aneb Poznámka k uprchlické tématice

Marně hledám v češtině ekvivalent německého termínu Seelenverkäufer (prodavač duší), jímž je míněn zchátralý, rezavý bezmála vrak, o němž není jisto, přestojí-li ještě jednu plavbu nebo se někde uprostřed moře potopí. Inu, je královtví české zemí vnitrozemskou a námořní, výrazivo jí chybí. Jelikož se však v následujících odstavcích právě o takové prodavače jedná, zůstanu u tohoto klopotného sousloví, ledaže v přeneseném smyslu.

Stalo se v pátek 2. ledna, že italská pobřežní hlídka objevila nákladní loď Ezadeen, plavící se nebo už se ani neplavící, spíš se bezcílně potácející na širém moři osmdesát mil od italského břehu. Ukázalo se, že je přecpaná uprchlíky údajně – jistá zdrženlivost je na místě, jak si ještě povíme – ze Sýrie; a bezcílně se potácela proto, že posádka nasedla uprostřed Jadranu do motorového člunu a odfrčela v dál, o osud běženců se nestarajíc. No, nakonec ještě všechno dopadlo dobře - nebo i méně dobře, jak se to vezme. Přiletěla helikoptéra, vysadila na palubu šest příslušníků pobřežní stráže a ti dokormidlovali bludné plavidlo do přístavu Corgiliano. Až potud nic zvlášť nového; bárky na jedno použití přepravují lidský náklad od levantských a severoafrických břehů už celá desítiletí. Někdy pobřežní hlídka vyloví uprchlíky z moře živé a západní noviny zajásají, sláva, tolik a tolik lidských životů zachráněno, nebo se uprchlíci utopí a noviny zabědují, tolik a tolik lidských životů zmařeno, ale za víc než za pětiřádkovou zprávičku to obvykle nestojí. Že případ lodi Ezadeen vzbudil takovou pozornost a snad dokonce přivodil jistý posun v nazírání na uprchlickou problematiku, má několik příčin.

Je ten poměrně nerozsáhlý kus moře mezi italskou Kalábrií, Albánií a ostrovem Korfu snad prokletý; kdyby to nebylo tak obehrané, dalo by se mluvit o jihojadranském trojúhelníku. V sobotu druhého ledna posádkou opuštěný a uprchlíky přecpaný polovrak Ezadeen, čtyři dny před ním v stejném stavu a situaci moldavský koráb Blue Sky M., pouhé dva dny předtím havarovaný a hořící italský trajekt Norman Adriatic, rovněž za velmi podezřelých okolností… Abychom dlouho nechodili kolem horké kaše: okolnostmi je působení prodavačů duší, v posledních dvou případech zjevné, v případě Norman Adriatic poněkud zastřené, ale nepochybné. To už se nedá odbýt obvyklými lítostivými litaniemi; pozornost západních medií se obrátila k převaděčským gangům, líčeným doposud – pokud vůbec nějak – málemže jako slitovní dobrodinci, pomáhající zachránit tisíce lidských bytostí z nezaviněné chudoby, nověji z hrůz náboženské války v Sýrii a Iráku. A oni ovšem starého čerta slitovní dobrodinci, ale nejsvinštější kšeft této pokrytecké doby; a starého čerta chudoba, kdo má těch šest až osm tisíc dolarů, kolik zpravidla čítá převaděčská taxa, není žádný chudáček, nýbrž člověk v měřítku své země dobře zámožný. Ti opravdu chudí se nesvěřují do péče prodavačů duší, ale zůstávají sedět v prachu a beznaději uprchlických lágrů; jen čtyřmilionový Libanon takových rád nerad hostí 1,4 milionu, Jordánsko 600 tisíc. Jenže potrhaný stan v prachu jordánské pouště není tak fotogenický jako přetížený polovrak minutu před potopením a nebozí uprchlíci, zachraňovaní v dramatických akcích pobřežní stráží.

Velevýborný, výnosný, miliardový kšeft. Ale místo aby se dočkal odsouzení přinejmenším téhož jako obchod s drogami, dostává se mu podpory a potvrzení. Nedělal bych si tolik z žurnalistů a politiků klusajících poslušně ve směru současných mód; kdoví, než se rok s rokem sejde, budou klusat úplně jinudy. Když však i osoba činící si nárok být morální autoritou nejvyšší… Nevymizel mi totiž z paměti obrázek, jek jej přinesly předloňského léta noviny: sám svatý otec František stojí na palubě převaděčské bárky, jednou rukou třímá kormidelní kolo, v druhé drží list, z nějž předčítá poselství, plné soustrasti s ubohými běženci a porozumění pro jejich muslimskou víru, přísně káraje západní společnost za lhostejnost k jejich utrpení. Jelikož vím, jak takové snímky vznikají, dovedu si je doplnit o televizní štáby reportéry a fotografy, kteří se také museli nějak dopravit na bárku, a samozřejmě o prodavače duší, hlavní aktéry toho divadla, o publicitu zpravidla nestojící, ale když dostali dobře zaplaceno… Scéna narežírovaná, předem domluvená a vyinkasovaná… ať jsem třeba dán do klatby, ale velice u mě ztratil na vážnosti papež František. Jeho předchůdci Jan Pavel II. a Benedikt XVI. byli, každý svým způsobem, vpravdě mužové svatí. Tenhle je… no, říká se takovým „svatoušek“.

Událostmi na přelomu letopočtu, zdá se, přerostl převaděčský kšeft v novou, vyšší kvalitu. Až doposud probíhal vždy stejně: zájemce o přesun do třeskutě bohaté Evropy se obrátil na příslušného agenta - k nalezení je zřejmě v každé přístavní čajovně – odevzdal mu osobní doklady spolu s požadovanou finanční částkou (sám jsem byl takové akci přítomen), obdržel instruktáž, co má napovídat vyšetřujícím orgánům tam na té druhé straně; nemusí totiž být každý Syřan či Iráčan, kdo se za takového vydává. Azylantská konjunktura se měnívá: svého času byl kdekdo Kurd, jindy Afghánec, také Tamilů a Somálců už bylo jako máku, teď právě je výhodné být Syřan a kdovíco může být výhodné příště. I jest na místě zdravá nedůvěra. Po absolvování těchto procedur byl zájemce napěchován do čehokoliv, o čem se dalo předpokládat, že se pár hodin udrží na hladině, a už se jelo. Na dohled od italského, řeckého atp. břehu uvědomili prodavači duší vysílačkou pobřežní stráž, zachraňte nás, potápíme se, eventuelně donutili pro lepší efekt několik zákazníků naskákat do vln. Někdy to nevyšlo a pobřežní stráž lovila z moře už jen utopence; odhaduje se, že za posledních čtrnáct měsíců zaplatilo životem 3400 zájemců svou touhu účastnit se evropského blahobytu. Ledaže měla metoda svou slabou stránku: pokud prodavači duší rychle nezmizeli v přístavním ruchu, záchrannou akci mohlo následovat zatčení. Nikdy jsem sice nevyzvěděl, co se pak s takovým dělo dál, asi nic moc, ale přece jen to byla nepříjemnost. Teď to začíná jít jinak a velkoryseji. Prodavači duší někde koupí za pár babek prorezivělou nákladní loď v posledním tažení, napěchují ji zkasírovanými uprchlíky, co se jich na ni vejde i vůbec nevejde, a vyplují, ale nedoplují; ještě bezpečně v mezinárodních vodách z lodi zmizí, ponechavše své svěřence jejich osudu. Kšeftovní výnos se tak sice zvýšil, také nepříjemnost s možným zatčením a s tím spojenými tahanicemi odpadá, nicméně přestoupila drzost převaděčských gangů mez, až po niž i nejnaivnější - spíš nejpokrytečtější - novinařík mohl v prodavačích duší vidět slitovné zachránce. Vítr se obrátil a začíná se mluvit o organizovaném zločinu nejvyššího stupně.

Teď ještě bude-li z toho vyvozen důsledek a jaký. Jestli by se zase mělo roky rokoucí tančit kolem všelijakých nenarušitelných suverenit jako v případě somálských pirátů, může si Západ své morální rozhorlení strčit… dejme tomu za klobouček. Jak už zmíněno, jsou agenti toho obchodu k zastižení v kdekteré přístavní hospodě od Alžíru po Libanon; snad by tedy nebylo západním rozvědkám tak nemožné jich pár desítek diskrétně pochytat a vymáčknout z nich spojení na vyšší i nižší šéfy, i kdyby při tom lecčí lidská důstojnost zaplakati měla. Co pak s šéfy dál… například je naložit, bez dokladů a bez peněz, na nafukovací člunek a svěřit rozbouřenému moři, ale to je celkem vedlejší. Oč by mělo jít především, je definitivní a dokonalé rozbití struktur převaděčského kšeftu. Jeho potenciální zákazníci by mohli užít takto ušetřených dolarových tisíců a desetitisíců k vybudování živností, krámků či dílniček, a to, zdůrazněme, ve svých vlastních zemích; nelze-li, v zemích kulturně a civilizačně blízkých. Čtu totiž právě zase jednu takovou úvahu: evropské státy by prý měly otevřít své hranice těm, kdož prchají z válkami rozvrácené Sýrie, Iráku a Afriky, aby nemuseli svěřovat své životy prodavačům duší. Jen to ne, probůh! Mám po ruce i jinou četbu: o bojovnících syrské džihádisticko-saláfistické fronty An-Nusra, v ničem si nezadající s vražednou sběří Islámského státu. Jenže se obojí bojovníci za pravdu Alláhovu porvali mezi sebou a An-Nusra to projela; a její kmáni i šéfové teď přemýšlejí, kde tak v Evropě by se jim vedlo nejlíp, jestli v Berlíně nebo raději ve Švédsku… to bychom si nasadili do kožichu pěknou veš. Nic naplat, jeden fanatik s vymytým mozkem dokáže zničit reputaci tisícům pokojných lidiček a že je někdo uprchlík, neznamená ještě, že zároveň nemá hlavu plnou džihádistických představ, jež začne realizovat, jen co nohou vstoupí na půdu nevěřících. Nedávný masakr v redakci týdeníku Charlie Hebdo je snad dosti důrazným ponaučením.

Hannover, 10.ledna 2015