19.3.2024 | Svátek má Josef


SPOLEČNOST: Zamlčená slavnost

16.5.2013

Obohatilo předchozí století dějepis o dvě světové války, z nichž druhá byla krvavější, zato první rozvratnější. Jako by uvolnila spoutané běsy, vyhrnulo se nových světaspásných teorií, nových pravd, nových světů, nových člověků a vůbec všeličehos nového, neboť zavládlo přesvědčení, že lidstvo musí kráčet ku štěstí a jasu, i kdyby se k němu mělo potěhem hnát; cokoliv pak starého, věky ustáleného, že směšné, zbytečné, ba škodlivé jest, i musí být zavrženo a nahraženo novým, pokrokovým. Dnes, po bezmála už sto letech, můžeme provést bilanci: je, zdrženlivě řečeno, nevalná. Mohutný rozvoj vědy a techniky by býval nastal i bez všech pokrokových teorií a revolučních rumrejchů; co ostatního dějiny předvedly, mohly si spánembohem nechat a nestala by se žádná mimořádná škoda. Krom jiného i dějiny české, abych pořád nechodil kolem horkých kaší.

Můžeme se každý dle svého osobního zaujetí přít o to, kolik prozíravosti bylo v převratu roku osmnáctého a co dobrého přinesl nám Čechům - ponecháme-li už stranou jiné národy, začleněné do státního útvaru jménem Československo, aniž by se jich někdo ptal, zda o to stojí čili nic. Jisto však je, že přepracováním knihy české historie tak, aby ladila s ideou nového státu, z ní byla vytržena hrst listů, po nichž zůstalo rozpačité prázdno. Mimo jiné i listů české historie vojenské a válečné, abych se přiblížil tématu tohoto článku. Kdo dnes vezme do ruky učebnici českého dějepisu, může se mu zdát, že nejdřív byli jacísi husité, bojovníci boží, před nimiž se třásla Evropa, pak jeden polovičatý pokus o bitvu na Bilé hoře, a dál už jen třísetleté nic, až na jeho konci opět začíná historie hrdinnými legionáři a Švejkem. A ono to samozřejmě bylo všechno jiné než prázdno. Už roku 1683 je vyplňuje přímý potomek protestantského vzbouřence Kašpara Kaplíře ze Sulevic – tak ironické dovedou být dějiny - popraveného na Staroměstském náměstí, český katolický šlechtic Zdeněk Kašpar Kaplíř, jenž si vydobil slávy co obhájce vídeńských hradeb proti dotírajícím Turkům. Dlouhý sled mužů českých, bijících se statečně pod prapory prince Evžena Savojského v tureckých vojnách, pod generálem Laudonem (tím, co jede skrz vesnici, má modrou čepici) proti Prajzovi v bitvě u Kolína, ve vítězné bitvě u Štěrbohol, u Custozy a v mnoha dalších italských patáliích pod Janem Josefem Václavem Radeckým z Radče, největším vojenským geniem, co jich zrodila půda Čech od dob Žižkových, až po boje na frontách první světové války, z nichž si připomeňme poslední mohutné vzepjetí v bitvě u Caporetta, kde srdnatou houževnatost českých pluků ocenil sám velitel italských armád generál Cadorna. Když světová válka dospěla ku svému konci, byl zde dvacetinásobek mužů českých, vytrvavších až do posledka pod císařským praporem, než kolik činil počet legionářů na straně opačné. Neuškodí si to občas připomenout. Ba ne, to nebyli žádní chudinkové, kteří dovedli jen trpět a úpět, jak se stalo zvykem líčit dějiny oné třísetleté mezery, to byli bojovníci udatní, svému králi a přísaze věrní, vítězili i podléhali, ale nikde svému jménu hanbu neudělali. Nevrátíme je českým dějinám? Neukončíme to rozpačité, neupřímné a, abych to řekl rovnou, pokrytecké mlčení? Byl by pomalu čas.

Něco už se ostatně děje. Pohrdlivý odsudek všeho c.k. rakouského, donedávna téměř povinný, začíná ustupovat nostalgii, jejímž výrazem a ukázkou může být každoročně v poslední dubnovou sobotu na louce pod zámkem v Brandýse nad Labem – to místo má svůj symbolický význam, jak si ještě ukážeme – pořádaná přehlídka rakousko-uherských vojsk. Sjíždějí se k ní nadšenci v dobových uniformách z mnoha koutů Čech a Moravy, z Rakouska, Maďarska, Německa, Polska, Slovinska, před zraky hojného diváctva předvádějí repliky slavných bitev, a je vám to střelby, muziky, vojanských pochodů a bubnů rachotu, až necvičené uši zaléhají. Letos byla slavnost obzvláště slavná; konala se pod titulem Audience u císaře Karla I., čímž se dostáváme k onomu symbolickému významu, jak o něm byla řeč. Poslední vládce habsburské říše pobýval v brandýském zámku během své vojenské přípravy u 7. dragounského pluku. Věhlasu úspěšného vojevůdce nedosáhl, zato proslul úsilím o mír ve válce, již prozíravě a na rozdíl od jiných shledal zbytečnou a ztracenou, za což se mu dostalo posmrtné odměny v podobě blahoslavení papežem Janem Pavlem II. Byl za svého života pokládán válečnou stranou za slabocha a málem že za zrádce, jinými za bezmocného tajtrlíka, když se však všechno sečetlo, ukázala se jeho památka být hodna úcty. Vzdejme mu ji i my, neboť jen v celosti mají dějiny smysl, českých nevyjímaje.

Byl ovšem i jiný, historicky snad ještě významnější důvod té parády: přesně před dvěma sty lety se na brandýském zámku setkali panovníci tří evropských mocností, rakouský císař František I., car vší Rusi Alexandr I. a pruský král Bedřich Vilém III, aby konečně už jednou udělali přítrž neustálému krveprolévání, jež v Evropě rozpoutal jistý Napoleon Bonaparte. Výsledkem porady byla bitva u Lipska, v níž spojená vojska udělila dobyvačnému Korsičanovi nářez, z nějž už se nezotavil. Pro nás není bez významu, že hlavní zásluhu za úspěch u Lipska si připsali dva… nepovím že Češi, nepřenášejme své jazykově pojaté vlastenectví do doby, která je neznala, ale řekněme že dva oddaní služebníci Koruny české: Karel Filip, kníže ze Schwarzenbergu, který bitvu přivedl k vítězství, a náčelník jeho štábu hrabě Radecký z Radče, jenž vyhotovil plán, dle nějž vítězný vojevůdce bitvu řídil. Hledáme pořád, na kterou postavu svých dějin bychom mohli být hrdí… nu, ti dva by nebyli špatná volba. Kdoví, jak příšerné hromady mrtvol by si ještě vyžádaly neustálé války a k jaké bídě by se domotala Evropa, nebýt jich, kteří zkrotili Napoleonovu pýchu v bitvě u Lipska.

arcivévoda Karel

A sláva to byla přenáramná, na té louce pod zámkem. Je v Čechách možná už trochu nezvyklé vítat někoho slovy Vaše císařské a královské Veličenstvo, ale dostavil se sám arcivévoda Karel II., současná hlava domu habsburského, s ním princezny Eleonora Jelena a Gloria Maria, a přivítání se jim dostalo tak vřelého, že z toho byl pan arcivévoda, jak jsem tak koukal, drobátko jelen; asi by býval nečekal takové přijetí zrovna v Čechách, z nichž vyšel rozhodující podnět k rozpadu dědečkovy říše. Pronesl krátkou, trochu dojatou řeč v jazyce německém, na čestné tribuně mu po boku nestál nikdo menší než ministr obrany pan Picek, smím-li na něj prozradit tu podzřelou okolnost, k tomu jeden, nebo dva(?) generálové české armády, hudba téže armády zahrála Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem, kdo uměl, přizpěvoval, zazněl pochod Radeckého, vojska mašírovala, infanterie, landveráci, myslivci a grenadýři, tyrolští střelci, čestné salvy hřměly, kanóny bouchaly v předstírané bitvě s Napoleonovými válečníky s ohromnými štětkami na čepicích, rejtaři a kyrysníci předváděli jezdecké kumšty, až přihrčely kočáry s třemi výše jmenovanými Veličenstvy, znovu zazněly hymny, rakouská císařská, ruská Bože cara chraň mimořádné mohutnosti a krásy, pruská Heil dir im Siegerkranz… no sláva, sláva, sláva. Načež usedl pan arcivévoda do automobilu značky RAF, (Reichenberger Automobilfabrik, věru že jsem do té chvíle nevěděl, že taková fabrika v Liberci stála a ty muzeální stroje produkovala), rok výroby 1912, obě princezny k němu, a ujížděl, pozdravován špalírem příznivě naladěného publika, do Staré Boleslavi k slavnostní mši.

No, nechám už líčení. Beztak nelze slovy vypsat tu napůl rozjařenou, napůl zamyšlenou atmosféru, vracející se k době, kdy byl ještě svět v pořádku… nebo už možná začínal nebýt. Jedno je mi ale divné: hledal jsem v následujících dnech, jestli se o slavnosti s tisícovou návštěvností objeví pár řádek v novinách, krátký záběr v televizi… nic, nic, nic. Přitom jsem si jist, že kdyby se někde sešlo posledních deset dědoušků, účastníků sokolského sletu v roce 1948, sdělovací prostředky by tu veleslavnou událost náležitě okomentovaly. Vadí někomu něco na připomínce času, který vůbec nebyl tak špatný, jak z něj dělá oficiální legenda? Byl vyhlášen tajný interdikt? Obává se někdo, že by z brandýského zámku mohl vyjít signál k monarchistickému puči?

Což, na tom by něco mohlo být. Ne zrovna monarchistický puč, ale… Rozpadlo se v běhu posledního sta let všelijakých říší, velkých i malých, národních i ideologických, a nikomu zvlášť nechybějí; žiji v Německu, mám dvě uši, ještě jsem ale neslyšel, že by někdo zaželel wilhelmovského císařství, nebo si na ně vůbec vzpomněl. To jen Rakousko, žlutočerný prapor, pochod Radeckého, ferdpuše, kaiserbarty budí nostalgické reminiscence, v nichž se paradoxně naplňuje závěr hymny někdejšího mocnářství – říš rakouská nepomine, sláva vlasti, císaři. A ona nepominula, na rozdíl od jiných. Aspoň ve vzpomínce ne, v zasmušilých úvahách, jestli jsme tenkrát, v roce 1918, přece jen neztratili víc, nežli jsme získali. Chápu, že takové sentimenty nejdou pod nos vyznavačům bobošického nacionalismu. Že se s nimi těžko smiřují ani ne kdovíjací republikáni a masarykovci, jen lidičkové pohodlní, vystačící si pro klid duše s dějinami, v nichž zeje třísetleté prázdno. Chápu také, jestli jim nejde pod nos každoroční slavnost pod brandýským zámkem. Zakázat ji, pendreky rozehnat… no, zatím to jaksi nelze. Zamlčet, to už ano, v tom jsou česká media ještě z normalizačních dob cvičená. Zdalipak se nad tím někdo maličko zamyslí, neřku-li zastydí.

Ale nic, jedeme dál, od voleb k volbám, od jedné zchromlé vládní koalice k druhé, jak lze čekat, ještě bezradnější, od blbé nálady k ještě blbější, čím dál otrávenější, čím dál rozčarovanější… že by z toho všeho jednou zaznělo volání po návratu krále na osiřelý trůn český? Třeba toho, co na brandejském mostě zdravil rozveselené davy z automobilu zn. RAF, rok výroby 1912? Zatím to tak nevypadá, ale kdoví. Ještě pár takových prezidentů…

Hannover, 7. května 2013