3.12.2016 | Svátek má Svatoslav






SPOLEČNOST: Těžko hledat lepší zemi pro život

8.2.2016

Mám ráda svou zemi. Nejsem, myslím, ani trochu nacionalista. Dokonce bych se asi váhala podepsat i pod o něco slabší slovo patriotismus, který je jakousi emocionální oddaností domovské zemi.

Cožpak o to, ne že bych ve vztahu k Česku necítila žádné emoce, ale asi to nebude „to ono“, co je pojmem míněno, jelikož jisté pozitivní emoce cítím třeba i ve vztahu k Anglii, Skotsku, Austrálii... Zkrátka nemám ráda nálepky, a tak se jednoduše a prostě se spokojím s konstatováním, že mám ráda Českou republiku.

Což by se leckomu mohlo zdát překvapivé, jelikož skoro všechno, co napíšu, je nějakým remcáním na mou zemi. A pokud to už není remcání na mou zemi, tak je to remcání tu na EU, tu na Řecko, tu zas na nějakého nafrněnce, který má falešný dojem, že je lepší borec než ti ostatní. A víte co? Remcám, protože mám ráda svou zemi.

Ano, může se to zdát padlé na hlavu. Ale je to tak. Řeknu vám totiž malé tajemství: Jsem hluboce, opravdu hluboce přesvědčená, že Česká republika je mimořádně skvělé místo pro život. A protože nechci, aby si to pokazila, případně si přeju, aby byla ještě o trochu lepším místem, remcám všude tam, kde se dá něco ještě zlepšit. Alternativně tam, kde to jinde dělají špatně, a bojím se, abychom to moc neokoukali. Protože by byla škoda si tak pěkné místo pro život pokazit.

Tak teď asi máte dojem, že jsem definitivně spadla z višně. Ale jen posuďte sami: Ať si vzpomenete, na co chcete, na jakoukoliv oblast života, skoro u všeho nakonec zjistíme, že na tom sice nejsme nejlíp na světě, ale taky, a to je právě důležité, na tom nejsme nejhůř. A když se všechny ty bramborové medaile posčítají, hravě v počtu nasbíraných bodů strčíme do kapsy i země, které v některých ohledech získaly zlato. Tak schválně:

Co třeba taková korupce? Podle žebříčku Transparency International jsme na 53. místě ze 175. Sice žádný zázrak, ale pořád jsme v nejlepší třetině.

Říkáte si, že bychom měli být aspoň v první patnáctce? No jo, jenomže v té jsou země jako Dánsko, Švédsko, Norsko, Nizozemsko nebo Německo. Tedy země, které mají setsakra velké problémy s imigrací. U nás ale, aby imigranta jeden hledal lupou; v tomhle ohledu jasně sbíráme body.

A co třeba rozvinutost ekonomiky? Nepatříme sice mezi nejbohatší země světa, podle Eurostatu HDP na hlavu v Česku představuje 84 procent průměru EU. Ale na druhou stranu z pohledu populace celého světa patříme mezi absolutní špici – taky jsme se mohli narodit v Somálsku nebo v Bangladéši. A navrch zdatně průměr dotahujeme, protože loni jsme dosáhli dokonce nejrychlejšího růstu v Evropě!

V létě se u nás pole žlutí tou odporně páchnoucí agroferťáckou řepkou, co na ní devět lidí z deseti má alergii. Socialistické evropské zemědělství a eurodotace tedy u nás kvetou. Jenomže dovoluji si podotknout, že pořád tu nemáme tak příšernou líheň socialismu, euronesmyslů a všelijakých regulačních buzerací jako třeba v mnohem bohatší Belgii. Ostatně v Evropské komisi se zrodil i onen legendární předpis na zakřivení banánů.

To u nás se s regulací všeho druhu pořád jakž takž držíme na uzdě. Aspoň si nejsem vědoma, že by se česká vláda dohodla s Googlem nebo sociálními sítěmi na mazání „závadného obsahu“ – tedy že by zavedla svého druhu cenzuru jako v Německu.

Naše vláda sice nakonec neměla na rozdíl třeba od Slováků odvahu jít do přímé konfrontace s EU, když došlo na schvalování kvót pro imigranty, ale alespoň se nějaký čas snažila před veřejností tvářit, jako že jí kvóty nevoní. Mohlo přitom být mnohem hůř. Náš premiér také mohl otevřít náruč a imigranty k nám zvát – jako německá kancléřka.

Ani u nás sice není politicky korektní označit některé skupiny obyvatel lidovými názvy, ale na druhou stranu když na sociální síti lidovým expresívním výrazem označíte prezidenta nebo premiéra, neskončíte na Guantánamu kvůli podezření z terorismu. A taky nehrozí, že naše vláda obviní nějakou jinou vládu z údajné výroby jaderné bomby a rozpoutá válku.

Nemáme svou vlastní ropu v Severním moři. Docela pech. Ale zase když vám občas ujedou nervy, jelikož to je lidské, a plácnete rozhořčeně dítě přes zadek, nemusíte se bát, že vás soused nabonzuje sociálce a že ještě ten den vám dítě bez šance na návrat ukradnou a pošlou na převýchovu – jako v Norsku. (A to ani nemluvím o tom, že nemáme půl roku noc.)

Nejsme sice žádní veselí Italové, ale taky nejsme žádní studení suchaři jako velká část Švýcarů, natož abychom podlehli tak jako Skandinávci iluzi, že stádo je víc než jednotlivec, že rovnostářství je víc než zásluhovost, že na blahobyt je nárok, místo abychom si ho zasloužili.

V některých čtvrtích v Ústí nad Labem bych sama po setmění měla nahnáno; ale přesto u nás dosud neexistují tak jako ve Francii, ve Velké Británii nebo v USA v pravém slova smyslu celá rozlehlá ghetta, kde zákon neplatí.

Jedna část lidí u nás nadává na prezidenta, jiná část zase na premiéra. Ale přiznejme si, že pokud se nám ten či onen politik nelíbí, můžeme mu to zúčtovat ve volbách. To, že moc není z čeho vybírat, je věc jiná; pořád je to lepší výběr než mezi Putinem a Putinem.

A může to jít ještě mnohem dál až do absurdit. Nemáme sice vlastní moře, ale když se nám zachce, za dvanáct hodin k němu kdykoliv dojedeme a na hranicích ještě pořád přitom ani nemusíme přibrzdit. Nemáme Alpy; zato taky nejsme placka jako Maďarsko a když se nám zachce, můžeme si zajet na lyže do Krkonoš.

A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Jistě, i u nás je mnoho špatného. Svobody slova pomalu ubývá. Politická korektnost se šíří jako mor. Kvóty pro ženy jsou na spadnutí. Androgynnost se stává společenskou normou. Ale přiznejme si, že to vlastně není tak moc naše vina. To, že ubývá svobody, je trend celého vyspělého světa, který pozvolna sklouzává k sebedestrukci své vlastní kultury a nenápadně pod rouškou podivné hypotézy multikulturalismu uvolňuje místo kultuře nové. My se vlastně těmhle cizím trendům ještě celkem úspěšně bráníme. „Novoty“ typu kvót vždy zavádíme až mezi posledními.

Tak jsme jako jedni z posledních zavedli druhý pilíř důchodové reformy a vzápětí jsme ho zase zrušili, takže ani nestačil napáchat moc škod. Kdybychom si s reformou pospíšili o pár let jako Slováci, dnes bychom mohli plakat mnohem víc. A nejzářnějším důkazem našeho vzdorování je euro. Většina zemí, které vstoupily do EU, dělaly, co mohly, aby co nejrychleji na euro dosáhly. My ne. Podobně jako Britové. Dnes je většina obyvatel protipřijetí eura. A my můžeme být tváří v tvář krizi eurozóny rádi, že jsme se nikam nehnali.

Bývaly doby, kdy jsem koketovala s myšlenkou odstěhování se do jiné země. Dnes mě něco takového ani nenapadne. Když to tak všechno vezmu kolem a kolem, sotva najdeme lepší zemi, než je ta naše.

Převzato z Sichtarova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky

Autorka je ředitelka společnosti Next Finance s.r.o.



Diskuse


L. Zonková
0:34
9.2.2016

J. Cervenka
14:47
8.2.2016

J. Zak
15:01
8.2.2016

J. Svoboda
18:56
8.2.2016

V. Vaclavik
19:28
8.2.2016

P. Janos
22:13
8.2.2016

V. Vaclavik
13:45
8.2.2016

M. Josovič
13:05
8.2.2016

K. Vyšata
14:38
8.2.2016

M. Hoblík
10:54
8.2.2016

A. Dlouhý
10:11
8.2.2016

B. Rybák
14:33
8.2.2016

Z. Švrček
9:57
8.2.2016

J. Novak
9:13
8.2.2016

J. Tachovský
9:23
8.2.2016

J. Novak
9:32
8.2.2016

J. Tachovský
9:37
8.2.2016

J. Šimek 066
11:43
8.2.2016

K. Novák 396
8:35
8.2.2016

A. Alda
8:06
8.2.2016

P. Khail
12:50
8.2.2016

M. Polláková
7:53
8.2.2016

J. Novak
9:24
8.2.2016

T. Kočí
9:31
8.2.2016

J. Novak
9:41
8.2.2016

V. Kolman
5:44
8.2.2016

počet příspěvků: 42, poslední 9.2.2016 11:18









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.