Na Sardenu poprvé vyšlo 21. ledna 2003. Předchozí díl.

II. - doba předhistorická - Čechy

Nyní se přeneseme v čase i prostoru do období, která jsou nám již důvěrně známa z bájí a z blábolení starců. Poté, co v blízkosti pozdější Roudnice ztroskotal létající talíř ohromujících rozměrů, jsa přitažen tíhovým působením Zlatého prutu uloženého podél řeky Labe, se k jeho troskám vypravili odvážní domorodci, když předtím odložili sukénky z trávy a jako ochranu před žárem pomalu vychládající taveniny oblékli kožešiny. Nejodolnější z průzkumníků vyběhl po strmém úbočí hory Říp, jen zvolna následován pomalejšími družiníky, kteří kromě toho také čekali, co takový výstup může s člověkem udělat. Když se procházkovým tempem dostali na doslech kmenového sportovce, uslyšeli jeho odkašlávání, které bychom foneticky mohli přepsat jako pčích.

Sami neznalí podobných projevů náhlé tělesné námahy, domnívali se, že dotyčný jim chce sdělit, co vidí - a protože z vrcholu je ke spatření téměř celé území mezi pohraničními horami, kraj dostal jméno Pčích. Protože ale p tu je hláskou neznělou, postupně se vytratila a od té doby se tomuto kraji říká Čechy. Rozhodně však musíme odmítnout teorii vídeňského profesora Fiedlera, který prohlašuje, že slovním kořenem názvu naší domoviny je slovo čehý, neboť - podle naprosto nesmyslného názoru rakouského pseudobadatele - lidé v tomto národě vždy táhnou v pravém úhlu ke směru, který jim určí jejich vůdci.

Sportovec byl na počest svého výkonu obětován bohům i lidem tím, že byl jmenován náčelníkem kmene. Při své další pouti na vrchol již byl opatrnější a tak se jeho soukmenovci mohli držet v jeho blízkosti i bez zbytečné tělesné námahy. Díky tomu byli svědky jeho pozorování: Hle, zde leží zem ta, mlékem a smrdím oplývající... Obdivuhodná prediktivní síla jeho prohlášení zároveň svědčí o skutečných kořenech tradice technicko-prognostické sci-fi u nás.

Praotec Čech jasnozřivě předvídal budoucí vývoj této krajiny. Zkuste v jediné větě v posluchačích evokovat obraz přičinlivé zemědělsky orientované společnosti, která se vedle pěstování rostlin zabývá i chovem skotu - a přitom musí čelit ekologickým problémům, zejména znečištění ovzduší. Praotec Čech navíc předvedl i značnou jazykovou erudici, když pro znečištění ovzduší nalezl bytelný český tvar smrdí (staročesky smrdie), aniž by se musel uchylovat k později stejně častým jako neoblíbeným rusismům, germanismům, anglismům a freudismům.

Staří lechové, kteří byli průvodci Čecha na jeho objevitelských výpravách na vrchol Řípu, vinou vlastní nedoslýchavosti a zčásti i pokročilé sklerózy podlehli rutinní uhlazovací tendenci, které v jiném kontextu ale ve stejné síle známe dodnes. Zvuko- i čicho-malebné slovo smrdí se stařešinům dostalo do vědomí už jen jako strdí, prozaické označení medových pláství, které bezzubým akademikům tehdejší doby tvořily celý jejich stravovací vesmír.

O zlikvidování informací o praotci Čechovi jako prvním českém prognostikovu se zasloužili nejenom hluchoblbí stařešinové, ale také ti, kdo ho právem považovali za nebezpečnou konkurenci.V tomto případě se jednalo již o první střetnutí uměleckých koncepcí, či spíše souboj umělecké koncepce praotce Čecha a antikoncepce jeho umělecky neplodných soupeřů na poli literárním. Kdo vyhrál? Podívejte se do svých učebnic historie!