Já ano! Do výroby šípkového a bezinkového vína jsem se pustila někdy začátkem osmdesátých let. Bydleli jsem tenkrát v Německu a při jedné návštěvě domova jsem ochutnala bratrova vína z šípků a bezinek. Moc mi chutnala a rozhodla jsem se zkusit vlastní výrobu kvašených vitamínů. Natrhat bezinky a šípky nebyl v okolí našeho bydliště problém a tak můj první pokus obou vín byl rovnou v dvacetilitrových demižonech. Možná šlo o „beginner’s luck“ („začátečnické štěstí“), ale obě vína byla dobrá a já jejich výrobě propadla.

Víno je třeba na dokvašení a pročištění stáhnout do jiné nádoby. Počet mých demižonů různých objemů se tak postupně zvýšil. Při přesunu zpět do USA stěhováci překvapeně koukali na sadu demižonů vyrovnaných u zdi.

V amerických státech, kde jsme dříve bydleli, rostly jak bezinky (eldeberry), tak šípky (rose hips) . Tenkrát jsem z nich dělala jen marmelády, protože o výrobě vín jsem nevěděla nic. Teď jsem sice byla „zkušený vinař“, jenže z Německa jsme se přestěhovali do horké Alabamy. Měla jsem na půdě demižony, ale v okolí nerostlo nic, z čeho bych víno vyráběla.

Kvetoucí růžička

Šípky v jižní Alabamě nerostou vůbec, ale bezinky se nám nakonec zjara podařilo najít. Jenže zde rostou velmi nárazově, v malém množství a někdy kilometry od sebe. Přesto jsme první asi tři roky jezdili na jejich sběr, což nám zabralo celý den. Bezinky rostou hlavně podél silnic ve vlhkých příkopech. Bylo třeba si hned zjara zapamatovat místa, kde jsme při projíždění zahlédly trsy bílých kosmatic. A pak se tam včas vrátit pro bobulky, jejichž doba sklizně je tu velmi krátká. Co nesezobou ptáci, rychle opadá nebo seschne. Navíc po odkvětu těch pár bezinkových větví s tmavými bobulkami splyne s ostatním listnatým porostem, takže se musí jet najisto.

Náš sběr probíhal následovně. Ráno jsme do auta naložili nádoby, přidali nůžky, holinky, mačetu a hrábě. Na místě jsme nazuli holiny a za mohutného dupání – na rozehnání případných hadů – jsme se hustou spletí a promočenou půdou prodrali k bezinkám. Manžel podle potřeby mačetou klestil přístup ke kýženému cíli. Hráběmi mi pak přitahoval trsy bezinek, na které jsem nedosáhla. Když jsme sklidili vše, co tam bylo, (někdy třeba jen půl kbelíku), přesunuli jsme se na další vyhlédnuté místo. Osazenstvo aut jedoucích kolem určitě nechápalo, co to proboha v příkopech provádíme. Po celodenním popojíždění a sběru jsme se vraceli domů propocení, poškrábaní, pokousaní od komárů, ale s dostatkem bezinek alespoň na jeden demižon vína.

Zkusila jsem bezinky vysadit na zahradě. Z přírody dovezené odnože se ujaly a hned první jaro kvetly. Spodními kořeny se rozrůstaly, jenže plody málokdy stačily dozrát –  ptáci byli rychlejší. Tak jsem to vzdala, zjara jsem pár dní smažila kosmatice v těstíčku a bobulky přenechala ptákům. Bezinky stejně časem zašly, na zahradě pro ně nebylo dost vlhko. Zase tolik mě to nemrzelo a za zkoušku to určitě stálo. Moje úroda by stejně nikdy nestačila ani na litr vína, ani na skleničku marmelády. A bezinkové „roští“ zahradě na kráse také nepřidalo. Bezinky poblíž silnic byl nežádoucí porost a postupně všechna naše místa padla za oběť sekačkám údržby. Hledat další nás už přestalo bavit.

Se sběrem bezinek byl konec a na zahradě mi keře také nevyrostly. Tak jsem zkusila zasadit šípky. Ne klasický oválný šípek, ale šípková jablíčka –  rosa rugosa (česky růže svraskalá). Okrasný keř jsem znala z parků a pobřeží východních států. Tam přežije i silné mrazy, ale otázka byla, zda se dokáže přizpůsobit zdejší mírné zimě a dlouhým letním vedrům? Zahradní katalog růži nabízel a tvrdil, že v naší „pěstitelské zóně“ by měla růst. Tak jsme ji přes internet objednali. 

Jedno „jablíčko“ vydá za dva až tři šípky

Došlý malý trs, který se vešel na dlaň, jsme pak zasadili v rohu trávníku před domem. Krásně se ujal a skrze trávu rychle vyrážely nové a nové stonky. Z minikeříčku během několika let vyrostla šípková houština, nejméně tři metry v průměru. Rozrůstá se tak rychle, že manžel musí její rozpínavost občas sekačkou zkrotit. Kdo ví, možná jsme jediní v širokém okolí, komu tahle růže u domu roste. První jablíčka byla menší, zato dnes už jedno vydá nejméně za dva obyčejné šípky. A já mám přímo u domu zdroj pro šípkové víno.

Šípková jablíčka narůstají a dozrávají postupně od jara až do podzimu. Postupně je i sklízím a v sáčcích ukládám do mrazáku. Když jich mám dost nejméně na 20 litrů vína, šípky rozmrazím a zpracuji. Rozmražením změknou, není třeba předmáčet a víno začne okamžitě kvasit. Z baculatých, dužinatých šípků dělám vždy „druhák“, který bývá chuťově i barevně dokonce ještě lepší.

Letošní víno jsem plánovala dělat na podzim, v mrazáku našeho vedlejšího domu už čekala spousta krásných šípků. Pak jsme koncem dubna čekali na šest týdnů návštěvu. Bylo třeba uvolnit mrazák, aby se vešel nákup zásoby jídla. Bohužel plánovaná návštěva musela být nečekaně zrušena, ale víno už bylo rozjeté, po měsíci jsem ho stahovala. Pár litrů jsme vypili jako skvělý burčák, ostatní jsem nechala dokvasit a stáhla do lahví. Propláchnuté šípky jsem rozjela ještě jednou.

Zátiší s prvním vínem a bílou Indy

Zdejší domy bohužel nemají sklepy. Proto vína dělám v září či říjnu, aby během zimy mohly láhve stát ve studené garáži. Než se oteplí, většina vína už je pryč a zbytek se vejde do lednice. Teď jsem měla „jarní“ víno, které už do horké garáže uložit nešlo. Musela jsem všechny láhve narovnat do lednice vedlejšího domu, naštěstí téměř prázdné. Druhé víno mám stále ve dvou menších demižonech, než se v lednici uvolní dost míst na jeho lahvování. Pro jistotu mají demižony kvasnou baňku, kdyby se víno – i přes klimatizaci v domě – rozhodlo znovu kvasit.

Víno stáčím do láhví od becherovky. Máme ji oba rádi, je to náš pravidelný „předkrm“ před večeří (střídáme se slivovicí). Ještě donedávna jsme becherovku museli kupovat přes internet z NY, teď si stačí zajet na Floridu. Protože jich vždy koupíme celou krabici, mám už prázdných lahví na víno dost. Výhoda lahví je ta, že jsou ploché a do lednice se jich vejde více než kulatých. A to právě letos nesmírně oceňuji.

Když před lety došel sběr bezinek, dvakrát jsem udělala víno z koncentrované bezinkové šťávy. Tu jsme koupili z internetového obchodu, odkud mám vinné kvasinky. Víno bylo dobré, tak jsem se rozhodla koupit letos plechovku znovu. Na podzim tak budu po několika letech zase dělat bezinkové víno. Z koncentrované šťávy je asi 12-15 litrů vína.

Asi před šesti lety jsem zjistila, že mi bílá vína nedělají dobře. U červených to ještě jde a pivo mi nevadí vůbec. Po bílých vínech mě ale začne silně pálit žáha. Z kupovaných bílých vín tak mohu bez následků pít už jen jednu značku sladšího vína. A pak moje šípkové víno! Je dost sladké, takže se nehodí ke všemu, ale kdykoliv ho piji, můj žaludek a žáha jsou v klidu. A mohu zaručit, že většinou už po první deci se začnete cítit uvolněně a jako u všech vín, i u mého platí, že je to skvělý „social lubricant“. O tom, že jsou šípky zdravé, jistě nikdo nepochybuje. My pro naše zdraví jen zaměnili šípkový čaj z hrnečku za vitamíny z vinné sklenky.

Fotografie: autorka. Prohlédnout si je můžete i přímo zde na Rajčeti.