26.3.2019 | Svátek má Emanuel






UKÁZKA: Ian McDonald, Řeka bohů

28.11.2009 9:05

Řeka bohů River of Gods Ian McDonaldTOPlist15. srpna 2047 - všechno nejlepší ke stým narozeninám, Matko Indie! V polovině jednadvacátého století je Indie stále stejná - starobylá a plná života, nesmírně chudá, a zároveň pohádkově bohatá. Rozmanitá, divoká, nádherná a strašná, vzrušující a nepochopitelná. Národ překypující lidmi a kulturami, rozpolcený propastnými rozdíly. Bezmála dvě miliardy lidí se tísní na indickém subkontinentu a v tamějších kolotajících městech - cyberabádech, kde se snoubí prastará, věčná kultura se supermoderními technologiemi. Vzejde z jejich sňatku nový inteligentní život? V den stých narozenin Matky Indie sledujeme každodenní peripetie devíti hlavních protagonistů - gangstera, policisty, jeho ženy, politika, sólového komika, seriálového návrháře, novinářky, vědkyně a rebela. A pak je tu Áž - ztracená dívka bez minulosti, vyvolená, spasitelka.

Řeka bohů je velký román nového tisíciletí, stejně opojný a fascinující jako jeho námět. Čtenáři předkládá nádherně pestrý soubor hlavních i vedlejších hrdinů - od geneticky modifikovaných „bráhmanů" přes zloděje orgánů a americké vědce až po elitní Krišnovy policisty, kteří loví zběhlé umělé inteligence. Jedinečný vypravěč a mistr jazyka Ian McDonald splétá jejich osudy a starodávné mýty a východní filozofie a špičkové technologie a kosmická tajemství ve velkolepý příběh, který plyne tak, jako plyne řeka Gangá nedozírnými rovinami severní Indie.

Ukázka z knihy:

Je přesně tam, kde říkal, že bude. Nadžíja v rikše se blíží k obrubníku. Satnam na sobě nemá nic opravdu oblíbeného, jak si Nadžíja vymínila, svůj trišul si ale nechal. Tuhle ozdobu vídá u mužů na ulicích často. Satnam žuchne na sedadlo vedle ní; drobné vozítko se znovu hrkavě rozjede, poháněné zřejmě nějakou domácí směsí.

„Vybírám já, pamatuješ?“ prohodí Nadžíja. Řidič se zařadí do sirupovitého proudu dopravy.

„Fajn, já rád překvapení,“ usměje se Satnam. „Tak co, napsalas ten svůj článek?“

„Napsala, zkontrolovala, odeslala,“ odvětí Nadžíja. Nadatlovala jej dnes odpoledne na terase backpackeru jménem Imperial International, kde má pokoj. Vystěhuje se, hned jak obdrží platbu od vydavatele. Australané jí už lezou na nervy. Ustavičně si na něco stěžují.

Pravda je taková, že Nadžíja Aškarzadahová má přítele. Jmenuje se Bernard a bydlí také v Imperialu. Na rok přerušil školu a vyrazil do světa a dvanáct měsíců se protáhlo na dvacet, čtyřicet, šedesát. Je to Francouz, líný jak veš, má přehnanou představu o vlastní genialitě a příšerné způsoby. Nadžíja jej podezřívá, že v hostelu bydlí jen kvůli balení čerstvých přírůstků jako je ona. Praktikuje ale tantru a umí ho udržet v ženské celou hodinu, zatímco odříkává mantry. Ačkoli tantra s Bernardem až doposud vypadala tak, že ona na něm dřepí dvacet, třicet, čtyřicet minut a tahá jej za kožené poutko, které má ovázané kolem penisu, aby byl pořád tvrdý tvrdý tvrdý, dokud nepřevrátí oči v sloup a nezachrčí „Kundalini povstal“, což znamená, že drogy konečně zabraly. Takhle si Nadžíja tantru nepředstavuje. A nepředstavuje si tak ani svého ideálního přítele. Ani Satnam není zrovna muž jejích snů, z mnoha stejných důvodů, ale je to flirt, hra, otázka proč ne? Nadžíja Aškarzadahová se ve svém dvaadvacetiletém životě řídila otázkou proč ne tak často, jak jí jen okolnosti dovolily. Díky ní se ocitla v Bháratu, navzdory naléhání svých učitelů, přátel a rodičů.

Nové Váránasí přechází ve staré Káši skrze řadu diskontinuit a juxtapozic. Ulice začínají v jednom tisíciletí a končí v jiném. Závratně vysoké korporátní mrakodrapy se naklánějí nad oprýskanými průchody a dřevěnými domky, které se během dlouhých staletí ani v nejmenším nezměnily. Viadukty metra a nadzemních expresních drah kličkují mezi pískovcovými lingamy chátrajících chrámů. Zápach hnijících okvětních lístků prostupuje dokonce i všudypřítomnými výpary alkoholových motorů a vše se spojuje v urbanistický parfém, jímž si města natírají svou kloaku. Bháratské dráhy zaměstnávají zametače, kteří lístky odstraňují z kolejí. Káši je produkuje po miliardách a ocelová kola na ně nestačí. Rikša odbočí do temné uličky plné obchodů s oblečením; na věšácích nad hlavou se pohupují bledé umělohmotné figuríny, bez rukou a nohou, ale s úsměvem na rtech.

„Je mi dovoleno zeptat se, kam mě to vedeš?“ projeví Satnam zvědavost.

„To hned zjistíš.“ Ve skutečnosti tam Nadžíja Aškarzadahová ještě nebyla, ale od okamžiku, co zaslechla, jak se Australáci chvástají, že se tam odvážili už několikrát a ani jednou se jim neudělalo špatně, no fakt ani trochu, hledala záminku ten nejundergroundovější z undergroundových klubů navštívit. Nemá tušení, kde je, usoudí však, že řidič je veze správným směrem, když zavěšené figuríny vystřídají šlapky v otevřených vitrínách bordelů. Většina z nich si osvojila západní standardní „uniformu“ z lykry a přehnaně výrazné obuvi, pár se jich drží tradice, v ocelových klecích.

„Tady,“ poklepe Nadžíja řidiči na rameno. Malá plastiková bublina vosí barvy se zhoupne na tlumičích a zastaví.

Boj! Boj! vyřvávají blikající neony nad nízkými dveřmi mezi obchodem s hinduistickými ikonami a několika šlapkami, které u čajového stánku popíjejí Limku. V titěrné kabince u dveří sedí pokladník. Vypadá na třináct čtrnáct a zpoza své kšiltovky Nike už určitě viděl všechno na světě. Za ním se ztrácí křivolaké schodiště v ostrém fluorescenčním světle.

„Tisíc rupií,“ natáhne kluk ruku. „Nebo pět dolarů.“

Nadžíja zaplatí místní měnou.

„Takhle jsem si první rande nepředstavoval,“ zabručí Satnam.

„Rande?“ povytáhne obočí Nadžíja a vede jej po schodišti, které stoupá, klikatí se, zatáčí a nakonec vybíhá na ochoz nad arénou.

Obří prostora sloužila kdysi jako skladiště. Jedovatě zelený nátěr, průmyslové zářivky a potrubí, světlíky zakryté špinavými žaluziemi, to vše mluví samo za sebe. Teď je to aréna. Kolem pravidelného šestiúhelníku o straně pět metrů a vyplněného pískem jsou naskládány řady dřevěných lavic, jedna na druhé, ve strmém úhlu jako v přednáškové síni. Vše je nově zbudováno ze stavebního dříví odcizeného rozpočtově vyhladovělému Podniku váránaské hromadné dopravy. Lavice v první řadě jsou obehnány panely z přepravních beden. Když Nadžíja odtáhne ruku ze zábradlí, má ji celou lepkavou od smůly.

Hala se vzdouvá sázkařskými boudami a kójemi bojovníků, od arény až k zadní řadě pod ochozem, kde muži v kostkovaných pracovních košilích a dhóti raději stojí, aby lépe viděli. V obecenstvu jsou téměř výhradně muži. A těch pár žen tu není pro zábavu.

„No nevím,“ řekne rozpačitě Satnam, jenže Nadžíja cítí pach namačkaných těl, potu, elementárních tekutin. Protlačí se dopředu a nahlédne do arény. Nad sázkařskými stolky mění peníze majitele v neustávajícím proudu měkkých, ohmataných bankovek. Ve vzduchu se komíhají pěsti s vějíři rupií, dolarů a eur; bookmakeři zapisují vše do posledního paisa. Všichni sledují peníze, kromě jednoho muže na protější straně arény v přízemí, který k Nadžíji vzhlédne, jako by ucítil tíhu jejího pohledu. Mladý, frajer. Na první pohled gangster. Jejich oči se setkají.

Vyvolávač, pětiletý klučina v kovbojském kostýmu, obchází arénu a uvádí diváky do varu. Dva staříci s hráběmi mezitím přeměňují zkrvavený písek v zenovou zahradu. Kluk má na krku bindi mikrofon; jeho zvláštní tenký hlásek, mladý, a zároveň starý, nevinný, a zároveň zkušený, chraptí z reprobeden do pronikavého kvílení jalového tablamixu. Nadžíju napadne, jestli to není bráhman. Ne, bráhman je ten, co sedí v boxu v první řadě, napohled desetiletý, oblečený jako dvacetiletý a obklopený hloučkem rádoby tíví hvězdiček. Vyvolávač je jen obyčejný pouliční kluk. Nadžíja si uvědomí, že dýchá rychle a mělce. Na Satnama už zapomněla.

Příšerný lomoz ještě zesílí, když týmy vyjdou na písek, aby divákům předvedly své svěřence. Drží je nad hlavou a pomalu obcházejí ring, tak aby všichni viděli, na koho si to vlastně vsadili.

Mikrošavle jsou strašlivé bestie. Originální patent vlastnila malá kalifornská gentechová společnost. Zkřížila kdysi standardní Felis catus s rekonstruovanou fosilní DNA druhu Smilodon fatalis. Výsledek: bonsaj tygra šavlozubého o velikosti zhruba mainské mývalí kočky, s chrupem ze staršího paleolitu a obdobným temperamentem. Mikrošavle si zprvu užily krátké období slávy jako oblíbení domácí mazlíčkové, ale pak jejich majitelé zjistili, že likvidují sousedům kočky, psy, guatemalské pomocníky a děti. Gentechová společnost vyhlásila bankrot dřív, než ji zákazníci stačili dát k soudu, ale její patent už mezitím prosákl do bitevních klubů v Manile, Šanghaji a Bangkoku.

Nadžíja sleduje atletickou dívku v krátkém nátělníku a pytlovitých parašutech, jak zvedá svou šampionku vysoko nad hlavu. Je to velká stříbrná číča připomínající proudový stíhač. Zabijácké geny, úžasné stvoření. Tesáky má schované v kožených pochvách. Nadžíja cítí majitelčinu lásku a pýchu. Dav jí mohutným řevem vyjadřuje obdiv. Vyvolávač skočí zpátky na svůj komentátorský stupínek. Bookmakeři překotně vydají poslední stvrzenky. Týmy se vrátí do svých kójí.

Dívka v nátělníku vbodne své kočce injekci se stimulantem a její partner zvířeti zamává pod nosem ampulkou s izoamylnitritem. Pak oba svou hrdinku přidrží. A zatají dech. Jejich protivníci nadrogují zase svého bojovníka, nízkou štíhlou černou mikrošavli, děsivou jako noc. V aréně zavládne absolutní ticho. Vyvolávač zatroubí na klakson. Oba týmy sundají zvířatům kožené zubní chrániče a hodí je do písku.

Dav povstane v jednom hlasu, v jedné krvi. Nadžíja Aškarzadahová vyje a třeští s ostatními. Nevnímá nic než dvě bojující kočky, které dole v aréně skáčou a sekají po sobě. Z očí a uší jim crčí krev.

Je to neskutečně rychlé a krvavé. Během pár sekund visí stříbrné číče jedna noha na šňůře chrupavek a šlach. Z otevřené rány se valí krev, zvíře však na svého protivníka vzdorovitě vříská, snaží se na tom plandavém kuse masa uhýbat a uskakovat, a zároveň sekat svým strašlivými, zabijáckými tesáky. Konečně padne na zem, křečovitě sebou škube a vyrývá do písku krvavou brázdu. Vítězové svého rozlíceného, vřeštícího šampiona chytili do smyčky a vlečou jej ke kleci. Stříbrná číča kvílí a kvílí, dokud do arény neseskočí jeden z rozhodčích a nepustí jí na hlavu škvárobetonovou tvárnici.

Dívka v nátělníku jen stojí a otupěle civí na roztrhanou a rozdrcenou mrtvolku, kterou pomocníci nabírají na lopatu a odnášejí pryč. Skousne si ret. Nadžíja ji miluje, miluje muže, jehož pohled zachytila, miluje všechny v dřevěné aréně. Srdce jí buší, pálí ji dech v plicích, zaťaté pěsti se jí třesou, má rozšířené zorničky a mozek v jednom plameni. Je živá na osm set procent a čistá jako světice. Znovu se podívá do očí gangsterovi. Muž přikývne na pozdrav, ona však vidí, že utrpěl těžkou ztrátu.

Vítězové vstoupí do ringu, aby se nabažili obdivu publika. Z reprobeden ječí vyvolávač a na stolcích sázkařů přesouvají desítky rukou peníze peníze peníze. Pro tohle jsi přijela do Bháratu, řekne si Nadžíja Aškarzadahová. Abys poznala, jak chutná opravdový život, smrt, iluze a realita. Aby ses propálila ven z té nesnesitelně rozumné, příčetné, tolerantní švédské slupky. Abys ochutnala šílenství a syrovost. Ztvrdly jí bradavky. Ví, že je vlhká. Tahle válka, válka o vodu, válka, která ji sem přivedla, třebaže si to odmítá připustit, válka, jíž se všichni bojí. Ona se nebojí. Ona se na ni těší. Hrozně se na ni těší.

McDonald, Ian: Řeka bohů (River of Gods)
nakladatel: Triton, Argo
překlad: Aleš Drobek
obálka: Stephan Martiniére
440 stran; hardback; 145 x 205
379 kč
plánováno na listopad-prosinec 2009

Ian McDonald


Diskuse


JanaJ
13:52
30.11.2009

Jan Pechanec
17:15
30.11.2009

Super!
15:29
4.12.2009

Janinka
18:01
28.11.2009

Jan Pechanec
19:38
28.11.2009

počet příspěvků: 5, poslední 4.12.2009 03:29
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...