Ukázku z povídkové sbírky Povídky z deseti světů posytlo nakladatelství Baronet.

Jmenuji se Arthur C. Clarke a byl bych mnohem raději, kdybych s celou tou špinavou záležitostí neměl nic společného. Vzhledem k tomu, že je však v sázce morální – opakuji morální – integrita Spojených států, musím nejprve osvětlit podíl, který na jejím vzniku mám. Teprve pak pochopíte, jak jsem s pomocí zesnulého dr. Alfreda Kinseyho nevědomky uvolnil lavinu, která hrozí, že smete velkou část západní civilizace.

Dávno v roce 1945, když jsem sloužil jako radarový důstojník v královském letectvu, mě napadla jediná originální myšlenka v mém životě. Dvanáct let předtím, než se začal ozývat první Sputnik, jsem si uvědomil, že umělá družice by byla znamenitým místem pro televizní vysílač, neboť stanice umístěná několik tisíc mil nad zemí by pokryla polovinu světa. Když jsem týden po Hirošimě svůj nápad sepsal, navrhl jsem síť přenosových satelitů dvacet dva tisíc mil nad rovníkem: v této výšce by jim oběh trval přesně jeden den a zůstaly by tak „upevněny“ nad stále stejným místem nad zemí. Článek vyšel v říjnovém čísle Světa bez drátů, ročník 1945; protože jsem nepředpokládal, že by se za mého života daly na vesmírném inženýrství vydělat peníze, neučinil jsem žádné kroky k tomu, abych svou myšlenku patentoval, a pochybuji, že bych to byl udělal i tak (pokud se mýlím, je lepší nevědět). Využíval jsem ji však ve svých knihách a dnes je idea komunikačních družic natolik běžná, že se po jejím původu nikdo ani nepídí.

Učinil jsem beznadějný pokus toto opomenutí napravit, když mne oslovil Výbor pro kosmonautiku a výzkum vesmíru americké Sněmovny reprezentantů. Mé svědectví najdete na straně třicet dva zprávy Příštích deset let ve vesmíru, ale jak za malou chvíli uvidíte, obsahují moje závěrečná slova ironii, jejíž dosah si v té době nikdo neuvědomil: „Vzhledem k tomu, že žiji na Dálném východě, uvědomuji si možná více než jiní zápas mezi západním světem a SSSR o miliony lidí z Asie, kteří dosud nestojí na žádné straně… Propagandistický efekt dosažený díky satelitnímu televiznímu přenosu se může prokázat jako rozhodující…“

Za těmito slovy si stále stojím, existovaly však aspekty, na něž jsem nepomyslel – a kterých si bohužel povšimli jiní.

Všechno začalo během jedné z těch oficiálních recepcí, které hrají ve společenském životě východních metropolí takovou roli. Tedy na Západě jsou pochopitelně ještě běžnější, ale v Colombu je jen málo jiné zábavy, jež by jim mohla konkurovat. Pokud jste „někdo“, dostanete alespoň jednou týdně pozvánku na koktejlovou párty na ambasádě či vyslanectví, Britské radě, Americké obchodní misi, L’Alliance Française či jedné z nespočetných agentur s alfabetickými zkratkami, kterým dala vzniknout Organizace spojených národů.

Zpočátku, když jsme ještě byli doma více pod hladinou Indického oceánu než v diplomatických kruzích, jsme můj společník a já nic neznamenali, a nechali nás proto na pokoji. Lidé si nás však začali všímat poté, co Mike konferoval turné Davea Brubecka po Ceylonu – a ještě větší pozornost vzbudilo, když se oženil s jednou z nejznámějších ostrovních krásek. V současné době je naše konzumace koktejlů a chlebíčků omezena jen a pouze neochotou vyměnit pohodlné sarongy za západní absurdnosti, jako jsou kalhoty, saka a kravaty.

Tenkrát jsme byli poprvé na sovětské ambasádě, která pořádala večírek pro skupinu ruských oceánografů, co právě dorazili do přístavu. Pod nezbytnými obrazy Lenina a Marxe se hemžilo několik set hostů všech barev pleti, náboženství a jazyků, povídalo si s přáteli či cílevědomě pustošilo stoly s vodkou a kaviárem. Dav mě oddělil od Mikea a Elizabeth, ale stále jsem na ně dohlédl na druhou stranu místnosti. Mike předváděl fascinovanému obecenstvu svou oblíbenou scénku „tenkrát ve stometrové hloubce“, zatímco Elizabeth na něj tázavě hleděla – a daleko větší množství lidí hledělo na ni.

Od doby, co jsem při lovu perel na Velkém bariérovém útesu přišel o ušní bubínek, se na slavnostech podobného druhu nalézám v těžko překonatelné nevýhodě. Akustický šum asi o dvanáct decibelů převyšuje hladinu, s níž jsem schopen se normálně vypořádat, a to je nemalý handicap, když vás představují lidem s jmény jako Dharmasiriwardene, Tissaveerasinghe, Goonetilleke a Jayawickrema. Pokud zrovna nepořádám nájezd na občerstvení, snažím se proto nalézt ostrůvek relativního ticha, kde mám šanci sledovat více než padesát procent konverzace, do níž se případně zapojím. Stál jsem zrovna v akustickém stínu velkého zdobeného sloupu a nezúčastněně (či chcete-li po způsobu Somerseta Maughama) jsem sledoval dění, když jsem zpozoroval muže, jenž na mne hleděl s nezaměnitelným výrazem snažícím se sdělit: Nepotkali jsme se my už někde?

Popíšu ho poněkud podrobněji, neboť se jistě najde mnoho lidí, kteří ho podle mého vylíčení poznají. Bylo mu něco přes třicet let a uhodl jsem, že je Američan; měl onen vymydlený, nakrátko ostříhaný vzhled muže kolem Rockefellerova centra, který býval spolehlivým poznávacím znakem, dokud ho nezačali úspěšně napodobovat mladší ruští diplomaté a techničtí poradci. Byl asi šest stop vysoký s pronikavýma hnědýma očima a černými vlasy, jimiž po stranách prokvétaly předčasné šediny. Přestože jsem si byl docela jist, že jsme se nikdy předtím nesetkali, jeho tvář mi někoho připomínala. Trvalo mi několik dní, než jsem na to přišel. Vzpomínáte na zesnulého Johna Garfielda? Až na několik nepodstatných detailů vypadal přesně jako on.

Pokud mne během večírku zaujme cizí člověk, nastoupí automaticky můj standardní operační postup. Pokud vypadá sympaticky, ale já nemám v tu chvíli chuť se představovat, věnuji mu zběžný pohled – přelétnu přes něj očima, aniž bych dal najevo, že ho poznávám, ale také bez očividného nepřátelství. Pokud vypadá jako otrapa, vrhnu na něj „zlé oko“, což spočívá v dlouhém nevěřícném pohledu, po němž se k dotyčnému beze spěchu otočím zády. V extrémních případech dávám na několik milisekund průchod i výrazu krajního odporu, který nepochopí jen opravdu málokdo.

Tenhle chlapík však vypadal zajímavě a já jsem se zrovna začínal nudit, a tak jsem ho počastoval „přívětivým kývnutím“. O několik minut později se mu podařilo proplout davem až ke mně a já k němu natočil své zdravé ucho.

„Zdravíčko,“ oslovil mě (ano, byl to Američan). „Jmenuji se Gene Hartford. Určitě jsme se už někde

potkali.“

„Je to dost pravděpodobné,“ odpověděl jsem. „Strávil jsem ve Státech hodně času. Jsem Arthur Clarke.“

Obvyklou reakcí je prázdný pohled, ale jsou i světlé výjimky. Téměř jsem viděl, jak se za jeho nemilosrdnýma hnědýma očima míhají děrné štítky, a zalichotilo mi, jak krátký byl jeho přístupový čas.

„Spisovatel sci-fi?“

„Přesně tak.“

„Tedy to je úžasné.“

Zdálo se, že ho to upřímně překvapilo. „Teď už vím, kde jsem vás viděl. Byl jsem jednou ve studiu, když jste vystupoval v pořadu Davea Garrowaye.“

(Tohle vodítko možná stojí za to sledovat, ale o výsledcích mám své pochybnosti; a jsem si naprosto jist, že Gene Hartford není pravé jméno – zní příliš uhlazeně a synteticky.)

„Jste tedy z televize?“ otázal jsem se. „Co tu děláte – sbíráte materiál, nebo jste jen na dovolené?“

Věnoval mi upřímný přátelský úsměv člověka, který mnoho skrývá.

„Ech, mám jen oči otevřené. Ale tohle je opravdu neuvěřitelné. Četl jsem váš Výzkum vesmíru, když vyšel tenkrát v roce, ehm –“

„1952, Čtenářský klub už od té doby nikdy nebyl, co býval.“ Celou dobu jsem se snažil odhadnout, co je zač, a přestože se mi na něm od samého počátku něco nelíbilo, nedokázal jsem přesně určit co. V každém případě jsem byl ochoten odpustit leccos člověku, který četl mé knížky a zároveň pracoval pro televizi – Mike a já neustále hledáme odbyt pro naše podvodní snímky. To však mírně řečeno nebyl Hartfordův obor.

„Podívejte se,“ řekl dychtivě. „Chystám velký vysílací projekt, který vás určitě bude zajímat – ve skutečnosti jste to byl právě vy, kdo mi dodal inspiraci.“

To znělo slibně a můj koeficient žádostivosti vyskočil o několik stupňů nahoru.

„To rád slyším. Jaké je hlavní téma?“

„Nemohu zde o tom mluvit. Nevadilo by vám přijít za mnou zítra ve tři hodiny do hotelu?“

„Jen se podívám do diáře; ano, mám čas.“

Američané v Colombu bydlí jen na dvou místech a já jsem uhodl hned napoprvé. Byl to hotel Mount Lavinia, a přestože to třeba nevíte, pravděpodobně jste místo, kde jsme vedli náš soukromý rozhovor, již viděli. Zhruba uprostřed Mostu přes řeku Kwai je krátká scéna ve vojenské nemocnici, během níž Jack Hawkins potká zdravotní sestru a zeptá se jí, kde by našel Billa Holdena. Máme pro tuto epizodu jistou slabost, neboť Mike hrál jednoho ze zotavujících se důstojníků námořnictva v pozadí. Pokud se díváte pozorně, spatříte ho zcela na pravé straně (je to ta vousatá tvář z profilu), jak na účet Sama Spiegela kupuje již šestou rundu. Jak se ve filmu ukázalo, měl Sam nakonec dost peněz na zaplacení.

Právě tady, na nevelké plošině s výhledem na kilometry pláží lemovaných palmami, se mi Gene Hartford začal svěřovat – a mé bláhové naděje na finanční zisk se začaly rozplývat v páru. Co ho k tomu přesně vedlo, jestli vůbec věděl on sám, si dodnes nejsem jist. Svou roli bezpochyby hrálo překvapení nad tím, že jsme se setkali, a jakýsi pokřivený pocit vděku (bez něhož bych se klidně obešel); kromě toho bylo přes všechno jeho sebejisté vystupování zřejmé, že je zahořklý osamělý muž, který zoufale touží po přátelství a pochopení.

Nedostalo se mu ode mě ani jednoho. Vždy jsem choval skrytou sympatii pro Benedicta Arnolda jako ostatně každý, kdo zná o jeho případu celou pravdu. Arnold však svou zemi pouze zradil; nikdo před Hartfordem se ji ještě nikdy nepokusil svést.

Můj sen o snadno nabytých dolarech se zhroutil, když jsem se dozvěděl, že Hartfordovo spojení s americkou televizí bylo poněkud násilným způsobem přerušeno na počátku padesátých let. Bylo zřejmé, že ho z Madison Avenue vyhodili z politických důvodů, a stejně tak nebylo pochyby o tom, že se v jeho případě nejednalo o žádnou do očí bijící nespravedlnost. Přestože s potlačovanou zuřivostí mluvil o svém boji proti idiotské cenzuře a plakal nad geniálním – ale nejmenovaným – kulturním pořadem, na němž pracoval předtím, než dostal padáka, začal jsem v té době již tušit tolik nesrovnalostí, že jsem své odpovědi pečlivě vážil. Čím více se však snižoval můj finanční zájem o pana Hartforda, tím více rostla má osobní zvědavost. Kdo za ním opravdu stál? Určitě ne BBC…

Konečně se k tomu dostal, když se zbavil posledních zbytků sebelítosti.

„Mám zprávy, které vás zvednou ze židle,“ pravil samolibě. „Americké stanice se brzy dočkají skutečné konkurence. A stane se to přesně tak, jak jste předvídal; lidé, kteří vyslali televizní vysílač na Měsíc, dokáží umístit jeden, byť o mnoho větší, i na oběžnou dráhu kolem Země.“

„šechna čest,“ řekl jsem opatrně. „Zdravá konkurence je jistě zapotřebí. Kdy začnete?“

„Každou chvíli. První vysílač bude obíhat přímo na jih od New Orleans – samozřejmě nad rovníkem. Bude tak pod sebou mít Tichý oceán. Nebude zasahovat do ničího teritoria, čímž se vyhneme politickým komplikacím. Přesto bude viset ve vzduchu na očích všem od Seattlu až po Key West. Jen pomyslete – jediná televizní stanice, kterou si budou moci naladit celé Spojené státy! Ano, dokonce i Havaj! A nebude způsob, jak její vysílání rušit. Poprvé v historii dosáhne jediný televizní kanál do všech amerických domovů. I skauti a flanďáci na něj budou krátcí.“

Takový je tedy ten tvůj špinavý obchůdek, pomyslel jsem si. Alespoň už nic neskrýváš. Dávno jsem se naučil nehádat se s marxisty a zastánci ploché Země, ale jestli Hartford říkal pravdu, rozhodl jsem se, že mu to pořádně osladím.

„Než příliš podlehnete nadšení,“ pravil jsem, „dovolte, abych vás upozornil na několik skutečností, které jste možná přehlédl.“

„Jako například?“

„Bude to fungovat oběma směry. Všichni dobře vědí, že na stejném projektu pracuje i vojenské letectvo, NASA, Bellovy laboratoře, I.T. & T., Hughes a několik desítek dalších agentur. Cokoli Rusko v oblasti propagandy Státům provede, dostane zpátky i s úroky.“ Hartford se nevesele zašklebil.

„Opravdu, Clarku!“ prohlásil. (Byl jsem rád, že mne neoslovil křestním jménem.) „Trochu jste mě zklamal. Musíte přece vědět, že Spojené státy jsou roky pozadu v nosné kapacitě! A opravdu si myslíte, že starou T.3 řekli Rusové poslední slovo?“

Teprve v té chvíli jsem ho začal brát smrtelně vážně. Měl naprostou pravdu. T.3 dokázala vynést na onu kritickou dvaadvacet mil vzdálenou oběžnou dráhu – jedinou, která umožní družici setrvat na pevném místě nad Zemí – pětkrát větší náklad než jakákoli americká raketa. A v době, kdy toho výkonu dosáhnou USA, jen nebesa vědí, kde budou Rusové. Ano, právě nebesa to budou vědět určitě…

„Fajn,“ připustil jsem. „Ale proč by mělo padesát milionů amerických domovů přepnout stanici jen proto, že si budou moci naladit Moskvu? Obdivuji Rusy, ale jejich zábava je ještě horší než jejich politika. Mají Bolšoj těatr, ale co dál? Trocha baletu přece nestačí.“

Znovu jsem byl poctěn oním podivným neradostným úsměvem. Hartford si svůj největší trumf schovával celou dobu v rukávu a nyní se rozhodl, že ho vytasí. „O Rusech jste začal první mluvit vy,“ opáčil. „Projektu se účastní, samozřejmě – ale jen jako dodavatelé. Nezávislá agentura, pro niž pracuji, si najímá jejich služby.“

„To,“ podotknul jsem suše, „musí být nějaká agentura.“

„To také je, zrovna ta největší. I když se Spojené státy snaží předstírat, že neexistuje.“

„Aha,“ pronesl jsem poněkud nejapně, „takže tihle vás sponzorují.“

Slyšel jsem zvěsti o tom, že se SSSR chystá vypustit družice pro Číňany; nyní se však zdálo, že i ty nejdivočejší fámy zaostávají daleko za skutečností. O tom jak daleko jsem však dosud neměl tušení.

„S ruskými zábavními programy,“ pokračoval Hartford, jenž si to očividně užíval, „máte naprostou pravdu. Po opadnutí počáteční zvědavosti by sledovanost klesla na nulu. Ne tak ovšem s programem, který plánuji já. Mám za úkol shromáždit materiál, který poté, co ho pustíme do éteru, položí veškerou konkurenci na lopatky. Nevěříte, že je to možné? Dopijte sklenku a pojďte ke mně do pokoje. Rád bych vám ukázal jeden intelektuálský film o církevním umění.“

Ne, nezbláznil se, přestože jsem měl několik minut vážné pochybnosti. Napadlo mě totiž jen velice málo titulů, které by donutily diváka spolehlivěji přepnout na jiný kanál než ten, který se objevil na obrazovce: ASPEKTY TANTRICKÝCH SKULPTUR ZE TŘINÁCTÉHO STOLETÍ.

„Nelekejte se,“ zachichotal se Hartford do bzučení projektorů. „Název mě ochrání před všetečnými otázkami úředníků celní správy. Dokonale odpovídá obsahu, ale až přijde čas, změníme ho na něco s větším kasovním potenciálem.“

Poté, co se odvinulo několik set stop filmové pásky s neškodnými architektonickými záběry, jsem pochopil, co měl na mysli.

Možná víte, že v Indii existují jisté chrámy pokryté dokonale provedenými reliéfy takového typu, který na Západě s náboženstvím spojujeme jen zřídkakdy. Říci, že jsou explicitní, by bylo směšným eufemismem; ve skutečnosti není téměř nic, co by ponechávaly představivosti – a to jakékoli představivosti. Přesto je lze zároveň považovat za skutečná umělecká díla. A takový byl přesně i Hartfordův film.

Byl natočen, pokud máte zájem to vědět, v Chrámu Slunce v Konaraku. Později jsem ho našel na mapě, leží na orisském pobřeží asi dvacet pět mil severovýchodně od Puri. Encyklopedie se vyjadřují poněkud vyhýbavě. Některé se omlouvají za „pochopitelnou“ nemožnost doprovodit text ilustracemi, Indická architektura Percyho Browna si však nebere žádné servítky. Reliéfy mají podle něj „tak nestydatě erotický charakter, že k nim nelze nalézt v žádné jiné známé budově paralelu“. Je to odvážné tvrzení, avšak poté, co jsem shlédl onen film, bych se ho neodvážil zpochybnit.

Kamera a střih byly vynikající, prastaré kameny před putujícím objektivem doslova ožívaly. Snímek obsahoval dech beroucí zrychlené záběry vycházejícího slunce, jak odhání noční stíny z reliéfů těl propletených v extázi, náhlé překvapivé detaily scén, které mysl zprvu odmítala identifikovat, rozostřené studie kamene vytvarovaného rukou mistra do všemožných fantazií a bludných podob lásky, neklidné obrazy, jejichž smysl oku unikal, dokud nezamrzly v propletencích bezčasé touhy, věčného naplnění. Hudba – většinou bubny doprovázené úzkým vysokým tónem jakéhosi strunného nástroje, který jsem nerozpoznal – dokonale odpovídala rytmu jednotlivých střihů. V některých momentech byla pomalá a rozvláčná jako první takty Debussyho „Faunova odpoledne“, pak se však bubny rychle dopracovaly k horečnému, téměř nesnesitelnému vrcholu. Umění prastarých sochařů a dovednost moderního kameramana se spojily přes propast staletí a vytvořily extatickou báseň, celuloidový orgasmus, jenž žádný člověk nemohl sledovat bez pohnutí.

Poté, co plátno zaplavilo světlo a smyslná hudba jakoby vyčerpáním zeslábla a umlkla, nastalo dlouhé ticho.

„Můj bože!“ vydechl jsem, když jsem se alespoň trochu vzpamatoval. „Tohle se chystáte vysílat?“

Hartford se zasmál.

„Věřte mi,“ odpověděl, „to ještě nic není; náhodou je to jediný kotouč, který mohu bezpečně vozit s sebou. Můžeme ho kdykoli obhájit na základě umělecké hodnoty, historického významu, náboženské tolerance – to víte, že jsme přemýšleli i nad těmito stránkami věci. Ale to není ve skutečnosti podstatné; nikdo nás už nezastaví. Poprvé v historii je jakákoli forma cenzury zhola nemožná. Jednoduše neexistuje způsob, jak ji vynutit. Zákazník dostane přesně to, co chce, a nemusí ani opustit křeslo v obýváku. Zavřete dveře, zapněte televizi – přátelé a rodina se nikdy nic nedozvědí.“

„Velice chytré,“ opáčil jsem. „Ale nemyslíte si, že se toho lidé časem nabaží?“

„Samozřejmě. Rozmanitost je kořením života. Budeme mít spoustu tradičních zábavních pořadů; to je ovšem má starost, ne vaše. A stejně tak často budeme vysílat informační programy – nesnáším to slovo „propaganda“ – aby se americká veřejnost, odloučená ve své zlaté kleci, dozvěděla, co se ve světě skutečně děje. Naše speciální vysílání bude jen návnadou.“

„Nevadí, když sem vpustíme trochu čerstvého vzduchu?“ poprosil jsem. „Začíná tu být poněkud dusno.“

Hartford rozhrnul záclony a místnost opět zaplavilo denní světlo. Pod námi se rozkládal dlouhý oblouk písečné pláže, mezi palmami ležely vytažené rybářské čluny a drobné vlny se na konci své dlouhé poutě z Afriky tříštily v pěnu. Jeden z nejkrásnějších pohledů na světě, ale v té chvíli jsem se na něj vůbec nemohl soustředit. Stále jsem viděl svíjející se kamenné údy a tváře zmrzlé uprostřed vášně, kterou nedokázala uhasit ani dlouhá staletí.

Ten nestoudný hlas pokračoval za mými zády.

„Divil byste se, kolik materiálu existuje. Pamatujte, neuznáváme žádná tabu. Pokud to lze natočit, odvysíláme to.“

Poodešel k psacímu stolu a vzal do ruky těžký ošoupaný svazek.

„To je má bible,“ prohlásil, „nebo má obchodní příručka, chcete-li. Bez ní bych nikdy svůj projekt neprodal sponzorům. Jsou to velcí příznivci vědy a celou knihu zhltli do posledního písmene. Poznáváte ji?“

Přikývl jsem. Kdykoli vstoupím do místnosti, snažím se zhodnotit literární vkus svého hostitele. „Dr. Kinsey, předpokládám.“

„Myslím, že jsem jediný člověk na světě, který ji přečetl od začátku až do konce a nevyhledal si jenom příslušné statistiky. Chápejte, je to jediný průzkum trhu v daném oboru. Dokud se neobjeví něco lepšího, musíme z něj vytěžit maximum. Říká nám, co si zákazník žádá, a my mu to také dopřejeme.“

„Úplně všechno?“

„Pokud je počet potenciálních diváků dostatečný, pak ano. Nebudeme se zabývat slabomyslnými farmářskými chlapci s příchylností k dobytku. Čtyři hlavní pohlaví však dostanou to, co jim náleží. To je jednou z předností filmu, který jste právě zhlédl – dokáže je oslovit všechny.“

„Ještě jednou, prosím?“ zamumlal jsem.

„Spoustu zábavy jsme si užili při plánování programu, který jsem pracovně nazval ‚teplý koutek‘. Nesmějte se – žádná progresivní agentura si tohle publikum nemůže dovolit ignorovat. Alespoň deset milionů, počítáme-li dámy. Pokud si myslíte, že přeháním, podívejte se na všechny ty kulturistické magazíny na stáncích. Nedalo ani moc práce najít choulostivé informace na několik našich roztomilých svalovců a donutit je, aby pro nás pracovali.“

Všiml si, že se začínám nudit; existují jisté druhy posedlosti, které mě deprimují. V tom jsem však Hartfordovi křivdil, jak v zápětí prokázal.

„Nemyslete si, prosím,“ řekl úzkostlivě, „že je sex naší jedinou zbraní. Téměř stejně dobře poslouží i skandály. Viděl jste, jak dokázal Ed Murrow zatopit Joe McCarthymu, když si polovina lidí myslela, že je to prorok dnešní doby? To je slabá káva ve srovnání s odhaleními, které plánujeme v sérii ‚Důvěrně z Washingtonu‘.

Pak tu máme pořad ‚Sneseš to‘, jehož účelem je ověřit, kdo je opravdový chlap a kdo padavka. Vyšleme dopředu tolik upozornění, že každý americký muž získá pocit, že ho zkrátka musí vidět. Začne poměrně nevinně na základech, které nám tu tak pěkně zanechal Hemingway. Uvidíte scény z býčích zápasů, které vás opravdu zvednou ze židle – anebo pošlou úprkem na záchod, protože se v nich objeví všechny ty drobné detaily, na něž v uhlazených holywoodských filmech nenarazíte.

Poté zařadíme několik opravdu unikátních materiálů, které nás ovšem nebudou stát ani dolar. Pamatujete si na fotografické důkazy při norimberských procesech? Nikdy jste je neviděl, protože je zkrátka nešlo publikovat. V koncentračních táborech pracovala pěkná řádka amatérských fotografů, kteří využili příležitosti, která se jen tak nenaskytne. Někteří z nich byli pro důkazy ze svých vlastních přístrojů oběšeni, ale jejich práce nepřišla nazmar. To nás pěkně dovede k seriálu ‚Mučení napříč věky‘ – jedná se o poučný pořad na vysoké odborné úrovni, ale s potenciálem oslovit překvapivě velký počet diváků…

Existují pochopitelně desítky dalších úhlů pohledu, ale myslím, že jste si už mohl utvořit obecnou představu. Na Madison Avenue si myslí, že vědí o skrytém přesvědčování všechno – věřte mi, že to není pravda. Nejlepší praktičtí psychologové světa dnes žijí na Východě. Vzpomínáte na Koreu a vymývání mozků? Od té doby jsme zase o kousek dál. Násilí již není zapotřebí. Lidé si rádi nechají vymýt mozek, když víte, jak na to.“

„A vy,“ řekl jsem, „se chystáte vymýt mozek Spojeným státům. Tomu říkám zakázka.“

„Přesně tak – a lidé to budou milovat navzdory povyku, který spustí Kongres a církve. O televizních stanicích samozřejmě ani nemluvě. Ty začnou křičet ze všech nejvíce, až zjistí, že nám nemohou konkurovat.“

Hartford pohlédl na hodinky a překvapením hvízdl.

„Čas sbalit kufry,“ prohlásil. „Musím být do šesti na tom vašem letišti, bůhví, jak se ten název vyslovuje. Asi nemohu doufat, že nás někdy do Macaa přiletíte navštívit.“

„Ani náhodou; ale aspoň už vím, o co vám kráčí. Mimochodem, nebojíte se, že vás prozradím?“

„Proč bych měl? Čím větší reklamu nám uděláte, tím lépe. Přestože se naše propagační kampaň rozjede na plné obrátky teprve za několik měsíců, věřím, že jste si tuto přednostní informaci zasloužil. Jak už jsem řekl, vaše knihy pro mě byly důležitou inspirací.“

Panebože, jeho vděk byl zcela upřímný; nebyl jsem ze sebe schopen vypravit slovo.

„Nic nás nemůže zastavit,“ prohlásil – a poprvé bylo patrné, že nemá zcela pod kontrolou fanatismus, který se mu skrýval za uhlazeným cynickým výrazem ve tváři. „Historie je na naší straně. Využijeme zkaženost Ameriky jako zbraň proti ní; zbraň, proti níž není obrany. Vojenské letectvo se neodváží spáchat vesmírné pirátství tím, že by sestřelilo družici poblíž amerického území. Federální výbor pro komunikaci si dokonce na zemi, která v očích ministerstva zahraničí neexistuje, nemůže ani stěžovat. Pokud máte jakékoli další návrhy, velice by mě zajímaly.“

Tenkrát jsem neměl žádné a ani dnes na tom nejsem lépe. Tato slova snad zapůsobí jako opožděné varování krátce předtím, než se v odborných časopisech poprvé objeví lákavé reklamy a vyvolají první záchvěvy obrovského poplachu mezi vysílacími společnostmi. Bude to však co platné? Hartford se domníval, že ne, a není vyloučeno, že měl pravdu.

„Historie je na naší straně.“ Ta slova mi uvízla hluboko v mysli. Zemi Lincolna, Franklina a Melvilla, miluji tě a přeji ti vše dobré. V mém srdci však vane studený vítr z pradávných dob, neboť vzpomínám na Babylon.

Povídky z deseti světů
/Tales of Ten Worlds/
Clarke, Arthur C.
Nakladatel: Baronet
Překladatel: Pavel Hodek, Josef Hořejší, Radvan Markus, Vladimír Svoboda, Veronika Volhejnová, Zdeněk Volný
Obálka: Valentino Sani
Redakce: Daniela Čermáková
Rok vydání: 2007
Počet stran: 264
Rozměr: 130 x 200
Provedení: hardback

Klasická sbírka povídek prvně vydaná v roce 1963 obsahuje některé z Clarkeových nejlepších prací. Patnáct námětů potvrzuje autorův nevšedně živý a originální pohled do budoucnosti, ať blízké či velmi vzdálené. Je ukázkou jeho mnohotvárnosti a překvapivých zvratů děje a ironického stylu.

Sbírka obsahuje následující povídky:

• Léto na Ikaru - (Summertime on Icarus) Přeložil Vladimír Svoboda
• Vykročiv z kolébky, navěky obíhá… - (Out of the Cradle, Endlessly Orbiting) Přeložil Josef Hořejší
• Kdo je tam? - (Who’s there?) Přeložil Radvan Markus
• Nenávist - (Hate) Přeložila Veronika Volhejnová
• V kometě - (Into the Comet) Přeložil Pavel Hodek
• Opička v domě - (An Ape about the House) Přeložil Vladimír Svoboda
• Východ Saturnu - (Saturn Rising) Přeložila Veronika Volhejnová
• Budiž světlo - (Let there Be Light) Přeložil Josef Hořejší
• Smrt a senátor - (Death and the Senator) Přeložil Zdeněk Volný
• Případ s časem - (Trouble with Time) Přeložil Zdeněk Volný
• Dřív než nastal ráj - (Before Eden) Přeložil Zdeněk Volný
• Případ mírného úžehu - (A Slight Case of Sunstroke) Přeložil Zdeněk Volný
• Psí hvězda - (Dog Star) Přeložil Radvan Markus
• Silnice k moři - (The Road to the Sea) Přeložila Veronika Volhejnová

Cena: 239.00 Kč