Díky globálnímu oteplování je stále zima jak v pr... (i když zrovna tam je 36-37 stupňů Celsiových). Že to je protimluv? Ale bude to pravda, vědci to říkají. Tak tady sedím, dusím se kašlem, smrkám a je jak v listopadu a ne v červenci. Jak tak šířím kolem sebe kapénkovou nákazu, vzpomněl jsem si, jak jsem zažil jeden úžasný trapas s nudlí u nosu.

Bylo to někdy na začátku osmdesátých let a já jel s kamarádem do Kladna. On tam bydlel a bydlí a tehdy jsme se rozhodli, že bychom mohli u něj posedět a popít. Bylo před vánoci a autobus byl celkem plný. I když v té době krámy zely prázdnotou, lidé dokázali sehnat dárky, a tak každý vlekl spoustu balíčků. My jezdili z Hradčanské, a tak jsme to zažili několikrát. Ve starých autobusech byla za řidičem „čtyřka“, jedno dvousedadlo bylo otočeno proti směru jízdy a proti němu bylo další normálně. Nad touto čtyřkou, nad hlavami cestujících, byla roztrhaná síť na zavazadla. Každý, kdo nastoupil s balíčky, se rozhlédl a spatřil nad tou čtyřkou prázdné místo. Že tam není ta síť, samozřejmě v zšeřelém autobusu neviděl. Tak se tam cestující nahrnuli a balíčky zasypali lidi, kteří seděli pod sítí. Načež nastalo omlouvání a sbírání věcí se země.

Najednou mi Honza povídá: „Podívej na támhletoho, ten toho má! Hele, a už zahlédl to krásný místo!“ A skutečně, člověk měl spoustu malých balíčků, které držel jenom za provázky, a hrnul se dopředu: „S dovolením, pardon, s dovolením, já bych si jenom támhle odložil ty dárky, pardon.“ Nikdo mu neřekl, že tam ta síť není. Všichni to věděli, jenom čekali, co se bude dít. Zapomněl jsem říci, že na té čtyřce u okna seděla elegantní dáma v kostýmku, tak kolem čtyřiceti, a proti ní tlustý zpocený lampasák ve slavnostní uniformě se spoustou vyznamenání. Byl poněkud zmožen alkoholem, odér se linul kolkolem. Vždycky, když na něj dopadl nějaký balíček, jenom něco zabručel a vztekle ho odhodil. Netušil, že se na něj blíží pohroma.

Pán byl šťastný, že našel prázdné místo nad hlavami cestujících, a odložil si tam svou spoustu balíčků. Pochopitelně jimi zasypal lampasáka. Dáma, která seděla naproti, chtěla potlačit smích, ale místo toho vyprskla a z nosu jí vylétla nudle. Kam dopadla? No, kam jinam než důstojníkovi Československé lidové armády na ta vyznamenání. Důstojník zbrunátněl a začal řvát na celý autobus: „Vy, vy jedna, vy jedna!“ Nenalézal slov. Paní se snažila zachránit situaci a i když si v té chvíli jistě upřímně přála být někde úplně jinde, vzala z kabelky kapesníček a tu nudli začala rozpatlávat po metálech. Byla chudák celá rudá a stále se omlouvala. Celý autobus aplaudoval! My jsme se smáli zcela nepokrytě. Na takovou situaci u armády zjevně neměli příručku. A tak i onen důstojník byl zmaten, zejména byl zaskočen chováním celého autobusu, který byl zjevně na straně té nebohé paní. Radši tedy za našeho mohutného potlesku vystoupil na první kladenské stanici.

Ještě jeden příběh z té doby. Bylo to v autobuse 119, který od pradávna jezdí na letiště. Autobus byl plný a my stáli za paní Bartošovou, která pracovala jako zástupce společnosti Interflug na letišti. Byla to veselá paní, která se s ničím nepárala, vždycky prohlašovala: „Přežila jsem koncentrák, přežiju i tyhle svině!“ Na dědině nastoupila budoucí maminka těsně před porodem, s velkým bříškem. Postavila se nad důstojníka ČSLA a břicho mu strčila před oči. On se otočil k oknu a dělal, že ji nevidí, i když se tohle nedalo přehlédnout.

Paní Bartošová to viděla a začala nadskakovat jak píšťalka na papiňáku: „Vidíte ho? Vidíte toho vola? Maminko, pojďte, já vás pustím sednout, jsem sice stará bába, ale to víte bránit mír a socialismus, to dá zabrat! To pak musí bejt lampasák utahanej,“ řekla a vstala. Pomohli jsme jí vstát a bylo nám jasné, že tím to neskončilo. Každý, kdo paní Bartošovou znal, věděl, že musí přijít i druhé dějství. Lampasák se na ni otočil, když už stála: “To myslíte jako mě?“ „No, vidíte tady nějakého jiného lampióna? Já ne, tak asi myslím vás.“ „Co si to dovolujete, víte kdo já jsem?“ „Nevím a je mi to upřímně jedno, ale jedno vím jistě, že ste pěknej dacan, když tady nad váma stojí maminka před rozsypáním a vy děláte, že jí nevidíte. Od doby bitvy na Bílé hoře vás tady nikdo nepotřebuje a když sem někdo vrazil, tak ste akorát řekli dále!“ „Tak tohle si nemusím nechat líbit, ukažte mě vaší občanku!“ „Občanku byste rád, já vám tak můžu leda ukázat holou pr…, ale ani to si nezasloužíte, tak si zapište tady to číslo!“ řekla a vyhrnula si rukáv, kde měla na ruce vytetované číslo z koncentráku. Celý autobus ztuhnul a lampasák vystoupil na další stanici.

To byly dva příběhy s důstojníky naší čacké armády. Ten třetí je z doby zcela nedávné, řekl bych z doby reálného kapitalismu. Můj kamarád je inženýr stavař a dělá u jedné tuším německé firmy. Je to strašný pedant, a protože má německé jméno, má v sobě i buňky pro pořádek a čistotu. Jednou jel do práce a už v autě o sobě dával vědět jeho zažívací trakt. Něco špatného snědl a teď to špatné evidentně chtělo ven. Jak v autě seděl, tak to polevilo. Myslel si, že má vyhráno, a došel v klidu do kanceláře. Tam zjistil, že ten den přijeli šéfové z německé centrály a že s ním, jako s vedoucím projektu, budou chtít mluvit.

V tu chvíli se to v něm začalo opět kroutit. Na půli cesty na záchod byl tlak větší, než jeho organismus dokázal udržet. Doběhl na záchod, kde se svlékl do naha a trochu se opláchnul v malém umývadle. Sprchy tam měli také, ale přes chodbu! „No, snad jsou ještě všichni na snídani, ty čtyři metry přeběhnu, to se nic nestane!“ Opatrně otevřel dveře a nikde nikdo, vyběhl nahý se špinavým prádlem na chodbu. Jenže když byl přesně uprostřed, jak už to tak bývá, tak se otevřely dveře u šéfa a celá delegace se objevila na chodbě: „Á, pan inženýr, tak se pojďte pozdravit s Herr XY!“ Pak šéfovi došlo, že není všechno, jak má být, a začal cosi koktat. Kamarád na nic nečekal a vběhnul do sprchy, kde se pečlivě osprchoval a zavolal sekretářce, jestli by mu nemohla dojít koupit nové prádlo a košili, že jí všechno potom vysvětlí. Moudrá sekretářka se na nic neptala a vyběhla do krámu.

Když byl opět fit a všechno uklidil, zašel do šéfovy kanceláře, aby se omluvil. Tam ho uvítali potleskem. Všichni pochopili, že to je lidské a že se to může stát každému.

Co se týče mne, já jsem králem trapasů. U mě jsou trapasy v podstatě dvou druhů, jedny vznikají tím, že si pletu lidi, druhé jaksi samovolně. Představte si, že jsem ležel ve vaně u jedné kamarádky v Madridu, v přísně katolické rodině. Když mě vyhnala rodina mé milované, našel jsem si tam kamarádku. Rodiče se jí měli vrátit až za týden, a tak jsme si v jejich bytě vesele žili. Ráno, jak jsem již napsal, jsem si napustil vanu, dal do ní pěnu, nalil si sklenku vína a ležel jsem a užíval jsem si. Najednou se otevřely dveře a vstoupila nějaká cizí paní. Tedy... ona byla domácí, já tam byl cizí.

Elegantní dáma ne nepodobná mé kamarádce. Nejprve se lekla, když viděla cizího chlapa ve své vaně, ale pak se jako zkušená žena omluvila a hodlala z koupelny vypadnout. Já si vzpomněl na slušné vychování a řekl jsem si, že je zapotřebí se představit. Jenže... má výchova a taky to, že už se většina vína přemístila z láhve do mě, způsobily, že jsem ve vaně vstal a té dámě, v té chvíli šokované, jsem podal ruku s tím, že se jmenuji Jan Čech a že mi říkají Juanito.

Paní byla tak v šoku, že mi tu ruku také podala, špitla své jméno a rychle se otočila a vypadla z koupelny. Stál jsem tam jak tydýt a došlo mi, co jsem za blba. Utřel jsem se a oblékl a vyšel jsem z koupelny. Byt byl opět prázdný, nikde nikdo. Vrátila se má kamarádka, tak jsem jí to vylíčil. „Ježíšimarjá, to byla máma, ta mi dá, cos to udělal, ty blbče! No ty seš vůl, to bude malér!“ Maminka se projevila jako dobrý psycholog, nechala dcerunku vycukat a šla si nakupovat. Když se vrátila, já tam už nebyl. Ona se zeptala, kdo to byl, ten panáček ve vaně, co si ještě pro jistotu stoupnul, aby se představil! Nicméně, jsem byl pozván na večeři a s paní matkou jsme popili na terase a bylo to fajn a vůbec to nebyla taková fúrie, jak ji líčila dcera, naopak!

Tak to bylo něco o trapasech. Každého nějaký potká a kdo tvrdí, že jeho ne, tak lže! Po nějaké chvíli je to jenom veselá historka, ale v daný moment by se člověk nejraději zahrabal dva metry pod zem.