Vrátil jsem se z Floridy. Ještě v úterý jsem si zaplaval v Atlantiku a ve středu jsem si před domem nazul běžky a oběhl zasněžený Ďáblický les. Klimaticky jsem se adaptoval rychle a s radostí. Potíže mám s adaptací na takovou euročeskou kulturně politickou atmosféru. Vím, že jsem zaujatý velikostí Ameriky, její prostornější svobodou, přímočarým pragmatizmem, velkorysostí. Svoboda individua je spojena s tvrdě a nekompromisně prosazovanou osobní zodpovědností. Jakoby i každé slovo bylo hranatější, vše je spíše digitální ve srovnání s matně rozmazanou analogovou – fuzzy – Evropou.

Tyto vlastnosti se projevují ovšem jak v činnostech směřujícím k dobrému, tak ke zlému. Nebo ne právě rozumnému. I v Americe dochází k nesmyslům. V Miami jsem byl na kongresu Amerického neuropsychofarmakologického kolegia. Kongresy tohoto kolegia se po desetiletí konaly v San Juanu na Porto Ricu. Asi před pěti lety New York Times kritizovaly, že si vědci a lékaři jezdí v prosinci do tropů na výlet za peníze daňových poplatníků. Univerzity a výzkumné ústavy jsou totiž z části subvencovány státem. Výsledek? Kongresy se teď konají na Floridě, zaslíbené zemi důchodců. Za hotel tam zaplatíte – i po korekci inflací - asi trojnásobek toho, co se platilo v San Juanu. To už zřejmě médiím tolik nevadí.

Kdo by si představoval, že psychofarmakologický kongres jedná hlavně o tom, který lék je nejlepší na schizofrenii a který na Alzheimerovu nemoc a že v důsledku toho je rejdištěm lobbistů farmaceutických firem, velmi by se mýlil. Firmy na kongres nesmí, nesmí lákat účastníky kongresu ani na večeře nebo na výlety a každý přednášející musí přiznat, zda s průmyslem spolupracuje a co za to dostane. Hlídá se i to, zda nemá akcie té či oné firmy.

Kongres jednal hlavně o tom, jak pracuje mozek. Výzkum, jak na jeho činnost působí léky, drogy, hormony a změny imunity, jakoby byl vedlejší produkt nebo jen způsob otevírající cestu k lepšímu poznání mozku. V popředí je zájem dnes vliv genetické výbavy člověka na chování a na to, jak rozdíly v genech ovlivňují účinek léků. Studuje se také pak: vliv podnětů prostředí na geny a těmito podněty mohou být i léky. Psychofarmaka spouštějí aktivitu genů, které pak mění nejen činnost, ale i hmotnou strukturu mozku, rostou nové nervové buňky. Mozek je poškozován především distresem. To je vážný stres, proti kterému se člověk nemůže aktivně bránit.

Jako o psychofarmaku se jednalo třeba o oxytocinu. Svou kariéru v medicíně začal jako hormon spouštějící porod. Vylučuje se při dráždění prsních bradavek a připravuje kojení. Má svou roli i při orgazmu. Syntetizuje se v mozku a působí na mozek. V očích veřejnosti je to hormon lásky a přátelství, prý se už začaly pořádat „oxytocinové párty“. Psychiatři ho zkoušejí u autistických dětí a u lidí trpících schizofrenií, kde jsou v popředí nepřátelské postoje a agresivita.

Jiné téma třeba zase bylo, zda můžeme mluvit o nové „toxikomanii“, to jest o závislosti na soláriích a opálené pokožce. Moderní zobrazovací metody mozku, positronová emisní tomografie a funkční magnetická rezonance odhalí, kdy už je třeba tyto nemocné - „compulsive indoor tanners“ léčit – např. některými antidepresívy.

Velkým problémem léčba depresivní poruchy je dlouhá doba mezi začátkem užívání antidepresív a začátkem jejich terapeutického působení. Trvá to dva až tři týdny a je to období největšího utrpení. K příznakům deprese patří beznaděj a čas, který uplývá a nedochází k úlevě, přispívá k pocitům zoufalství. Psychiatři už několik let vědí, že zázračně rychle – do jedné až dvou hodin – odstraněí příznaky deprese ketamin, což je látka dosud užívaná piř celkové anestézii při chirurgických zákrocích. U anesteziologů není moc oblíbená, protože vyvolává zvláštní zrakové a často i sluchové halucinace provázející jakési kosmické děje. Odhalení mechanizmů, které tento rychlý účinek umožňují může usnadnit vývoj nových rychle působících antidepresív. Praktické užití ketaminu jako antidepresíva je znesnadňováno tím, že se musí podávat injekčně, injekce se musí opakovat, aby se deprese nevrátila a nevhodná dávka může vést k halucinacím.

Kongres byl zajímavý i tím, že téměř dvě třetiny přednášejících byly ženy a tím, že často třetina spolupracovníků na výzkumných projektech měla čínská jména.

Po kongresu jsem zajel na Key West. Je to poslední z řetězu ostrůvků táhnoucích se z jižního cípu Floridy až ke Kubě a žil a psal tam od roku 1931 do roku 1939 Ernest Hemingway. Jeho dům je muzeum přitasžlivé pro turisty. Na Key West jsem však našel taky nenápadný, ale důstojný památník černých otroků, především dětí, které osvobodily americké válečné lodě z lodě otrokáře, který je vezl na prodej pro plantážníky na Jihu USA. Většina cestu za nelidských podmínek ještě přežila, ale 496 z nich zemřelo na následky cesty, i když o ně obyvatelé Key West obětavě pečovali. Jejich hrob byl objeven někdy v roce 1996. Dvacet metrů vedle tohoto památníku je jiný, honosnější v černém mramoru. Je na něm asi osm set jmen obětí AIDS, které zemřely v Key West. Mezi úmrtím otroků a úmrtím nemocných na AIDs uplynulo sto třicet pět let.

Oba památníky jsou na břehu Atlantiku. Byl čerstvý vítr a po hladině se proháněli velkou rychlostí dva muži. Stáli na krátkých prknech jako při windsurfingu. Jejich vzedmutá malá plachta byla takových dvacet metrů nad hladinou a ovládali ji dvěma lany. Občas se odpoutali od hladiny a ve vzduchu prováděli salta a jiné taneční figury. Jde o relativně nový sport - kitesurfing. Nestarali se o diváky. Zřejmě tak činili jen pro své vlastní potěšení.

V hlavě jsem měl obrázek z katechizmu. Po vodě Genezaretského jezera kráčí Ježíš Kristus. K tomuto zázraku došlo podle bible před dvěma tisíci lety.

Na druhé straně ostrova se taky létá. Za padesát dolarů vás vytáhnou na laně do výše šedesáti metrů na padáku a táhne vás rychlý motorový člun. Je hodně hlučný a dělá velké vlny. To už mi jako zázrak nepřipadalo. Tomu říkají parasailing. Daleko víc mi imponuje kitesurfing. Člověk, prkénko a plachta, moře a vítr. Nikdo nikoho nepřemáhá, člověk a příroda v souladu. Výsledkem je radost.

Už se aklimatizuji na evropské zpravodajství. Nejdůležitější událostí na světě je zřejmě počasí – sníh a mráz. Přemýšlím, jak využije Ruzyň výhody, že bylo spolehlivějším letištěm než Frankfurt, Paříž nebo Londýn. Zpočátku mě potěšila zpráva o tom, že se má prodloužit superrychlé železniční spojení vlaků TGV z Paříže až do Barcelony. Cesta bude trvat pět hodin. Zpráva však pokračovala informací, že dostavbě trati z Perpignanu do Španělska brání zelení aktivisté. Zatím se z Paříže do Barcelony lítá. Když sečtete dobu letu a cesty na letiště, trvání bezpečnostní procedury před odletem, čekání na zavazadlo a cestu z letiště do města, vyjde to taky na pět hodin. Zplodiny spáleného leteckého benzinu zamoří ovzduší víc než automobilový provoz okresního města. TGV uveze pasažéry nejméně pěti letadel a spotřebovává elektřinu, jejíž zdroje mohou být a budou stále „zelenější“.

U nás se schylovalo k pádu vlády, ten se nakonec nekonal. Není dobré, když hlavním politickým tématem není soutěž socialismu, liberalismu a konservatismu, ale korupce a hádky o tom, kdo víc krade.

Korupce je i v Americe, připadá mi však, že má jakési dohodnuté přijatelné koleje. U nás je vše složitější a jakoby zde více a méně rozeznatelně prorůstala snaha o poctivost se skrývanou prohnaností. Vynalezli jsme tunelování. Umíme být vtipní. Slyšel jsem, že cizinec, který se ptal, co znamená nápis na prezidentské standartě, dostal odpověď, že jde o nepřeložitelnou slovní hříčku. Vím, že Američané tomuto vtipu velmi dobře rozumí. Nemyslím si však, že by si něco podobného vymysleli o americké vlajce.

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora