Spáchá-li osobnost sebevraždu, není to větší tragédie, než sebevražda neznámého; ale je rozdíl u případů, kdy na světě zůstane výrazné dílo. Příkladem jsou spisovatel Karel Michal, autor - nikoli jen - Bubáků pro všední den, anebo básník Jiří Pištora, který zaplatil za jedinou básničku o „Rusácích“ v dětském časopise. Jak Jan Zábrana vzpomíná, byl s ním ještě na pivu, Jiří Pištora měl dobrou náladu; ale nazítří mrtev.

Sebevraždu spáchala taky Iveta Bartošová (1966-2014). V mládí jsem se do ní výslovně zamiloval, i když jenom skrze obrazovku, a vybavuji si, kdy. Když jsem ji viděl s Michalem Penkem. A sice jsem záznam tohohle jejich vystoupení od té doby nevyhledal, ale v mé vzpomínce to tady Ivetě sluší ještě víc, než jinde. Penkovo a její „Zpívej“… jsem právě našel i na webu. Ouha. Zjišťuji: není to zrovna ten rockový nářez, jak jsem si jej ve vzpomínce zafixoval, ale čajíček. Ujde leda refrén: https://www.youtube.com/watch?v=Ca5ROF0Xt3w.

Tenkrát… I kolegové z tehdejšího zaměstnání (bylo mi třiadvacet) si povšimli, že proti Ivetě Bartošové věru „nic nemám“, ba naopak, i dočkal jsem se chvíle, kdy můj nadřízený povídá (když jsme se spolu koukali na televizi a dotyčná se objevila): „Tvoje dáma.“ Ne. Vlastně řekl „Ivo, tvá holka.“ To první samozřejmě zní důstojněji.

Měl jsem - především - rád některé její písničky. Nebylo jich příliš, ale uhranuly. Postupně se můj zájem nějak rozplynul. Život šel jinudy. A když daleko později zemřela pod vlakem, otřáslo to mnou jako každým, kdo má jen trochu soucitu, ale ne víc.

Štěstí, že také u zpěváků platí, že dál žijí ve výkonech. V díle. Ivetiny songy se hrají, a když je mrtvá, nejméně některé postupně našly nový kontext - aspoň já jej vnímám.

Texty nabyly širšího významu a vím, že vzniká televizní seriál, zachycující Ivetin život, ale pokusme se tu o něm nehovořit. Chci mít Ivetu, jaká byla, a poslouchám někdy rádio, občas ji zaslechnu. Hlas má nenapodobitelný. Něco dávala zpěvu navíc. Nevím co, ale dělá to z jejích písniček o něco lepší zboží. Umění. A má pár majstrštyků, které se mi líbily už kdysi, ale nově ještě víc. A není to jenom moje věc. Známá mě nedávno upozornila: „Všiml sis, že má Iveta nezaměnitelný výraz?“ „Ne,“ povídám. „Jen vím, že se mi líbila. A líbí.“ „Podle toho hlasu ji lze okamžitě poznat. Je jiná, úplně svá.“ „Možná.“ „Určitě.“

Zvláštní mi připadá, co s písněmi IB udělal kontext její smrti. Nebo to necítíte? Textům určitých songů, i když pouze některých, se rozrostl význam, a dokonce i ve výtvoru Útoč láskou, který nijak moc nemusím, je tím pádem dnes místo, kdy mě zamrazí. „Nehraj si na cynika.“ Ale existuje song, který Ivetina smrt posunula úplně. Na jinou kolej. Už původně to byl samozřejmě hit, ale teď se to rapidně umocnilo. Chápu: někdo to tak nemusí cítit. Ale je to až děsivá realita - a kredit toho songu se každým rokem pouze zvětšuje. Tato písnička se bude hrát vždycky. Má magii. Moc. Ještě to poroste. Zní jako závěť a opět mrazí. Song Když láska schází má, řekl bych, parametry megahitu. V jednu chvíli tu IB hovoří o svém partnerovi a trochu se mu vysmívá. Nekoketuje a konstatuje: „Víš, s kým chodí Elton John, co kdy řekl Prince.“ Ji to - prý - nezajímá. Mimochodem: v původní verzi zpívá „víš, s kým chodí Michael George“. Pak to teprve změnili. Nikdo by mi neměl říkat, že Iveta nebyla skvělá, a neumím si představit, že by při Když láska schází někdo vypnul rádio: Iveta Bartošová - Když láska schází (1988) - YouTube.