Uplynulý týden byl poznamenán smutkem, avšak v něčem byl povznášející a dá se dokonce říci že radostný. Loučení s velkým člověkem bylo charakterizováno zdůrazněním lidské stránky jeho osobnosti a ideálním obsahem jeho odkazu. Neloučili jsme se s velikánem činu, nýbrž s nositelem poslání. Právě to bylo na těch smutných chvílích povznášející, to vědomí, že jeho osobnost byla po většině takto pojímána a chápána. Povznášející bylo poznání, že tolik lidí je schopno ideální poselství chápat a ztotožnit se s ním. Jak už to tak bývá, dokud žil, jeho idealismus mu byl vytýkán, znevažován a mnozí mu kladli do protikladu pragmatismus jako cosi, co se do tohoto světa hodí víc a nese větší užitek. Připomínáme si v těchto chvílích odchod jiného velkého člověka, který se analýze a zkoumání pragmatismu hodně věnoval. Domnívám se, že právě proto, co jsme prožili v uplynulých dnech, je dobře si připomenout, jak Karel Čapek pragmatismus chápal a vykládal ho.

V předmluvě ke své eseji Pragmatismus z roku 1918 shrnul podstatu tohoto učení do sedmi stručných bodů. V prvním bodu vyjadřuje nechuť k velkým slovům a ke zevšeobecňování. Druhý bod je v podstatě vyjádřením obsahu toho prvního. Nikoli tedy slova, nikoli verbalismus, ale skutečnost. Čapek se nebojí obratu "vulgární skutečnost", tedy vulgární v prazákladním slova smyslu, skutečnosti všedního dne, v níž my všichni žijeme a máme ji jako prostředí, v němž se vzájemně stýkáme. Tato skutečnost je obyčejná a právě obyčejnosti si Čapek vrcholně vážil a její přijetí dokonce vnímal jako hrdinský skutek. Odmítal – jak říká – neurastenický subjektivismus a párání se sama v sobě s cílem vyzdvihnout vlastní výjimečnost. Naprosto to ale nechápal jako kolektivismus, jako splynutí s nějakou obecnou normou. Naopak, podporoval objektivní individualismus. Jednáš-li, říká Čapek, jednej za sebe a vzdej se nároku, že jednáš jménem něčeho, co nejsi ty anebo ze stanoviska nějaké obecné pravdy. Po tomto čtvrtém přichází pátý bod jeho souhrnu. Takto pojatý individualismus předpokládá svobodu ducha, dramatickou volnost rozhodnout se na vlastní pěst. Život přináší konflikty, onen všední, nebo jak řekl doslova, vulgární život. Je nám se v něm svobodně pohybovat a svobodně se rozhodovat. Čímž se dostáváme k šestému postulátu. Jestliže jsme odmítli verbalismus a jsme připraveni odmítat z vnějšku vnucované obecné pravdy, mizí rozdíl mezi fakty filosofickými a nefilosofickými, mezi fakty vysokými a privilegovanými a fakty nízkými a vulgárními a nefilosofickými. V tomto smyslu je každý fakt filosofický, protože zaměstnává a poutá na sebe naše svobodné rozhodnutí, přičemž svobodné rozhodnutí je vždycky filosofický akt. Čímž se dostáváme k závěrečnému, tedy sedmému postulátu. Otázka našeho myšlení, tedy filosofický přístup, je tedy totožná s praktickým přístupem našeho chování vůči zkušenosti. Konfrontace s faktem je zároveň faktem filosofickým i morálním.

Takto pojatý pragmatismus je ovšem nekonečně vzdálen od vulgárního pojetí pragmatismu jako účelového oportunismu, kdy se jednotlivci a skupiny snaží využít vhodné příležitosti k okamžitému prospěchu. Všimněme si, že v Čapkových sedmi bodech není ani jediná zmínka o účelu, natož pak výhodě, která plyne z pragmatického jednání, které je v tomto pojetí svobodná a individuální konfrontace s výzvami každodenní skutečnosti. V tom Čapek vybočuje z kanonického pojetí pragmatismu, který je vnímán hlavně jako praxe potvrzená úspěchem. Není to recept na úspěch, je to mravný postoj uprostřed obyčejného života . Lze to ukázat právě na životě Václava Havla, který si po celý život zachoval onu schopnost objektivního individualismu a celý život jednal za sebe bez ohledu na "na něco, co nejsi ty". Je to nesnadná cesta a trpkost oné nesnadnosti pociťoval jak Karel Čapek, tak Václav Havel. Lidé jsou velmi často ochotni naslouchat a tleskat těm, kdo se vyjadřují v souladu s jejich přesvědčením. Neoceňují ani tolik sám obsah poselství, natož aby o něm přemýšleli a brali ho jako výzvu vlastnímu názoru, nýbrž zkoumají jeho totožnost nebo rozpornost s vlastním přesvědčením. Běda mysliteli, když se odváží jaksi uhnout a jde jinudy, než posuzovatel čeká. Správné je to, s čím posuzovatel souhlasí, a nesprávné je to, co jde mimo. No a to, co je mimo, budiž trestáno, přinejmenším opovržením a posměchem. Vždyť i závěr života Karla Čapka byl v duchovním smyslu mučednický a kdyby Čapek z tohoto světa neodešel, byl by bezpochyby zakusil i utrpení fyzické.

Čapkovské pojetí pragmatismu je vcelku snadné pochopit, avšak nesnadné přijmout jako svoji praktickou normu myšlení a jednání v onom každodenním světě. Předpokládá vzdát se krátkodobé účelovosti. To je nesmírně náročný požadavek. Všednost se odehrává každý den a všednost je hemživě proměnlivá. Vulgární pragmatik se snaží těm změnám přizpůsobovat, aby urval nějakou tu výhodu. Čapkovsky filosofický pragmatismus na výhody nehledí. A čtu svého Čapka tak, že všednost života není hřiště, kde hledáme branky, do kterých bychom mohli vkopnout gól. Že je to výzva ke slušnému a odpovědnému přístupu k životu, který je ze své podstaty nepateticky všední.

Úvaha přednesená na vzpomínkovém shromáždění Čapkovy společnosti u hrobu Karla Čapka a Olgy Scheinflugové v Praze na Vyšehradě dne 25. prosince 2011.