1.9.2016 | Svátek má Linda, Samuel






UKÁZKA: Greg Bear, Marťanská cesta

3.4.2008 0:05

Marťanská cesta Greg BearTOPlist   Část první
   
   Mladí lidé už nejspíš nepamatují ten starý Mars pod žlutým Sluncem s oblohou, žíhanou růžově poprášenými mraky, s jemnou rezavou hlínou; Mars, jehož obyvatelé žijí v norách s trvalým přetlakem a odvažují se Nahoru pouze v rámci obřadu získání dospělosti nebo kvůli údržbě či péči o chabou úrodu, rozprostírající se jako hnízda jasně zelených hadů mezi větrem ošlehanými zemědělskými usedlostmi. Tento Mars, starý, unavený, ale plný mladých životů, už zmizel navždy.
   Já jsem teď stará a unavená, a Mars znovu omládl.
   Naše životy nám nepatří, ale my s Boží pomocí musíme jednat tak, jako by byly opravdu naše. Když jsem byla mladá, připadalo mi všechno, co jsem vykonala, příliš bezvýznamné, aby to mohlo vést k závažným důsledkům; ale povídá se, že i z pouhého zachvění prachu může časem vyrůst bouře, jež zachvátí celou planetu...
   
   
   2171, 53 marťanského letopočtu
   
   Schylovalo se ke konci jedné éry. Známky blížícího se zvratu jsem zpola nevědomky sledovala na přednáškách ve škole; ze strany některých vnímavějších profesorů se nám dokonce dostávalo nejasných narážek, ovšem nikdy by mě nenapadlo, že by se mě to mohlo týkat osobně... Až do určité doby.
   Byla jsem vyloučena z Marťanské univerzity v Sinai. Spolu se mnou postávaly na oslnivě bílé podlaze nádraží dvě stovky stejně postižených spolužáků a učitelů. Na tváře nám dopadaly stíny, jak na nás slunce svítilo spletí trámů a nosníků, podpírajících nádražní klenbu. Čekali jsme na vlak do Solis Dorsa, který nás rozveze na naše náhorní plošiny, do našich nížin, kanálů a údolí.
   Moje spolubydlící Diana Joharová si postavila nohu v pevné botě na kufřík, špičkou poklepávala na jeho držadlo a rty sešpulila, jako by si pískala, jenomže žádný zvuk nevydávala. Obličej měla obrácený k severní oponě, kudy měl vjet dovnitř vlak. Byly jsme sice přítelkyně, ale o politice jsme se nikdy nebavily. To na Marsu patřilo k zásadám slušného chování.
   „Zabít je,“ prohlásila.
   „Neproveditelné,“ zamumlala jsem. Donedávna jsem netušila, jak silné jsou Dianiny pocity. „Mimochodem, koho bys vlastně chtěla zastřelit?“
   „Guvernérku. Rektorku.“
   Potřásla jsem hlavou.
   Vyloučeno bylo osmdesát procent studentů, což představovalo hrubé porušení smluv. Zaskočila mě hrozná nespravedlnost toho všeho, ale má rodina nikdy nepatřila k politickým aktivistům. Byla jsem dcera Spojené rodiny finančníků, vychovaná v dlouholeté tradici opatrnosti, takže jsem nestála na ničí straně.
   Politický systém, ustanovený před stoletím během osídlování, sice se skřípáním ještě držel pohromadě, ale jeho dny byly sečteny. Původní osadníci, kteří dorazili po skupinách o deseti či více rodinách, si vyhloubili svá doupata v oblastech, bohatých na vodu, po celém Marsu, od pólu k pólu, ale převážně na holých nížinatých pláních nebo v hlubokých údolích. Po vzoru obyvatel Měsíce vytvořili první osadníci sdružení, zvané Spojené rodiny čili SR. Ty fungovaly jako hospodářské subjekty, jakési nad-rodiny; výrazy ‚rodina‘ a ‚SR‘ se používaly ve stejném významu. Pozdější osadníci mohli vstoupit do některé z původních Spojených rodin nebo založit nové; jen málokdo si udržel nezávislost.
   Postupně docházelo ke slučování více SR a ty časem dospěly k dohodě o rozdělení Marsu na oblasti, mezi nimiž se rozvinula vzájemná spolupráce. Všeobecně se Spojené rodiny na půdě Marsu považovaly za partnery, nikoli soupeře.
   „Vlak má zpoždění. Od fašistů se očekává, že donutí vlaky jezdit na čas,“ pravila Diana a dál si poklepávala botou.
   „Na Zemi to nikdy nedokázali,“ namítla jsem.
   „Chceš říct, že je to jenom mýtus?“
   Přikývla jsem.
   „Takže fašisté vlastně v ničem nevynikají?“ zeptala se Diana.
   „V uniformách,“ řekla jsem.
   „Ti naši ani žádné slušné uniformy nemají.“
   Guvernéři, volení za jednotlivé oblasti, se také obyvatelům příslušných oblastí zodpovídali – bez ohledu na přičlenění k SR. Poskytovali Spojeným rodinám licence k těžbě a práva na osídlení a zastupovali svou oblast ve Sdružení Spojených rodin. Zájmy vlastních SR hájili v Radě Sdružení syndikové, volení v rodinách, vybraní zpravidla ze zasloužilých právníků a manažerů. Guvernéři a syndikové měli zřídkakdy stejné názory. Všechno probíhalo velmi korektně a zdvořile – Marťané jsou téměř vždy zdvořilí – ale velká část postupů nebyla zakotvena v zákonech. Podle některých názorů to bylo hrubě neefektivní, a proto docházelo k pokusům sjednotit Mars pod jedinou ústřední vládou, jako se to už stalo na Měsíci.
   Guvernérka oblasti Syria-Sinai, Freechild Daubleová, energická úřednice s bradou jako sekáček, na Spojené rodiny několik let tvrdě tlačila, aby je donutila k souhlasu s centralizovaným řízením pod pravomocí ústřední vlády. Požadovala, aby se SR vzdaly svých zástupců ve prospěch oblastních reprezentantů. To by ovšem znamenalo zhroucení veškeré moci SR.
   Později se jméno Daubleové stalo synonymem pro korupci, ale tou dobou byla už osm let guvernérkou nejrozlehlejší oblasti Marsu a na vrcholu moci. Pomocí přemlouvání, nátlaku a hrozeb se jí podařilo (podle některých násilím) uzavřít smlouvy mezi největšími SR. Stala se tak ohniskem hnutí za sjednocení Marsu a nenápadně směřovala k úřadu prezidentky planety.
   Říkalo se, že už sama kariéra Daubleové je tím nejpádnějším argumentem pro změnu, ale málokdo si dovolil odporovat jí.
   Během několika dnů mělo v Radě Sdružení dojít k volbám, které by měly uzákonit trvalou platnost nového zřízení. Už šest měsíců jsme žili pod „zkušební“ vládou Daubleové, proti níž se ozývalo hlasité reptání. Těžce získané smlouvy byly křehké; Daubleová do nich až příliš mnoho rodin dotlačila násilím a s použitím příliš mnoha všelijakých pokoutních metod.
   Projednávaly se soudní pře nejméně pěti rodin, které byly v opozici proti sjednocení, většinou menších SR, jež se obávaly, že budou pohlceny a zrušeny. Centristé je nazývali Zpátečníky a považovali je za reálnou hrozbu. Centristé by nikdy nepřipustili návrat ke stavu, který považovali za neuspořádanou, chaotickou vládu Sjednocených rodin.
   „Když je jejich zavraždění neuskutečnitelné,“ pokračovala Diana, „mohli bychom zmlátit pár oblíbenců-“
   „Pst,“ udělala jsem.
   Potřásla krátkými, střapatými vlasy, odvrátila se a dál si nezvučně hvízdala. Dělávala to, když byla příliš rozzlobená, aby mohla mluvit zdvořile. Červení králíci, kteří žili po desetiletí ve stísněných podmínkách, si zdvořilosti vysoce cenili a vychovávali k ní i své děti.
   Centristé měli obavy z incidentů. Studentské protestní akce byly pro Daubleovou nepřijatelné. I když studenti nepatřili ke Zpátečníkům, mohli by nadělat dost rozruchu, který by mohl vést k pádu všech dohod.
   Takže Daubleová poslala vzkaz Caroline Connorové, své staré přítelkyni, kterou jmenovala rektorkou největší univerzity, Marťanské univerzity Sinai. Tato autoritářka, překypující energií a postrádající dostatek zdravého rozumu, kamarádce vyhověla, uzavřela větší část areálu univerzity a sestavila seznam těch, kdo by popřípadě mohli sympatizovat s jejími odpůrci.
   Já si jako hlavní obor studia zvolila státní správu a řízení. Přestože jsem nepodepsala žádnou petici a nezúčastnila se žádného protestního pochodu – na rozdíl od Diany, která se do hnutí aktivně zapojila – mé jméno se přece dostalo na seznam podezřelých. Katedra správy a řízení se vždy projevovala nezávisle, jak by komukoli z nás mohli důvěřovat?
   Zaplatili jsme sice školné, ale nesměli jsme na přednášky. Většina vyloučených studentů a členů učitelského sboru neměla na vybranou a musela se vrátit domů. Univerzita nám velkoryse poskytla zdarma jízdenky na vlaky státem spravovaných společností. Někteří z nás, mezi nimi i Diana, se rozhodli jízdenky odmítnout a bojovat proti nelegálnímu vyloučení. To jí – a mně, protože jsem se provinila blízkým vztahem k ní a kromě toho jsem si prostě dala příliš na čas s balením svých věcí – vyneslo na cestě z areálu univerzity doprovod univerzitní ochranky.
   Diana kráčela strnule, pomalu a vzdorovitě. Strážci – mnozí z nich patřili k nově příchozím ze Země a byli mohutní a silní – nás pevně chytili za lokty a postrkovali nás tunely. Hrubé zacházení jako by zalilo semínko pochyb, které už do mě bylo zaseto; copak se můžu podrobit takové nespravedlnosti bez hlasitého protestu? Má rodina byla opatrná, nikdo nás však nepovažoval za zbabělce.
   Spolu s posledními zbytky vyloučených studentů, natlačených na sebe a obklopených strážemi, nás chvatně hnali kolem hloučků jiných studentů, kteří lenošili v zahradním atriu. Byli oblečeni do barev svých rodin, šedé a modré; šlo o potomky SR se silnými ekonomickými vazbami na Zemi, miláčky těch, kdo nejvíc podporovali plány Daubleové. Ti všichni ve škole zůstávali. Tiše a klidně spolu hovořili a s prázdnými tvářemi se otáčeli, aby nás viděli odcházet. Nenabízeli žádnou podporu, nepovzbuzovali nás; jejich pasivita mezi nás stavěla zeď. Diana do mě dloubla: „Prasata,“ zašeptala.
   Souhlasila jsem s ní. Připadali mi horší než zrádci – chovali se cynicky, jako by byli staří, jako by pošlapali veškeré ideály mládí.
   Naložili nás do jediného tunelového vagónu a odvezli na nádraží, stále v doprovodu ochranky.
   
   Na nádraží to hučelo.
   Pár studentů se vydalo do postranní chodby. Potom se vrátili zpátky a poslali ostatním vzkaz. Blížil se vlak do přestupní stanice Solis Dorsa. Diana si olízla rty a nervózně se rozhlédla.
   Poslední strážce z našeho doprovodu, přesvědčený, že se už vydáváme na cestu, se dotkl štítku čepice, vešel do nádražní kavárny a zmizel nám z očí.
   „Jdeš s námi?“ zeptala se Diana.
   Nedokázala jsem odpovědět. V hlavě mi bzučely vzájemně si odporující myšlenky, rozhořčení nad nespravedlností se svářilo s nadějemi, které do mě vkládala rodina. Otec s matkou nenáviděli vřavu, vyvolanou snahami o sjednocení. Pevně věřili, že nejlepší je zůstat mimo. Doporučili to i mně, aniž by mi však určili nějaká pravidla.
   Diana mi věnovala soucitný pohled. Potřásla mi rukou a řekla: „Casseio, ty prostě moc přemýšlíš.“ Nenápadně se přesunula po nástupišti a zahnula za roh. Studenti se ve skupinkách po pěti nebo méně vytráceli na záchod, pro kávu, k informacím o počasí ve své oblasti... Celkem se od hlavní skupiny nenápadně odpojilo asi devadesát lidí.
   Váhala jsem. Ti, kdo zůstali, se svědomitě snažili vypadat neutrálně. Vrhali postranní pohledy na tváře kolem sebe a rychle je zase odvraceli.
   Na nástupiště padlo podivné ticho. Ještě jedna studentka z prvního ročníku, která vlekla tři těžké vaky, provedla drobný chvějivý úkrok, krátké hnědé vlasy se jí rozlétly po šíji. Nechala jeden z vaků sklouznout z ramene. Pohyb se jí přenesl na nohu, odkopla vak do vzdálenosti dvou metrů. Zbylé pytle upustila, vykročila po nástupišti severním směrem a zahnula za roh.
   Roztřásla jsem se po celém těle. Pohlédla jsem na vážné obličeje kolem sebe a najednou jsem nechápala, jak můžou být tak tupí. Jak tady můžou jen tak stát a čekat, až vlak zpomalí, a přijmout od Daubleové trest za politické názory, které možná ani nepodporovali?
   Vlak se prodral těsnicí oponou a tlačil před sebou podél nástupiště vzduchovou zátku. Nad nástupištěm zazářily příslušné symboly – označení stanice, vlaku, místo určení – a zralý ženský hlas nám co nejzdvořileji a bez jakýchkoli emocí sdělil: „Vlak do Solis Dorsa, směr Bosporus, Nereidum, Argyre, Noachis, s přestupem na Meridiani a Hellas, přijíždí branou číslo čtyři.“
   Polohlasně jsem si zamumlala: „Doprdele, doprdele, doprdele.“ Než jsem si stačila uvědomit, pro co jsem se rozhodla, dřív než mě mohly ochromit další úvahy, odnesly mě nohy za roh a nahoru do prostoru pro údržbu: slepá ulička. Jediný východ představovaly nízké ocelové dveře s oprýskaným bílým emailovým lakem. Zůstaly na štěrbinku pootevřené. Sehnula jsem se, otevřela je, ohlédla se a prošla jimi.
   Zabralo mi několik minut rychlé chůze, než jsem Dianu dohonila. V tmavém tunelu pro údržbářské arbeitry jsem minula deset nebo patnáct studentů a konečně jsem ji našla. „Kam jdeme?“ zeptala jsem se šeptem.
   „Jsi s námi?“
   „Jsem tady.“
   Mrkla na mě a rázně a spokojeně mi potřásla rukou. „Někdo má klíč a zná cestu ke starým dómům prvních osadníků.“
   Se zdušeným smíchem a vzájemným poplácáváním po zádech, plni nadšení a ohromeni vlastní odvahou jsme jeden po druhém prolézali starodávnými ocelovými padacími dvířky a šplhali vzhůru úzkými, zatuchlými starými tunely v drolivé skále. Když poslední z nás opustil území univerzity a přes matně osvětlené označení hranice vkročil do širšího a ještě staršího tunelu, chytili jsme se za ramena a napůl pochodovali, napůl tančili v sevřeném útvaru.
   Kdosi na konci řady ostře zašeptal, abychom byli potichu. Zastavili jsme se, stěží jsme se odvažovali dýchat. Vteřiny mlčení, potom se zezadu ozvaly hluboké hlasy a mechanický hukot úržbářských arebeitrů, cosi těžce zařinčelo a nás bolestivě bodlo v uších. Někdo za námi zavřel průchod do tunelu.
   „Vědí, že tu jsme?“ zeptala jsem se Diany.
   „Pochybuju,“ odpověděla. „To byla tlaková kontrola.“
   Zavřeli průchod a zapečetili ho. Žádná cesta zpátky.
   Tunely nás zavedly pět kilometrů od hranic univerzitních pozemků. Procházeli jsme bludištěm celá desetiletí starých chodeb, nepoužívaných už dávno před mým narozením, neomylně jsme jím kličkovali za tím, kdo nás vedl.
   „Teď jsme se vrátili do dávných časů.“ Diana se na mě ohlédla. Před čtyřiceti oběhy – více než sedmdesáti pozemskými lety – tyto tunely spojovaly několik malých stanic prvních průkopníků. V zástupu jsme míjeli doupata, jež kdysi obývaly první rodiny, temná a štiplavě studená, kde byl udržován přetlak pouze pro případ nouze.
   Pár našich baterek a servisní osvětlení ozařovalo zbytky starého nábytku, zastaralé elektroniky, naskládané barely s nouzovými zásobami potravin a vybavením pro přežití ve vakuu.
   Od našeho posledního jídla na univerzitě a teplé parní sprchy už uběhly celé hodiny. Tohle všechno už bylo za námi. Čekaly nás spartánské podmínky.
   Cítila jsem se báječně. Dělala jsem něco významného, a bez souhlasu rodiny.
   Myslela jsem, že už jsem konečně dospělá.
   
   Devadesát studentů se shromáždilo v temné dutině na konci tunelu, v příkopovém dómu prvních osadníků. Všechny zvuky – nervózní, vzrušený smích, hlasy, kladoucí otázky, šoupání nohou na studené podlaze, roztroušené útržky zpěvu – tlumil černý plastový vnitřek dutiny. Diana porušila obvyklou marťanskou zdrženlivost a objala mě. Potom se nad tlumeným mumláním ozvalo pár hlasů. Několik studentů začalo sepisovat jména a příslušnost k SR. Dav se začínal formovat.
   Potom vystoupili dva studenti ze třetího ročníku strojírenství – konzervativní a náročné katedry – a představili se nám: Sean Dickinson a Gretyl Laughtonová. Během dne, kdy jsme se rozdělili do skupin a určili své kapitány, jsme uznali Seana s Gretyl za své vůdce, vyjádřili jim svou solidaritu a své nadšení, a také jsme se dozvěděli, že máme jakýsi plán.
   Sean Dickinson mi připadal neobyčejně pohledný: střední postavy, štíhlý, s tenkým, úhledným a výmluvným obočím. Gretyl sice nebyla tak přitažlivá, ale jako by je odlili ze stejné formy: útlá mladá žena s velkýma vyčítavýma očima a slámovými vlasy, sepnutými do pevného uzlu.
   Sean stál na staré bedně a díval se na nás, jako by nás prohlašoval za skutečné lidi se skutečným úkolem. „Všichni víme, proč tu jsme,“ prohlásil. S přísným výrazem průzračných, citlivých očí zvedl ruce s dlouhými mozolnatými prsty k plastové klenbě nad námi a pokračoval: „Staří nás zrazují. Zkušenost přináší zkaženost. Nastal čas nastolit na Marsu morální rovnováhu, ukázat jim, co to znamená jedinec a jeho práva. Zapomněli na nás, přátelé. Zapomněli na své sliby, zakotvené ve smlouvě. Praví Marťané na takové věci nezapomínají, stejně jako nezapomenou dýchat a ucpávat pukliny. Takže co uděláme? Co můžeme udělat? Co musíme vykonat?“
   „Připomenout jim to!“ vykřikla většina z nás. Někteří volali: „Zabít je!“ a já řekla: „Povědět jim, že-“ Ale nedali mi příležitost dokončit větu, můj hlas zanikl v řevu.
   Sean nám předložil plán. Dychtivě jsme mu naslouchali; rozdmýchával náš hněv a pobouření. Nikdy jsem nebyla tak vzrušená. My, kdo jsme si zachovali mládí a duševní svěžest a nesmíříme se s korupcí, jsme měli v úmyslu vtrhnout na univerzitu po povrchu a prosadit svá práva. My byli ti spravedliví a naše požadavky legitimní.
   Podle Seanova příkazu jsme na sebe z velkých bubnů nastříkali těsnicí slupky. Tančili jsme nazí pod sprchou rychle tuhnoucího materiálu, smáli se, ukazovali na sebe, ječeli v náhlém chladu, byli jsme v rozpacích a současně jsme se skvěle bavili. Pak jsme si přes poddajnou přiléhavou vrstvu nanomeru znovu natáhli šaty. Těsnicí oděv byl projektován pro případ havárií s náhlým poklesem tlaku, jeho tvůrcům nešlo o pohodlí. Jít na záchod vyžadovalo značnou zručnost; ženě trvalo vyčůrání asi čtyři minuty, muži dvě, a jít na velkou, to byla mimořádně komplikovaná záležitost.
   Poprášili jsme si těsnicí oděv narudlým okrem, který by nás skryl v případě, že bychom se rozhodli vylézt ven za denního světla. Všichni jsme připomínali ďáblíky z kreslených filmů.
   
   Na konci třetího dne jsme byli unavení a hladoví, špinaví a netrpěliví. Choulili jsme se v přetlakovém dómu, devadesát lidí v prostoru určeném pro třicet, o rezavé vodě, kterou jsme tahali ze staré studny, téměř o hladu nebo s minimálním množstvím jídla, a cvičili jsme se v odolávání chladu.

Marťanska cesta
/Moving Mars/
Bear, Greg

Nakladatel: Triton
Překladatel: Jana Rečková
Obálka: Jan Patrik Krásný
Redakce: Jana Kunová
Rok vydání: 2008
Počet stran: 608
Rozměr: 110 x 165
Provedení: paperback
Cena: 329.00 Kč

Greg Bear














Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...