Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996USA: Práva teroristů, práva ohrožené veřejnosti - 1
Nejsem nakloněn ztotožnit se s názorem, předpokladem, že by byl pominul zájem al-Kájdy americkému satanovi škodit. Však podle údajů New York University’s Center on Law and Security v onom post-9/11 údobí došlo k trestnímu postihu v 693 případech. Poněvadž se o nich vesměs neví, přece není důkazem jejich neexistence. O 23 teroristických pokusech, jimž se podařilo včas zabránit, veřejnost informována byla. Prozatím nejposledněji (září 2009) klec spadla na pět individuí: Michael Fenton, povoláním kuchař na poloviční úvazek, za pobytu ve vězení se dal na islám, stal se mohamedánem, po propuštění odletěl do Saúdské Arábie, údajného spojence USA, kde se příslušně ideologicky zakalil. Na domácí půdě plánoval únos a vraždu kongresmana, tunou výbušnin zatěžkal nákladní automobil, který zaparkoval u federální budovy ve Springfieldu, stát Illinois, pár uličních bloků od původního obydlí Abrahama Lincolna. S pomocí svého mobilu se dvakrát neúspěšně pokusil bomby odpálit, celou tu dobu sledován FBI. Jordánec Hosam Maher Husein Smadi, 19 let, se v téže době pokusil zničit mrakodrap v texaském Dallasu a též došlo k zatčení teroristické trojice plánující útok na bázi námořní pěchoty v Severní Karolině. Z britského zdroje (BBC.com) jsem se dozvěděl o novince sebevražedného dobrovolníka, jenž ve snaze uniknout detektoru a pak zabít saúdského prince, potřebné výbušniny propašoval ve vlastní řiti.
Prozatím největší mediální pozornost, též ve večerních zprávách televizních kolosů CBS, NBC, ABC, CNN, FOX, však získal Afghánec, legální rezident v USA, jménem Najibullah Zazi, věk 24. Zaměstnán jako šofér limuziny na letišti v Denveru, stát Colorado, mínil se explozivně vyznamenat podle vzoru, použitého v londýnském metru v roce 2005, s docílenou smrtí 52 osob a zraněním jejich daleko většího počtu. Nakupoval příslušné chemikálie v obchodech krásy, připravoval ďábelský koktejl TATP (triacetone triperoxide). Recept – 9 stran instruktáží, jak si počínat – ponechal na svém kompjútru, jakož i podrobnosti o vhodných cílech v New Yorku. Cvičný kurs, též s výukou o správném zacházení s výbušninami, absolvoval v Pákistánu (rovněž údajný spojenec USA).
Odjel do New Yorku, kde ho očekával Ahmad Wais Afzali, imám v oblasti Queens. Tento mohamedánský velebný pán též fungoval jako informer („udavač, denunciant, špicl“) pro FBI a při té příležitosti Zaziho zejména informoval a varoval. Poučený se spěšně vrátil do Denveru. Na televizní obrazovce se pak objevil imámův advokát Ronald Kuby, k nepřehlédnutí svým dlouhým, již poněkud prošedivělým copem a zejména svým ultrapokrokovým temperamentem, vždy k dispozici klientům nepřátelsky si vůči Americe počínajícím. Právní zástupce - lhář k pronajmutí, tak jak patří k takové profesi. Samozřejmě, že bouřil, mravně rozkacen jakýmkoliv zájmem vyšetřujících orgánů o svého klienta.
Stáváme se svědky běhu přes velmi vysoké překážky. Vyšetřovatelé – v tomto případě federální FBI a metropolitní NYPD (New York Police Department, jeho Counterterrorism Bureau a Intelligence Division) - se museli potýkat se zapeklitým dilematem, v který okamžik zasáhnout, zda počkat se zatčením až do posledního okamžiku, k získání co nejpřesvědčivějších důkazů, které by u soudu obstály. Jenže jak vědět, kdy že kýžený poslední okamžik nastal? V případě útoku v londýnském metru se čekalo příliš dlouho, za cenu ztráty mnoha životů a způsobených zranění.
V případě Afghánce Zaziho vyšetřovatelé se takovému riziku vyhnuli včasným a třeba i předčasným zatčením, jemuž tak unikli další, dosud neidentifikovaní účastníci, a obvinění z připravovaného teroristického zásahu se prozatím scvrklo na pouhý přečin lhaní úřadům, poskytnutí falešných informací. Zaziho advokát soudu sdělil, že jeho klient je nevinen.
Koho vlastně pokládat za největšího nepřítele? Teroristé jsou nebezpeční, zkázonosní, nemohu s nimi sympatizovat, natož vymýšlet zdůvodňování motivace jejich destruktivních záměrů. Mohu je ale spíš pochopit než počínání a záměry organizací jako RWG (Rights Working Group) a zejména ACLU (American Civil Liberties Union), která zásadně projevuje větší starost o pachatele zločinu než o jeho oběť. Vždy hledá vinu všude možně (stát, systém, všeobecná nespravedlnost atd. atd.), s výjimkou skutečného, zřetelného, tucetkrát prokázaného viníka. ACLU například zažalovala policii v New Yorku se záměrem zabránit namátkové kontrole zavazadel, což podle takových stěžovatelů znamenalo unreasonable („nerozumný, nesmyslný, přemrštěný“) zásah do soukromí. Jestliže by se taková kontrola soustřeďovala na statisticky snadno ověřitelné typy pachatelů – mladí vousatí mohamedáni na rozdíl třeba od vetchých buddhistických babiček – spáchána by byla politicky nekorektní nespravedlnost tzv. racial profiling. Té by se dalo vyhnout kontrolou univerzální, všeobecnou, všech zavazadel, což by ale ACLU odmítla s nemenší vehemencí, s tvrzením o chybějícím předpokladu individualized suspicion („namátkové podezření“).
ACLU zažalovala federální i jiné činitele na letišti v Minneapolis, poté co posádka letu U.S.Aiways z paluby odstranila šest muslimských imámů, nepřístojně si počínajících – například odmítli se posadit na místa v jejich letence uvedená, domáhali se dvojnásobné délky bezpečnostních pásů. Vypuzení pak reagovali vyděračstvím: zažalovali, domáhali se obrovských částek jako náhrady škody, nákladný proces se snad vleče dodnes.
ACLU jakož i RWG se nikoliv bezúspěšně snažily znemožnit iniciativy předchozí Bushovy administrativy, její protiteroristická opatření, pohraniční kontroly, dodržování imigračních předpisů. Domáhaly se asistence u Organizace spojených národů, u oboru se zkratkou CERD (U.N. Committee on the Elimination of Racial Discrimination).
Sice neuspěla jejich nehorázná snaha prosadit, aby světová organizace s tak pochybnou pověstí mohla diktovat suverennímu státu do domácích záležitostí, ale například se podařilo právě na domácí frontě u Obamovy administrativy prosadit zrušení výtečně trénované elitní skupiny antiteroristické skupiny OSSSO, působící v železničním provozu.
Ve svém projevu během inaugurace v lednu 2009 nový prezident Obama prohlásil: „Odmítáme falešnou volbu - buď naši bezpečnost, nebo naše ideály.“ Při jiné příležitosti tvrdil za žádných okolností nedovolit mistreatment („špatné zacházení“) zajatců (Anthony Romero, výkonný ředitel ACLU, vyjádřil názor, že vyfouknutí dýmu z doutníku směrem k zajatci je inhuman tactics. Nepodařilo se mi zjistt, zda užil výrazu torture – „mučení“).
Obama se zavázal, že během prvního roku (2009) jako prezident zlikviduje bázi Guantánamo. Jeho původní ultraliberální podpůrci jsou však již pořádně nakvašeni, že tak věru neučiní, poněvadž nebude vědět jak. Někteří tamější chovanci, jichž tam všeho všudy zbývá 220, jsou hodnoceni jako příliš nebezpeční, než je pustit na svobodu.
Postavit je před soud by bylo zbytečné, poněvadž všichni budou reagovat podle příkazů rukověti (al-Qaida handbook) získané v roce 2005 v anglickém Manchesteru: „Hned na začátku soudního procesu... bratři musí zdůrazňovat, že byli mučeni.“ Ovšem po takovém, jakkoliv falešném tvrzení, každý americký soud předložené důkazy automaticky odmítne jako inadmissible („nepřípustné“). I bez takové námitky by žalujícímu státu vzešlo nebezpečí, že by v důkazním řízení musel odtajnit důvěrné zpravodajské informace, jejich zdroje, s větším negativním dopadem, než co by mohl vyvážit přínos odsuzujícího rozsudku. S tímto dilematem ovšem musí prokurátoři zápolit v mnohých svých iniciativách, bez souvislosti s Guantánamem.
Guantánamo prozatím zůstává jedním z bolehlavů, s komplikacemi, jež budou tématem v druhé části tohoto textu.
Neoficiální stránky Oty Ulče
