Na rozdíl od Tomáše, mého spolužáka a kamaráda, jsem se nikdy nepovažoval za znalce aut. Studovali jsme spolu konstrukci letadel a zatímco já se věnoval celý život aeroplánům, on se dal na dráhu motoristického žurnalisty. Dlužno podotknout, že dobrého žurnalisty. Zatímco on už ve škole jezdil rallye nejprve se svými rozpadajícími se stařečky a později s půjčeným Mercedesem od zahraničních spolužáků, já jsem se bez aut docela rád obešel.

Neměl jsem rád auta do dob svého dětství, kdy náš táta trávil soboty a neděle v garáži, kde donekonečna opravoval náš automobil Z4, výrobek Zbrojovky Brno. Tento dvoutaktní dvouválec nás vozil po vlastech českých a když jsme nikam nejeli, tak otec zalezl do garáže. Dnes ho jako otec a dokonce i jako dědeček chápu: chtěl mít pokoj od svých „roztomilých“ dětiček a hlavně od své tchýně, naší babičky, která ho neustále prudila. Náš táta mohl za všechno na světě. I za špatné počasí! A tak se dnes vůbec nedivím jeho útěkům do garáže. A nechtěl tam být sám, tak vyžadoval mou asistenci. Já měl funkci „podej, podrž a dojdi pro...“, kterou jsem upřímě nenáviděl. Tak ve mně nechtěně vypěstoval i nenávist k autům jako takovým.

Zapomněl jsem napsat, že garáž byla o ulici výš a já lítal po schodech nahoru-dolů jako jo-jo. Jeden čas táta dostal jako služební auto Ford Country Squire, což byla ohromná amerika z roku 1958. Kombík s boky jako ze dřeva, nádherné auto. Bůh ví, kde se vzalo v Praze. Táta s ním provedl husarský kousek: Když jel po Vinohradské, tehdy Stalinově třídě, nad muzeem dostal smyk a vlétl do prodejny Mototechny. Dvouapůltunový auťák projel výkladem a zastavil se až uvnitř. Táta neváhal a udělal fotku, jak vedle nápisu „Škoda Octavia, nový automobil pro naše pracující“ koukal z krámu nádherný zadek s dvěma kulatými koncovými světly tohoto Forda. Vyšlo to ve Večerní Praze a byl z toho samozřejmě malér. Nevím, jak ten automobil skončil, ale vím, že jeho model, angličák, byl a je jedním z nejhezčích Matchboxů první série. Mám ho, ale v dost zuboženém stavu.

Vydržel jsem bez aut až do konce sedmdesátých let. V práci jsem jezdil, řidičák jsem měl, ale po vlastním autě jsem netoužil. Oženil jsem se a má žena byla z vesnice u Příbrami. Protože jsem si s tchánem a s tchýní moc nerozuměl, jezdil jsem tam minimálně. Nakonec mě tchán přemluvil, abych si koupil od jejich podniku Škodu 100, že prodávají zcela novou karoserii, která jim zbyla, když tento typ u nich zrušili. „Kup si nějakou bouračku a přestroj si to, tu kastli ti dám k vánocům.“ Když jsem si sehnal celkem zánovní nabouranou stovku, přivezl jsem ji k tchánovi. „Nová“ karosérie měla do nové hodně daleko. Prorezavělé blatníky, kapota durch, zato vděk jsem musel projevovat, jako kdyby mi daroval muzeum Bugatti.

„Čech řídí auto, mládí je v háji!“ pronesla veštecky jedna má kamarádka, když jsem ji vezl škodovkou na letiště. Mé první auto skutečně znamenalo jistý předěl v mém životě. Začal jsem se chovat zodpovědněji, nemohl jsem pít jak o život, vždy jsem musel mít na paměti, že budu muset jet autem. Také to byl moment, kdy jsem zanevřel na značku Škoda, i když za to ta má stovka vlastně ani nemohla. Ale ten důvod, proč jsem se stal motoristou, jak jsem si u tchána naběhl a také monopol značky Škoda, to asi byly hlavní faktory. Byla to má první a také poslední škodovka.

Když se stovka začala rozpadat, koupil jsem si Volhu, GAZ M24. To byl úžasný automobil a nedám na něj dopustit! Jedinou nevýhodou toho nerozbitného auta byla vysoká hlučnost diferenciálu. Měl jsem nakonec dvě Volhy, po černé limuzíně jsem si koupil ještě zeleného kombíka. Kombík, to bylo neuvěřitelné auto! Co jsem v něm všechno odvozil na svou chatu do Veselí! Měl jsem tam přední sedačky z Tatry 613, luxusní záležitost. Ovšem hlučný diferenciál provázel i toto, jinak krásně udržované auto. Obě Volhy skončily v zemi, kde dnes znamená včera. Limuzína měla své nejlepší dny za sebou, prorezavělé blatníky i podběhy a spoustu najetých kilometrů.

Jednou mi volal můj tehdejší šéf, jestli mám ještě Volhu a jestli ji nechci náhodou prodat. A já na to, že jo, že bych ji potřeboval prodat. Ozval se mi nějaký Rus a měl dvě otázky: „Skolko (kolik)?“ a druhá byla „Kakoj cvět (jaká barva)?“ Řekl jsem, že auto prodám za čtyřicet tisíc, což bylo celkem dost na začátku devadesátých let, a že barva je černá. „Čjornaja, nu vot charašó!“ Druhý den jsem přijel na letiště a tam na mě čekal před halou můj vedoucí s nějakým člověkem. Ten povídá: „Sórok (čtyřicet)?“ A já na to: „Da!“ Vytáhl obálku s penězi, ještě jsem si stačil vzít tašku se svačinou a auto zmizelo. „A co techničák a doklady?“ „Ty určitě potřebovat nebude!“ Byl to nějaký lékař, který tady dělal protetiku pro ruské vojáky a odjížděl domů.

Prodej zeleného kombíka byl trochu dobrodružnější. Bylo to v době, kdy v Praze rostly autobazary jako houby po dešti. Bazaristé vozili z Německa japonské šunty a stařičké bavoráky a nad ruskými auty ohrnovali nos. Tak jsem chtěl v Argentinské ulici prodat Volhu. „Pane, ruský auta určitě neprodáváme, to si někam strčte!“ Vyhodili mě. Před autobazarem stála u žigulíka skupinka chlapíků a koukali na mou Volhu. „Skolko?“ „Sedmdesát tisíc!“ „Chorošó!“ A byla ruka v rukávě. Ale z autobazaru se vyřítila skupinka těch, kteří mě před tím vyhodili: „Jste na území bazaru, dejte nám deset procent z ceny!“ Zařval jsem na Rusy: “Davaj!“ a skočil do auta, oni skočili za mnou a odjeli jsme. „Máme banku v tržnici, zajeďte tam!“ Zajel jsem na parkoviště a oni zmizeli v tržnici. Za chvíli přišel jeden, podal mi obálku s penězi, vzal si klíčky od vozu a Volhu jsem už nikdy neviděl.

Pak jsem měl chvíli auto s kosočtvercem na čele. Již nikdy více! Na mém Renaultu 25 se pohnojilo všechno, co se pohnojit mohlo! Francouzi mají skvělé víno, dělají výtečné sýry a snad i módu mají skvělou, ale auta (a letadla)?

Nakonec jsem v původních AAA koupil svou první ameriku - Chevrolet Cavalier Z24. Byla to V6 2800 ccm. Po tom, co jsme do auta, které nikdy nebouralo a jezdila s ním jedna stará bába na nákupy (mantra prodavačů AAA), nacpali krabici chybějících šroubů, aby karoserie držela pohromadě, opravili spouštění oken, to bylo skvělé a rychlé auto. Od té doby jsem jiné auto než Made in U.S.A. neměl a jiné bych ani nechtěl.

(pokračování příště)

*********************************************
LETADLA, MŮJ OSUD
V nakladatelství Svět křídel vyšla knížka Jana Čecha Letadla, můj osud.
Na rozdíl od předchozích knih s leteckou tématikou Droga zvaná letadla a Nazdar, orlové je tato orientovaná zejména na fotografie, kterých autor udělal za 45 let práce na letištích požehnaně.
Nosil s sebou fotoaparát a od sedmdesátých let dělal fotografie letadel kolem sebe a tak vlastně zdokumentoval, jak se časem měnily typy letadel, které na Ruzyň přilétaly. To, co bylo vrcholem techniky v sedmdesátých létech, dnes odpočívá na odstavných plochách, v lepším případě. V horším se změnily v plechovky piva, nebo limonád. Bohatý archiv fotografií a negativů byl naskenován.