Americký prezident Barack Obama končí svůj mandát bez zájmu veřejnosti a potlesku. Když se ujímal funkce v roce 2009, vše se zdálo tak nadějné.

Obama hodnotil svou zahraniční politiku v rozhovoru pro televizní stanici Fox News. V něm jako svou „největší zahraničně politickou chybu“ označil situaci v Libyi. Přitom svržení libyjského diktátora Muammara Kaddáfího bylo podle Obamy v pořádku, chybou bylo, že „neexistoval plán, co s Libyí po svržení Kaddáfího“. Pokusme se však na malé ploše shrnout Obamovu zahraniční politiku od nástupu do funkce amerického prezidenta k dnešnímu dni.

Zvolení Obamy prezidentem USA bylo vpravdě událostí roku 2008. V té době byl ruským prezidentem Dmitrij Medveděv. Poněkud jsme zapomněli, že krátce po nástupu do prezidentské funkce navštívil Barack Obama se svou manželkou Prahu v dubnu 2009. Zde pronesl svůj „vizionářský projev“ o světě bez atomových zbraní. Rovněž tak pohovořil na setkání EU a USA v Kongresovém centru v Praze, kde mluvil na téma důležitosti euroatlantického spojenectví. Prakticky do roka a do dne se Obama do Prahy vrátil a společně s ruským prezidentem Medveděvem podepsali odzbrojovací smlouvu START. Jak Obama, tak Medveděv nešetřili úsměvy a mluvilo se i o velmi dobrých vztazích mezi Moskvou a Washingtonem.

Ještě před rusko-americkým summitem v Praze a podpisem smlouvy START byl na konci roku 2009 vyznamenán americký prezident Nobelovou cenou míru. Tento naprosto nečekaný tah výboru pro udělování Nobelových cen byl přijat s velmi protichůdnými názory. Bylo však jasné, že udělení Nobelovy ceny míru na samém začátku Obamovy prezidentské funkce je spíše velmi neprozíravé. Jak také v roce 2015 přiznal bývalý tajemník Výboru pro Nobelovu cenu míru Geir Lundestad, udělení Nobelovy ceny míru Obamovi byla chyba a Obama nenaplnil jeho očekávání. Bohužel, není vůbec jasné, jaká očekávání Výbor pro Nobelovu cenu míru vlastně měl a zda skutečně věřil tomu, že je Obama spasitelem světa.

Od roku 2010 se na Blízkém a Středním východě začala realizovat Obamova politika úplného stažení z Iráku a Afghánistánu. V té době také započala i politika jednání s Íránem o jeho jaderném programu, která skončila před nedávnem podpisem dohody a umožnila Íránu zahájit novou obchodní politiku po letech hospodářských sankcí. Dohoda však vedla k tvrdé kritice Obamy ze strany Izraele, který vyjádřil přesvědčení, že dříve nebo později i přes dohodu s USA Írán jaderné zbraně získá.

Obamovo druhé funkční období od ledna 2013 je pak lemováno prakticky nekončícím řetězem událostí, které postupně rozleptaly jakoukoliv snahu USA být vůdčím státem Západu. Situaci na Ukrajině sledoval Obama z uctivé vzdálenosti jako „pozorovatel“. Aby nemohl být obviněn z úplné nečinnosti, vyhlásil sankce proti Rusku, jejichž účinnost byla od prvopočátku sporná. Jednání s Ruskem nechal na bedrech Německa a Francie a takzvané Minské dohody více méně potvrdily ruské zisky včetně anexe Krymu. Kromě rusko-ukrajinské války se však výrazně zhoršila i bezpečnostní situace v oblasti Blízkého a Středního východu.

Rozsáhlá území Iráku, z něhož se americké jednotky úplně stáhly, získal pod svou kontrolu takzvaný Islámský stát. Ten pak svůj vliv rozšířil na značné území Sýrie. Kromě toho se od roku 2010 přenesl neklid i do dosud klidných oblastí severní Afriky. Takzvané „arabské jaro“ způsobilo pád režimu v Tunisku a odtud se nepokoje šířily na východ i na západ. Padl egyptský režim a boje se přenesly i do Libye. Tam Obama souhlasil s nasazením letectva a společně s Francií a Velkou Británií podpořil rebely proti Kaddáfímu, jehož režim padl také. Jak Obama sám připustil, neexistoval žádný plán, co by se po pádu Kaddáfího mělo v Libyi dít, a v důsledku toho dnes část Libye ovládají síly spojované s IS.

V Sýrii se Obama postavil proti pozemní intervenci, možná i pod vlivem tragického konce libyjské války. Letecké údery proti IS však byly zahájeny v situaci, kdy již nepřinesly výsledky. Nakonec se do syrské války zapojilo ruské letectvo a s podporou vojáků věrných prezidentu Asadovi se změnil významně poměr sil na syrském bojišti. Válka v Sýrii však způsobila obrovskou humanitární katastrofu a vyhnala ze Sýrie až pět či šest milionů Syřanů, jednak do Turecka, jednak do Jordánska. Po několika letech živoření v táborech se statisíce Syřanů rozhodly k cestě do Evropy a společně s nimi se do pohybu daly i další národy a národnosti, Afghánci, Iráčané, Afričané z řady států, které jsou zmítány občanskými válkami.

Nastala masová migrace, kdy se do vytouženého ráje - Německa - dostávalo až několik tisíc lidí denně. Chaos, ignorace pravidel a zákonů, to byl rok 2015, kdy jen do Německa přišlo přes milion migrantů žádajících ve Spolkové republice o azyl. Právě jev masové migrace je zřejmě nejtragičtějším důsledkem Obamovy nové politiky „nezasahování“.

Nesmíme v tomto výčtu zapomenout ani na velmi mediálně oslavované kroky „usmíření“ USA s bývalými nepřáteli na život a na smrt. Jednak to bylo usmíření s Vietnamem, který si od americké pomoci slibuje posílení své pozice vůči severní mocnosti, Číně. Dalším krokem pak bylo navázání diplomatických vztahů s Kubou, které vyvrcholilo cestou Obamy na Kubu. Zejména tato cesta byla show ve velkém stylu. Co za to Obama od kubánského režimu získal? Nic.

Svět na konci Obamova prezidentského úřadu není o nic lepší než na jeho počátku. Pánové ve Výboru pro Nobelovu cenu míru chtěli svým jmenováním posílit pozici amerického prezidenta a podpořit jeho mírový plán. Nedošlo jim, že tím spíše Obamovi svázali ruce. Byl tak v postavení člověka, který se snažil být hodný a spravedlivý v tom duchu, jak si snad i Nobelův výbor přál. Proto se tak velmi aktivně zapojil do boje proti klimatickým změnám, proto na konci úřadu uspořádal v USA konferenci o jaderné bezpečnosti. Na ní ovšem chyběl velmi důležitý hráč - Rusko. Takto si možná Obama konec svého úřadu nepředstavoval. Navíc není vůbec jasné, zda po neschopném Obamovi nepřijde do Bílého domu někdo ještě méně vhodný než on. V republikánské straně se rýsují jako možní kandidáti na prezidenta Trump a Cruz, u demokratů Clintonová a Sanders. Bude to těžká volba.

www.janbarton.cz
Převzato se svolením autora z JanBarton.blog.idnes.cz