13.12.2017 | Svátek má Lucie


TERORISMUS: Univerzální slovní omáčka

13.4.2017

Po každém teroristickém útoku se shůry dozvíme totéž.

Milí čtenáři, toto nebude můj typický věcný blog o číslech a skutečnostech. Toto bude emocionální, zahořklý a naštvaný text, plný expresivních výrazů. Bohužel jej napsat musím, protože toto téma mě pálí už velmi dlouho a potřebuji je nějak „shodit z hrbu“. Po Stockholmu nastal čas, abych se ze svých ponurých myšlenek vypsal. O co jde? O následující.

Kdykoliv se poslední dobou stane v Evropě nějaký teroristický útok – a že od Charlie Hebdo (leden 2015) jich už bylo dost – začnou na nás shůry pršet vyjádření v tomto stylu:

uho 1

nebo

uho 2

nebo

uho 3

nebo

uho 4

nebo

uho 5

nebo

uho 6

nebo

uho 7

Anglicky, německy, švédsky, francouzsky, italsky, španělsky, česky. Pořád to samé. Ještě, než krev zaschne na chodníku, dozvíme se od našich politických lídrů, že:

- jsou hluboce šokováni,

- útok důrazně odsuzují,

- s pohnutím myslí na oběti a jejich příbuzné,

- nadešel čas pro semknutí se a solidaritu,

- teroristé nás nikdy nezastraší (koho „nás“?),

- a zejména nikdy neuspějí v tom, změnit náš způsob života.

Tato záplava posvátných frází se opakuje ad nauseam. Číst to jednou nebo dvakrát, nic bych neřekl. Ale podesáté, podvacáté, potřicáté, to už jednomu opravdu leze krkem.

Dobrý programátor by během jediného odpoledne napsal v Perlu či Pythonu malý skript, který by podobné výroky generoval bez zásahu lidské ruky. Dotyčný program by jednoduše skenoval aktuální zpravodajství a na každou zprávu o novém aktu terorismu by v mnoha jazycích vychrlil (z osvědčených frází nakombinované) tweety, do nichž by bylo dosazeno jméno města a které by se standardním vyjádření Hollanda, Löfvena, Merkelové či Sobotky podobaly jako vejce vejci. Jako bonus by mohl navrhnout nasvětlení Eiffelovy věže a Braniborské brány v barvách vlajky příslušné země. Udělal bych to snad i sám, nebýt jedné skutečnosti: tenhle žert je příliš trpký, než abych se mu dokázal smát.

I stoupám na svoji pomyslnou řečnickou bedýnku a volám do celého Internetu:

„Čím nás to zase krmíte! Nemáte těch žvástů už sami dost?“

Nevím, jestli mě tam nahoře někdo uslyší, ale vy mě, čtenáři moji, slyšíte. Musím vám tedy zdůvodnit, proč si to myslím.

Výše zmíněné velevýroky se dají rozdělit na totální banality, naprosté lži a různá zbožná přání, přičemž hranice mezi posledními dvěma kategoriemi je nejasná.

Totální banality, anglicky bullshit, jsou výroky typu „Důrazně odsuzuji útok“ a „Myslím na oběti“. Toto je čistá slovní vata. S výjimkou Islámského státu asi žádný státní představitel útoky schvalovat nebude, i ten Hamás v Gaze občas něco odsoudí; a myslet na oběti může úplně každý. Už starý Henry Ford říkal: „Vzpomeň si na chudé – nic to nestojí.“ Jeho rada se praktikuje dodnes. Twitter a Facebook jí poskytly ideální platformu. Ostentativní rozhořčení na sociálních sítích opravdu nic nestojí.

Mezi naprosté lži bych zařadil zejména různé variace výroku o tom, že „teroristé nezmění náš způsob života“. Nevím, kde ti politici žijí. Vždyť se to, ksakru, už dávno stalo! Západní policajti nosívali v létě košile s krátkým rukávem, dnes se potí v neprůstřelných vestách. Na ulicích evropských měst potkáte vojáky vyzbrojené samopaly, a ne po dvou, ale po deseti. Než nastoupíte do letadla, prošacují vás a donutí vás sundat si boty, na palubě pak nedostanete ani kovový příbor. V některých zemích (že, Francie?) se podobné zevrubné prohlídky můžete dočkat už i při jízdě metrem nebo vlakem. Když už jsme u té Francie, dočasný výjimečný stav trvá už rok a půl, aneb jednotkou dočasnosti je jeden furt. Evropská unie nám ve své nekonečné moudrosti chce zakázat šifrovanou komunikaci a omezit držení zbraní. Vánoční trhy jsou obložené betonovými zátarasy ze všech stran. Jeden čas dokonce zmizely odpadkové koše z metra, kdyby tam někdo chtěl položit bombu. Na čím dál více banálních chemikálií typu „peroxid vodíku“, které jste si dříve koupili v krámu jen tak, dnes potřebujete úřední papír. Náš způsob života se za posledních dvacet let kvůli terorismu zatraceně změnil a ještě se měnit bude, tak proč nám lžete, že se nic takového nestane? Ono ovšem přijde na to, kdo je to „my“. Je možné, že v nejvyšších patrech světové politiky se na každodenním životě skutečně nic nezměnilo, na rozdíl od života nás, běžných plebejců.

Do kategorie naprostých lží patří i to obligátní „jsem hluboce šokován“. To je asi stejně důvěryhodné jako skleněný vozembouch. V dubnu 2017 už nikdo, kdo se právě nevynořil odněkud z poustevny uprostřed rumunských Karpat, nemůže být terorismem šokován. To je jako být šokován tím, že v prosinci nasněžilo a v březnu začalo tát. Člověk sice dopředu přesně neví, který den to nastane, ale očekávat se to dá téměř s jistotou.

uho 8

Dříve sladká Francie.

Zbožná přání tvoří zbytek. To jsou všechna ta „semknutí“, „posílí nás to“, „jsme silnější než fanatici“. To není pravda.

Na útok zevnitř nereaguje žádný národ semknutím. Semknutí by snad mohlo nastat při vnější agresi. Vtrhnou-li do země pancéřové divize ze sousedního Absurdistánu, vskutku v sobě lidé najdou jistou sounáležitost (i když dějiny zároveň ukazují, že kolaborantů bývá vždycky dost). Ale pokud má násilí vnitřní etnicko-náboženský charakter, reakcí bude naopak odcizení, nedůvěra a polarizace společnosti. Žádné řeči politiků na tom nic nezmění, to jsou staré lidské instinkty; křivdy tohoto rázu se hojí dlouho, celé generace.

(Když jsem v roce 2010 byl v Mostaru, říkali mi místní, že spousta lidí dodnes nechodí na druhou stranu Neretvy, protože se nechtějí potkávat s těmi druhými. Přitom je to říčka, kterou bys kamenem přehodil, ale stejně tak by to mohlo být moře. Na jednom břehu Chorvati, na druhém muslimští Bosňáci, vzhledově k nerozeznání, ale nenávist mezi nimi velká a trvalá. To už bylo nějakých 15 let po válce.)

Pouliční terorismus, který momentálně sužuje Evropu, se podobá ledovci uprostřed oceánu. Devět desetin ledovce není nad hladinou vidět. Podobně přímo nevidíme ty stovky až tisíce lidí, kteří každému tomu úspěšnému teroristovi tiše fandí. Ale jsou mezi námi, a nejsou to jen navrátilci z vojska Islámského státu, kterých je samo o sobě dost. Na každého konkrétního atentátníka či aktivního bojovníka ISIS se najde několik dalších, kteří mu drží palce, i když by se sami něčeho takového neodvážili; nebo třeba i odvážili, ale zakázali jim to rodiče (na souhlas rodičů se v džihádistické komunitě kupodivu dost hraje, zvláště u -náctiletých kandidátů). A pokud jednoho dne nastane nějaký větší pouliční problém, rádi se přidají do řádícího davu.

Lidé to samozřejmě vědí a nahání jim to strach, který nelze jen tak rozptýlit skrze twitterové řeči.

Strach. Další důležité téma. Strach je neobyčejně korozivní emoce, rozleptávající pozvolna lidskou duši zevnitř. Zvláště, je-li spojen s bezmocí. A výroky našich politiků květnatou bezmocí jen hýří. Málokterý politik to řekne tak otevřeně jako londýnský starosta Sádik Chán, který prohlásil, že terorismus je nedílnou součástí života ve velkých městech, ale ten podtón, že si máme zvyknout, je dost zřejmý. Ne, nezvykneme si, na toto se nedá zvyknout. Ani Izraelci si „nezvykli“, ne v tom smyslu, že by je přestaly vzrušovat bomby odpálené v pizzeriích a v autobusech. Přijali prostě v rámci Druhé intifády taková opatření, že jim dokážou na 99 % zabránit, ať už se to OSN a spol. líbí, nebo ne. Součástí toho bylo ale zemětřesení na izraelské politické scéně: naivnější mírumilovná levice, dříve značně dominantní, byla vyhozena od moci a její místa zaujali různí jestřábi, na které se zprava tlačí ještě větší jestřábi. To se dá čekat i v Evropě, nakonec se od národa židovského po kulturní stránce příliš nelišíme.

Představa našich lídrů, že si nějakým způsobem kolektivně navykneme na projížďky příliš zbožných kamioňáků po pěších zónách měst a přitom dále budeme u voleb odevzdávat hlas těm politikům, za jejichž mandátu se takové věci rozmohly, je naprosto ahistorická. Takhle lidská společnost nefunguje. Dojde-li ke změně bezpečnostních poměrů, dojde i ke změnám nahoře, jenom s určitou setrvačností. Možná toto je ten důvod, proč tak zuřivě tweetují: ach, udržet se u moci ještě jedno volební období! Ještě aspoň jedno!

A možná ne, možná jim křivdím, ale koneckonců to vyjde nastejno. Aktuální evropská politická scéna se vesměs sestává z poddruhu politika-byrokrata, který si svoje vrcholné postavení vyseděl na schůzích a pojistil si je rozdělováním veřejných zakázek mezi své kamarády. S bažinou salafismu, ze které se rojí teroristi, si takový standardní politik-byrokrat neví rady. Jde o protivníky, kteří se nedrží běžných zvyklostí politické scény. Nelze je uplatit grantem ani místem v dozorčí radě státního podniku, pokusům o jednání a kompromis se smějí, smrt je příliš neděsí, protože se těší do ráje.

Churchill či de Gaulle by si možná věděli rady. Ti byli ze svého mládí zvyklí, že po nich někdo střílel. Ale momentálně nám vládnou různé klony sira Nevilla Chamberlaina.

Víte, co se u nás moc neví? On ten Neville Chamberlain nebyl zlý. On nás v tom Mnichově nepředhodil Němcům proto, že by chtěl ublížit malému národu ze lhostejnosti či krutosti. On to udělal proto, že mu opravdu šlo o zachování míru v Evropě a že nebyl schopen pochopit, jaký kalibr, jakého protivníka má před sebou. Sám byl klasickým anglickým gentlemanem staré školy, který bral svoje soupeře rovněž jako gentlemany ze starých škol. Že německý kancléř je v podstatě bandita v obleku, který jedná zásadně ve špatné víře, to Chamberlainovi došlo až po okupaci zbytku českých zemí v březnu 1939. Tou dobou už ale ztratil kritické množství času a druhá světová válka se tak stala nevyhnutelnou.

Paralely, které s tou dobou vidím – naivita, krátkozrakost a ideologická zaslepenost na jedné straně, nemilosrdná touha po moci na straně druhé – mi nahánějí strach.

*****************************

Ještě ke jménu dnešního článku.

Vy všichni, kdo jste chodili do školních jídelen, kantýn a menz, pamatujete si na ni? Univerzální Hnědá Omáčka neboli UHO. Už ode dveří cítil člověk její – trochu syntetický – puch. A když si ji dal, odcházel těžkým krokem a chmurně přitom dumal, co to tomu svému ubohému tělu zase provedl.

uho 9

Dobrou chuť.

Ty výše zmíněné výroky politiků, to je řečnický ekvivalent UHO. Podobně jako UHO předstírá obsah živin, předstírají ony myšlenkový obsah. Podobně jako UHO, i ony jsou „levné“: nestojí žádné úsilí a lze je vyrábět podle poptávky v libovolném množství. Podobně jako UHO, i ony jsou všudypřítomné.

Jenže: každý v mém okolí, kdo UHO konzumoval příliš dlouho, skončil jako pacient na gastroenterologii. UHO prostě v určitém horizontu škodí zdraví. Berte to v potaz, až zase budete „konzumovat“ řeči našich vladařů.

*****************************
*****************************

Hudební epilog
Mylène Farmer natočila i spoustu veselejších písniček, ale momentálně mi z duše mluví zejména tato.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora



Co chlapovi pod stromeček?
Co chlapovi pod stromeček?

Přečtěte si hned 35 tipů na dárky k Vánocům

Diskuse


J. Jurax
1:36
14.4.2017

J. Jurax
1:27
14.4.2017

O. Zuckerová
23:29
13.4.2017

J. Kanioková
20:16
13.4.2017

P. Rudolf
20:10
13.4.2017

J. Novak
UHO
17:43
13.4.2017

V. Novák
17:24
13.4.2017

I. Schlägel
16:01
13.4.2017

M. Prokop
17:00
13.4.2017

J. Pražák
12:24
13.4.2017

M. Prokop
13:29
13.4.2017

V. Kain
15:17
13.4.2017

V. Kain
15:20
13.4.2017

J. Pražák
16:50
13.4.2017

J. Jurax
1:40
14.4.2017

J. Milota
12:10
13.4.2017

O. Dvořák
11:31
13.4.2017

J. Kombercová
11:59
13.4.2017

M. Prokop
13:30
13.4.2017

R. Chodovsky
12:03
13.4.2017

M. Prokop
13:30
13.4.2017

J. Novak
17:48
13.4.2017

M. Vondráček
12:03
13.4.2017

J. Vintr
12:09
13.4.2017

Z. Čábelka
12:59
13.4.2017

R. Dubravský
14:39
13.4.2017

J. Kanioková
20:20
13.4.2017

J. Hrbek
11:04
13.4.2017

L. Popovský
14:24
13.4.2017

M. Malovec
10:59
13.4.2017

J. Jurax
1:43
14.4.2017

V. Vaclavik
10:48
13.4.2017

D. Polanský
10:35
13.4.2017

S. Kneifl
11:17
13.4.2017

J. Vintr
10:21
13.4.2017

F. Svoboda
10:20
13.4.2017

B. Rameš
10:10
13.4.2017

R. Dubravský
10:00
13.4.2017

T. Kočí
9:20
13.4.2017

J. Hrbek
9:19
13.4.2017

M. Prokop
9:07
13.4.2017

A. Osvaldová
8:38
13.4.2017

JarkaF
8:57
13.4.2017

M. Drašner
8:01
13.4.2017

T. Kubín
7:02
13.4.2017

Z. Čábelka
5:21
13.4.2017

M. Krátký
7:48
13.4.2017

K. Frauknecht
9:07
13.4.2017

P. Lenc
9:16
13.4.2017

P. Boublíková
Ano
5:05
13.4.2017

J. Hlubek
3:36
13.4.2017

J. Kovaříček
2:43
13.4.2017

P. Dvořák
3:53
13.4.2017

J. Vlačiha
1:39
13.4.2017

M. Krátký
1:48
13.4.2017

M. Drašner
8:03
13.4.2017

J. Sinnreich
1:09
13.4.2017

M. Krátký
1:47
13.4.2017

J. Honců
3:22
13.4.2017

J. Sinnreich
15:17
13.4.2017

J. Fridrich
6:57
13.4.2017

M. Těhanová
7:58
13.4.2017

J. Fridrich
15:45
13.4.2017

počet příspěvků: 75, poslední 14.4.2017 01:53









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.