To bylo jednou sobotní odpoledne, před mnoha a mnoha lety. Byli jsme s manželem pozváni na odpolední oslavu něčích narozenin, bylo léto, mělo se opékat prasátko. Sedíme ještě doma, po obědě na dvorku a tu slyšíme, jak něco hučí nad zahradami, a mně až na poslední chvíli došlo, že je to včelí roj. „Nééé, néééé, jenom ať nepřistane u nás,“ jako bych mohla ovlivnit sílu rozhodnutí hlavního včelího navigátora. Samozřejmě, že si vybral náš cypřiš! Tenkrát byl cypřiš asi poloviční než nyní, tak 3 m vysoký. Roj byl tak mohutný, že se po stromku rozlil od shora dolů jako tmavý, živý proud. Co teď?!

3 Včela

Tak jsem jela shánět nějakého včelaře, doufajíc, že nás zbaví nečekané návštěvy. Když jsem vyjížděla se skoro prázdnou benzínovou nádrží, tak jsem byla plná optimismu – na vesnici přece MUSÍ každý včelařit a mít příslušné nádobíčko. OMYL! Už tenkrát, před třiceti lety, bylo včelařů jako šafránu. Zkrátím to. Po dlouhém hledání, kdy mě občané posílali po celé vsi jako tu slepici v pohádce o Kohoutkovi a slepičce, jsem nakonec dorazila do vedlejší vísky k panu K., věhlasnému včelaři. Ten měl všechno včelí nářadí ve včelí maringotce, zaparkované tu sezónu v lesích za Vranovem.

A tak jsme drandili po lesních cestách pro vercajk. Hladové oko benzinové nádrže na mě šibalsky pomrkávalo a já se modlila, abychom dojeli alespoň zpět – do civilizace. Mobily byly tenkráte ještě v nedohlednu! Čas neúprosně utíkal, všichni se už určitě sešli na oslavě, cpali se opečeným seletem a já zatím seděla v autě, u maringotky plné včelstev, uprostřed vranovského polesí, když se konečně v oblaku bzučících včel s vercajkem v rukou vynořil pan K. z maringotky, doprovázen bzučícími kámoškami. Některé se vecpaly ke mně za volant, ale odmávla jsem je ven do prostoru a konečně jsme jeli domů.

Tam se zatím z bručícího roje stala atrakce. Seběhli se všichni sousedé, kteří byli to krásné letní odpoledne doma, pobrali děti, obstoupili cypřiš a okouzleně koukali na včelku Máju ve velkém provedení. Pan K. je zahnal do bezpečné vzdálenosti a jal se v tom obrovském hejnu hledat královnu. „Má na sobě velkou modrou tečku, tu lehce najdeme,“ pravil suverénně pan K.

Můj manžel přinesl žebřík, já jsem balancovala na jeho vrcholku a probírala se plazícími a bzučícími včelami v horní části, ale ať jsem koukala sebelíp, tak modrá tečka nikde. Nakonec jsem už hledala jakoukoliv barvu na chlupatých hrudníčcích včel, ale nikde nic. „Ten roj královnu snad nemá,“ zoufale jsem pípla od vrcholu cypřiše. „Musí mít“, rezolutně mě odbyl pan K. a jal se mi podrobně vysvětlovat, jak je to se svatebním letem včel. To jsem už znala zpaměti od našeho prvního chovatele kníračů (Bessynka a Eriska). On také včelařil a nejednou jsem mu pomáhala hledat v roji královnu, když se roj rozhodl někam odlétnout a my ho zavčas chytili na mezipřistání ještě na jeho zahradě.

Nakonec královnu nenašel ani pan K., a protože čas letěl a já jsem kvílela, že už jsme dávno měli být na oslavě!, tak jsme včely setřepali do rojáčku a doufali, že jsme setřásli i veličenstvo královnu. Rojáček zuřivě hučel a co teď? Pan K., i když se mu roj líbil, jej nechtěl zařadit do svých včelstev, kvůli přenosu chorob. A světe div se, vybral si právě mne, že mi půjčí prozatímní včelín a já si včely nechám u nás na zahradě. Bránila jsem se, ale pan K. patří k vemlouvavým lidem, tak jsem nakonec k nelibosti mého muže jeho řečem podlehla. Dostal klíče od zahrady a my jsme odjeli na oslavu. Tam nám nikdo nechtěl věřit, že jsme se opozdili proto, že nám přiletěly včely. „Snad uletěly včely,“ pravil už notně ovíněn pán domu a ostatní moudře přikyvovali. Nechali jsme je při tom a stejně za chvíli odjeli, protože jsme nevěděli, co se mezitím děje u nás na zahradě.

Pod borovicemi v pravé části zahrady stál u plotu úl. Ne ledajaký úl. Byl vybaven zadní stěnou a horním víkem ze skla, prý abychom viděli dovnitř, co se tam děje. Mazaný pan K. mě chtěl vtáhnout do světa včel, neb pravil, že včelaři stárnou a nemají mladou základnu. Mně bylo tehdy skoro čtyřicet... Panu K. už jistě hodně přes šedesát, tak jsem pro něj byla holt mladá krev. Česno úlu bylo natočené do volného prostoru zahrady. Úl u nás vydržel do dvou pobodání Erisky a jednoho píchance do mého muže (mě nepopíchaly, i když jsem do jejich výletové trasy chodila mnohem častěji, a přiznám se, také okukovala skleněnou stěnou, co se děje na rámečcích v úlu). Potom manžel prohlásil, že včelstvo musí pryč. Tak si jednoho dne brzy ráno pan K. pro úl přijel svým wartburkem kombíkem. Ucpal česno kusem molitanu, manžel mu pomohl hučící bednu s rozzuřenými Májami uložit do auta a pan K. s tímhle rozběsněným, bzučícím nákladem zmizel v oblaku výfukových plynů dvoutaktního motoru na silnici. „Tedy, jestli ten molitan z česna vypadne, tak ho vidíme naposledy,“ prohodila jsem k mému muži. Molitan nevypadl a my, mlsné huby, tak získali výborného včelaře, kamaráda a dodavatele vynikajícího medu. 

Foto: autorka