25.3.2017 | Svátek má Marián






Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 399

17.1.2017

Pocasí je takového druhu, že je absolutně nejlepší být doma a nevystrkovat nos. Z měho ušáku je nádherný pohled na větrem a sněhem zmítané krmítko. Tak nádherný pohled to je, že se probudím v křesle s knížkou na prsou a pomalu se stmívá. Uvařím si kafe, pustím si Joe Cockera, který mi dělá skvělý doprovod k mé kávě a k šeřící se zahradě. Po dvou týdnech nočních jsme poněkud retardovaný, a tak mi stačí málo k oblažení duše!

vzpomínky 399 a

Seděl jsem v kokpitu Boeinga 757, vítr byl na hraně, kdy se ještě mohou otevřít nákladová vrata letadla. Kapitán na mě soucitně koukal. „Je tam hrozně, co?“ „Strašně, mám zkřehlé prsty, že nemohu vypsat tech log (kniha, které se také říká „závadovka“ a předává se podpisem té knihy letadlo posádce jako letuschopné).“ Kapitán mi uvařil kafe. Nejraději bych si do něj namočil prsty! Předal jsem letadlo posádce. „Stříkat asi nebudeme, co? Jen trochu poprchává.“ „Ale teplota je jeden pod nulou, asi bych to stříknul!“ „Tak jo, objednejte to!“

vzpomínky 399 b

Vylezl jsem z letadla a rozpoutalo se peklo: sněhová bouře snížila viditelnost na minimum, vločky, které hnal osmdesátikilometrový vítr, sekaly do bličeje. Hlavní nákladová vrata byla naštěstí již zavřená . Kluci od Mensiesu vykládali zadní nákladový prostor. Dva drželi paleťák s kontejnerem, aby nenaboural letadlo. Do něj dávala další dvojice krabice z pásu. My jsme honili spadlé krabice, které hnal vítr po ploše. Abych se přiznal, já moc neběhal. Ale snažil jsem se aspoň padající krabice strkat do kontejneru. Vítr se mi snažil servat z hlavy čepici. Nakladači se mi smáli: „Tak máme konečně pořádné počasí!“ Tentokrát tam žádní „sněhuláci“ nebyly. Bylo mi těch kluků líto, tu noční měli poctivě vydělané peníze!

Když letadlo po půlnoci odletělo, sněžení jako zázrakem přestalo. Uvařil jsem si čaj a začal jsem dělat papíry. Zazvonil mi telefon: „Ahoj tatí, co děláš?“ „Snažím se rozmrznout, právě odletělo letadlo směr Kolín. Je tady strašný vítr a byla sněžná bouře. Kupodivu ve chvíli, když bylo letadlo na zemi. Oni snad mají na podvozku nějaký koncák, který sepne hnusné počasí, když dosednou na Ruzyň! Teď je letadlo pryč a počasí se uklidnilo, ale zmrzlý jsem jako drahý pes! A jak je u vás v Basileji?“ „Tatí, némlich stejně. Je strašný vítr a já musel měnit strobu (bílé zábleskové světlo na konci křídla). Úžasná práce, nasadíš šroubovák a najednou je konec křídla o půl metru jinde, při tom se s tebou houpají štafle, náramná krása!“ „Dej si bacha, synáčku, ať si nenabiješ hubu!“ „Hele, už jsem se ohřál, jdu pokračovat. Jenom mám dotaz, stojí ti to za to v tvém věku se trmácet v noci po letišti v takovém nečasu (použil expresivnější výraz, ale ten se sem nehodí)?“ „Jo, přidali mi čtyři sta korun důchodu, takže bych se měl radovat a velebit Marxovou-Engelsovou, když tak rozhazuje! Ale když já má ta letadla tak rád!“

vzpomínky 399 c

Faktem je, že Tu-134 žádné stroby neměl, jen bílé světlo na odtokové hraně konce křídla a to se dalo vyměnit ze země a byla to práce na pět minut, když člověku vypadl z ruky dvakrát šroubovák. A také to letadlo létalo! To jsou mi furt nějaké vynálezy! A u Tu-154 dokonce ta funcna (lampička) blikala!

Ráno ve čtyři přiletěla ta samá posádka z Kolína. Počasí se jakž-takž uklidnilo. Když jsem se vyšplhal do kopitu, kapitán mi podával kafe: „Ohřejte se! To bylo šílené počasí, co? Ještě, že tady stály ty de-icingy a hned nás ostříkaly, dobrá práce!“ „Vyřídím to těm klukům, budou mít radost. Sedět v kymcejícím se de-icingu v takovém počasí není žádné štěstí.“ „Teď se to počasí přestěhovalo do Budapešti, tak jsem zvědavý, jak si tam s tím poradí!“

Neporadili si, všechna letadla zůstala v Budapešti uzeměná, nestačili uklízet plochu a ještě odmrazovat letadla. Když se Budapešť konečně otevřela, letadlo letělo přímo do Kolína a náklad se v Praze musel naložit na kamióny.

vzpomínky 399 d

Toto jsem napsal jako hold těm klukům, kteří v takovém počasí musí nakládat a vykládat naše letadla. Ti se nikam schovat nemohou, musí být venku a pracovat. Nakonec ještě doušku: když jsem odcházel od nahozeného letadla po zledovatělé ploše, zamotal se mi kabel od sluchátek mezi nohy a já sebou říznul na beton. Když jsem se snažil zvednout, kapitán natočil mašinu a rozsvítil světomety. Otevřel kokpit a ukazoval palcem, jestli jsem v pořádku. Ukázal jsem mu, že jsem OK, a odpaťchal jsem se k autu. Teď sedím s dvěma namlácenými kamarády a léčím se rumem a je mi dobře. Jsem v teple!



Diskuse


V. Vaclavik
13:28
17.1.2017

T. Kočí
17:21
17.1.2017

V. Vaclavik
14:00
18.1.2017

S. Rehulka
5:21
17.1.2017

J. Hanzal
9:59
17.1.2017

počet příspěvků: 5, poslední 18.1.2017 02:00









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.