Jazyk naší fantastiky
(15. část - závěrečná)

Jak že to je s novými Pravidly českého pravopisu?

Ne tak špatně, jak se zprvu zdálo, i když by z mnoha důvodů bylo bývalo lepší Pravidla vůbec nevydávat. Hned po jejich vydání vybuchla v tisku (a také v rozhlasu a v televizi) bouře nesouhlasu. Protestovali nejen uražení občané nejazykových profesí, ale také spisovatelé a jazykovědci, s výjimkou autorů Pravidel. Nedlouho nato dokonce ministr školství pozastavil jejich platnost aspoň pro školy, víc v té chvíli nemohl udělat. Navrhl pojmout Pravidla jako nezávaznou příručku, když už tedy byla vytištěna.

Obecnému odporu k Pravidlům se nelze divit, neboť je to pohrobek totality. Měla vyjít v osmdesátých letech jako další fáze přizpůsobování pravopisu a výslovnosti běžnému usu a náhodou měla skluz. Až do let devadesátých. Pravidla z padesátých let i ta nynější byla sestavena především podle jazyka publicistiky a podle nahrávek projevů veřejných činitelů i řečí na ulici. To znamená, že se kodifikovaly chyby a spisovný jazyk tím klesal do lidovosti, jak v pravopisu (zejména přejatých slov) tak ve výslovnosti. A samozřejmě i v tvarosloví, jehož nové tvary se uvádějí ve školních vydáních Pravidel.

I proti Pravidlům z roku 1957 se zvedla vlna protestů, brzy však opadla. Chtěl-li někdo psát tak, jak mu velelo vzdělání a jazykový cit, neuspěl. Disciplinovaní redaktoři a korektoři mu jeho jazyk upravili. Proti jejich úpravě nebylo odvolání, a tak se Pravidla rychle „vžila“.

Dnes je jiná situace. Kritika nových Pravidel byla hned od začátku publikována a byla patřičně ostrá. Už z názvů statí o Pravidlech je stanovisko pisatelů jasné. (Namátkou: Labutí píseň normalizace - Zmatek kolem nových Pravidel nepolevil - Libovůle bez konce - Kam spěje čeština...) Články jsem vystřihovala, takže mohu poskytnou některé zajímavé výroky (vesměs lingvistů): Nebudu zastírat, že mám odborné výhrady... Pravidla ukazují, jak se to s naší celkovou kulturností dnes má. Doufejme, že příští Pravidla ukáží nám již jiný obraz... (P. Piťha, ministr školství, srpen 1993) - Nejlepší reakce na nová Pravidla je - ignorovat je. (M. Galuška, říjen 1993) - Není v tom „nadbíhání“ pokleslému standardu i něco typicky „českého“? (B. Nuska, říjen 1993) - Krizové jevy v jazyce jsou obrazem mnohem hlubších krizových jevů ve společnosti. (Zd. Rusínová, listopad 1993) - Ústav pro jazyk český měl po roce 1989 jedinečnou příležitost odstranit z českého pravopisu všechen ten jazykový póvl, který se tam nashromáždil. Příležitost zůstala nevyužita. (K. Oliva, listopad 1993) - Pravidla nejsou závazná, tedy ani platná. (Vl. Karfík, leden 1994; pod palbou kritiky je totiž prohlásil ze nezávazná muž nejpovolanější, ředitel Ústavu pro jazyk český Fr. Daneš) - Hlavním motivem pro vydání pravopisných pravidel byla možná snaha o několikamilionové nakladatelské zisky a odpovídající autorské honoráře. (K. Pecka, duben 1994) - Stačí vzít rozum do hrsti, spolehnout se na vlastní nezávislé kulturno a psát například ten nešťastný KURZ se S a oni to budou muset v příštím vydání Pravidel vzít zpátky. (J. Jirák, září 1993)

Neuplynul ani rok, a skutečně to vzali zpátky!

Ještě předtím, než se úředně rozhodlo, mluvili o nových Pravidlech spisovatelé (25. 11. 1993) a došli k jednoznačnému závěru: Pravidla uzákoňují další devastaci češtiny a spisovatelé je nebudou dodržovat.

Autoři Pravidel nakonec ustoupili názorům jazykovědců-neautorů a na společném odborném shromáždění 18. března 1994 se rozhodlo, že ministerstvo školství dostane návrh „prováděcího předpisu“, jímž se zmírní dopad nejkřiklavějších pravopisných novot ve školách. V dotiscích školních Pravidel budou provedeny některé opravy. (Pravidla prostě zrušit, to nelze, protože je v nich příliš mnoho peněz! Je to s nimi zrovna jako s elektrárnou v Temelínu.) Závěr: Pravidla platí, ale není nutno je dodržovat.

Výsledek všech lingvistických debat je jasný: Kdo chce psát - a mluvit - kulturně, nechť se řídí Pravidly z roku 1957 (bez pozdějších změn, takže i „president“, „filosofie“...). Přínos nových Pravidel spočívá tedy v tom, že nyní ti „nekulturní“ mohou nejen vyslovovat, ale i psát diskuze, režizér... a nedopustí se tím chyby.

Kniha se jmenuje Pravidla českého pravopisu, nicméně se zabývá i spisovnou výslovností. I zde se kodifikují chyby, např. slova zakončená na -iv (kolektiv...), -in (vitamin...) -ivní (aktivní...), -ura (kultura...) se mohou nyní „správně“ vyslovovat i krátce. (Což bohužel mnozí hlasatelé v rozhlasu a televizi už mnoho let dělají.)

Výslovnost bývala uváděna v Pravidlech i dřív a je to i potřebné. K čemu však Pravidla pravopisu nemají právo, jsou změny v tvarosloví. Přesto jsou nyní „zesprávněny“ tvary třech a čtyřech ve 2. pádě, a to s odůvodněním, že dosud jedině správné tvary tří a čtyř jsou ve skloňování osamoceny a většina lidí je nahrazuje 6. pádem. Rovněž do slovesných tvarů Pravidla zasáhla a prakticky zrušila vzor „sází“. Už je „správně“ i tvar nářeční (střední a jihozápadní Čechy) oni sází místo dosud jedině správného oni sázejí...

A ještě poznámku: Léta se volá po zjednodušení pravopisu, nová Pravidla ho svou zmatenou nedůsledností zkomplikovala. (Proč např. vitamin, ale gobelín? Atd.) Připravené seznamy odchylek jsem s radostí vyhodila. Piště, jak jste zvyklí, podle starých Pravidel.

S přáním stálých úspěchů

Ludmila Freiová

(Na Sardenu vyšlo 15. května 2002, převzato z IK 7-8/1994)