Je to již dávno. Pracoval jsem tehdy u firmy Panavision v Los Angeles, která vyráběla filmové kamery, ale neprodávala je, jen je zapůjčovala i s osádkou, na natáčení filmu. Byly to prý nejlepší kamery na světě, jak alespoň firma tvrdila a potvrzovalo to i to, že za ně dokonce získala slavnou cenu, Oskara, který byl vystaven ve vstupní hale. Celkem se tam nijak usilovně nepracovalo, ale zato mnoho hodin. Náš šef byl stále ten, který firmu založil a stvořil první kameru. Ovšem pak se firma rozrůstala a on ji prodal Warner Brothers, ale zůstal ředitelem.

K jedné výhodě práce pro Panavision patřilo to, že měla promítací sál, kde se zkoušelo ozvučení filmů. Vždy se našel kameraman, který tam zůstal do večera a pro zaměstnance, kteří tam přišli s rodinami, promítl film. Takže jsme viděli filmy ještě dříve, než přišly do kin.

Poklidný život firmy byl náhle narušen, když náš šéf byl ubodán v ložnici svého sídla na Bel Air svým milencem. Od Warner Brothers byl dosazen nový manažer, sympatický člověk, a vše se začalo vracet do starých kolejí až na to, že bydlel na Havaji. Měl proto vlastní letadlo a pilota, s kterým odlétal již v pátek domů a vracel se až v pondělí, což nám vůbec nevadilo.

Chtěl bych podotknout, že tradičně před Vánoci jsme mívali velkou vánoční párty, na účet firmy. Dříve se tam podával i alkohol, ale pak to právníci svými žalobami zamezili, takže pokud se chtěl někdo rozveselit, musel si tam alkohol propašovat. Co jsme ale nevěděli, že náš nový vedoucí má silné sociální cítění pro chudé a cítí potřebu pro ně něco udělat. A tak si nás jednoho dne před vánočními svátky svolal a měl zajímavou řeč a návrh. Vysvětlil nám, že si nemyslí, že v době, kdy někteří lidé hladoví, bychom se měli přejídat a veselit, a proto by bylo nejlepší, abychom peníze určené na oslavu rozdělili hladovějícím chudým. Jenže to nebyl žádná naivka a věděl, že by si určitá část těch hladovějících za ty peníze jídlo nekoupila. Proto rozhodl nakoupit krocany a další jídlo a v balících se to vše pak rozveze chudým.

Samozřejmě, že jsme s tím všichni souhlasili. Jednak to byl náš boss a pak také kdo by chtěl vypadat jako nějaký nelida, který nechce pomoci hladovějícím. A tak byl na místě zvolen výbor, který to vše zorganizuje a postará se o detaily. Jenže vznikla situace jako v jedné Haškově povídce, když v ní píše o obci, kde nejprve založili „Výbor pro pomoc obecním chudým“ a pak sháněli obecního chudého. Vyvstala otázka, kde ty chudé sehnat. Náš vedoucí měl určitě pár sousedů, kterým možná po zaplacení splátek za jachtu nezbývalo mnoho na jídlo, jenže ti by asi chtěli bažanta, ne krocana. A tak nám nařídil, aby každý sehnal nějaké adresy hladovějících a pokud možno to mají být rodiny.

Tu jsem si vzpoměl na pátera Popelku, který s dost velkými obtížemi udržoval při životě český kostel. Jeho život nebyl snadný, nejprve byl za Němců vězněn v Terezíně, pak mu komunisté nedovolili studovat na kněze a musel opustit vlast a vystudovat v zahraničí. Byl jako kněz poslán na misionářskou práci mezi indiány a nakonec zkoušel pomáhat duchovnímu životu českých emigrantů. Což nebylo snadné. Byl sice chudý jako kostelní myš, již jako jezuita musel při vstupu do řádu složit slib chudoby. To ovšem nevadilo některým novým emigrantům znajícím pověsti o katolických farářích, topících se v záplavě peněz, aby se od něho nesnažili nějaké peníze získat. Tak jsem si řekl, ten nějaké adresy bude mít.

Také skutečně měl. Vítězoslavně, se splněným úkolem, jsem je přinesl do práce, do komputeru uložil, aby mohly být vytisknuty nálepky na balíky, a považoval jsem úkol za splněný. Jenže nebyl. V sobotu byla vyhlášena brigáda, přišel jsem tam, vše bylo zorganizováno do výrobní linky, přistavena auta s krocany, potravinami a vším možným. Pracovalo se velice efektivně, jeden skládal krabice, ty se posunovaly dál, každý tam vložil, co mu bylo přiděleno, tedy první krocana, další pytel s mrkví, pak brambory, konzervy, již ani nevím, co všechno, poslední tam dal hračku, zavřel a nalepil adresu.

Mně bylo řečeno, abych tedy na ty adresy, co jsem přinesl, ty balíky také rozvezl. Počítal jsem s tím, proto jsem ze svého vanu vyndal sedadla a místo jsem tedy měl, i když můj autobusek byl naplněn k prasknutí. Moje žena se uvolila se mnou jezdit a pomáhat. Nakonec sme ujeli něco přes sto mil. Popravdě řečeno, zádná z těch rodin na tom nebyla tak špatně. Sice to byli nově příchozí, ale nehladověli. Mě jako českého nacionalistu hřálo vědomí, že jsem z toho, co se rozdávalo, něco získal pro Čechy. Některé rodiny byly velmi příjemné, někde ovšem nechápali, že sme se vzdali peněz na oslavu a já to ve svém volném čase, za svůj benzin rozvážím. Mysleli, že je to nějaká pomoc od státu, na kterou mají nárok, a já sem placený agent, proto zkoušeli, zda by nemohli dostat ještě něco navíc.

Byla již noc, když jsem přijel na poslední adresu. Na dveřích byl nápis, že odjeli na dovolenou do Palm Springs a že mám vše nechat u sousedů. To mě dopálilo. Řekl jsem si, já dělám jako trouba od rána až do večera a tam se ani nepodívám. Tak jsem se v naštvání sebral, balík dal po cestě česko-perské rodině, která přijela den předtím, a jel jsem domů.

Jenže pak mne začali ti lidé pomlouvat, že jsem zpronevěřil pomoc, která jim po právu náležela. Mně to celkem nevadilo a moje žena mě upozorňovala, že žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán.

A tak jsem si na Vánoce zahrál na Santa Clause.