se z těchto bojů dokázal poučit a postavil armádu na zcela jiném principu, než byla rytířská jízda povolávaná na základě vazalského práva. Jeho vojsko bylo čistě profesionální, všichni, ať jízda či pěší lučištníci sloužili za žold. Aby dostali své peníze, museli se podrobit kázni a dosáhnout vysokého stupně výcviku. Rovnost před penězi také způsobila, že sebou neopovrhovali navzájem, byl jim vlastní duch týmu. Proto mohlo ve zdánlivě zoufalém postavení 6000 Angličanů v bitvě u Azincourtu vybít výkvět francouzského rytířstva a porazit armádu o počtu 30 000 mužů.

V této bitvě Angličané pod vedením mladého krále Jindřicha V. zaujali 25. října 1415 přehradné postavení u silnice do Calais v blízkosti vesnice Azincourt. Rozblácená cesta vedla 300 metrů širokým průsekem, jenž svíral hustý les. I jízdní Angličané sesedli z koní, seřadili se do tří oddílů a vytvořili z nich linii. Před mezerami mezi oddíly byly vysunuty dopředu za kůlovými zátarasy klíny lučištníků, další na křídlech obsadili oba okraje průseku, kde je kryly stromy.

Ač Francouzi nechtěli útočit, nesnesli provokaci Angličanů, jejichž lučištníci postoupili o 100 metrů vpřed a zaútočili do husté uzavírací palby z luků, vedené křížově z křídel a z čela. Aby se mohli dostat do kontaktu s pěšími anglickými obrněnci, bláhově sesedli v blátivém terénu z koní, a ti, kteří nebyli zastřeleni, se stali v těžkém brnění snadnou kořistí lehkonohých velškých lučištníků, jejich mečů a dýk. Francouzi měli nejméně 5000 mrtvých a 1000 zajatců, zbytek se rozprchl. Anglické ztráty byly nesrovnatelně nižší, méně než 1500 mužů.

Teprve až Jana z Arcu vyprovokovala proti Angličanům partyzánskou válku venkovanů a Francouzi reformovali svou neukázněnou rytířskou armádu, přestalo se Angličanům dařit, avšak to již princip rytířského elitního bojovníka ztratil ve vojenství jakýkoli význam.

Místo elitního bojovníka elitní jednotka

Angličtí lučištníci svým skvělým střeleckým uměním a s výzbrojí dalekonosných dlouhých luků jsou pak vzorem nové kvality, nikoli jednotlivých elitních bojovníků, ale celé elitní jednotky nebo sboru. Pravda, takové elitní jednotky se objevily ve vojenství mnohem dříve, v jistém smyslu jimi byli už tzv. "Nesmrtelní" krále Kýra Velkého a také římské legie, avšak angličtí lučištníci jsou typičtí čtyřmi znaky elitních jednotek - dokonalou kázní, vysokou úrovní výcviku, špičkovou výzbrojí a nadprůměrnou ničivou silou.

Přesto, a to je osud všech elitních jednotek, bez podpory dalších těžkých sil, v tomto případě anglických pěších obrněnců, kteří poskytli anglické bitevní linii nezbytnou tuhost, by sami v žádné bitvě neobstáli. O mnoho set let později na tento nedostatek těžkých sil doplatily jiné elitní jednotky, spojenečtí výsadkáři v operaci "Market Garden" (výsadek u Arnhemu) za 2. světové války.

U anglických lučištníků byla tato ničivá síla dána palbou, avšak ještě před všeobecným rozšířením palných zbraní se v Evropě objevily jiné pozoruhodné elitní a přitom pěší jednotky, které místo palby zvýšily svou ničivou sílu důsledným uplatněním dřevcových zbraní, tj. zbraní s větším dosahem, než má meč nebo kopí. Byli to švýcarští pikenýři.

Jestliže skotští horalé a koneckonců i angličtí lučištníci používali na obranu před útokem jízdy pouze otesané kůly, Švýcaři, aby uhájili svobodu před nájezdy Rakušanů a Karla Smělého s jeho burgundskou rytířskou jízdou, znovuobjevili účinnost prastaré zbraně, a to píky, kterou jako tzv. sarissu používala už makedonská falanga. K této zbrani o délce 5 až 7 metrů přidali ještě svůj osobitý příspěvek - ještě děsivější halapartnu. Touto "protijezdeckou" zbraní byl pak zabit i Karel Smělý, podle kronikářů úder halapartny na vévodovu hlavu rozťal ocelovou přílbu a lebku až do krku.

Co ale činilo ze Švýcarů opravdovou elitu, byl naprosto ojedinělý výcvik a rozčlenění do sledů. Švýcaři se před bitvou nešikovali, neboť v bojových sestavách přímo pochodovali a zaskakovali protivníka okamžitým útokem. Sestavu tvořily tři sledy, respektive divize, které podle terénu nastupovaly do boje buď v linii (přímé, kosé, klínové) nebo v proudu. Na bojišti tyto sledy skvěle manévrovaly ve formacích, z nich se na všechny strany ježily píky, kryly se navzájem a naopak okamžitě obchvacovaly boky nepřítele, jehož masou procházely jako horký nůž máslem.

V bitvě u Moratu 22. června 1476 napadlo 25 000 Švýcarů z chodu opevněný burgundský tábor se zhruba stejně početnou obranou, tábor dobylo a třetinu Burgunďanů vytlačilo na břeh jezera, kde je všehny pobilo. Padlo asi 10 000 Burgunďanů, ztráty Švýcarů byly tak mizivé, že je kroniky vůbec neuvádějí.

V bitvě u Nancy 5. ledna 1477 svoje vítězství bez nesnází zopakovali a vévoda Karel padl, když statečně kryl ústup svých jednotek. Je zaznamenán případ, kdy 1000 Švýcarů chladnokrevně napadlo 18tisícovou armádu nepřítele a donutilo ji k ústupu. Je třeba říci, že Švýcaři nemilosrdně své protivníky zabíjeli, absolutně nectili rytířský zvyk dát pardon poraženému a zajatce propustit za výkupné, a zcela uváženě kalkulovali s hrůzou, kterou jejich válečné zvyky po celé Evropě vyvolaly. Objevili tak psychologickou válku. Stali i skvěle placenými žoldnéři, najímal si je i papež, v jehož službách slouží dodnes jako Švýcarská garda. Jejich sláva vyprchala až použitím palných zbraní, které obrátily vojenství vzhůru nohama, znamenaly konec mýtu elitního bojovníka, nikoli však elitních jednotek.

(2. díl ze tří)

Podle přednášky, proslovené na Pragoconu 27. ledna 2001.