aneb Kterak se máme skvěle, jen o tom nevíme

"Žijeme v zemi nejméně zasažené chudobou v celé Evropské unii…" Kdyby někdo čta tento výrok nevěděl, sní-li či bdí, ujišťuji ho, že nesní; uvedená větička je citací z článku pana Tomáše Němečka, redaktora Lidových Novin, ze dne 29. března roku tohoto. Nerad se opakuji a nerad uvádím jména osob, jejichž hnutí ducha kritizuji, v tomto případě však jsem nucen obojí zásadu poruštit. Vážený pane Němečku: nepřevzal jste bez zamyšlení ultimativně hlásanou, leč rozumu i vší zkušenosti odporující tézi, již kdosi kdesi pustil v kdovíjakém úmyslu do světa? Uvědomil jste si možný dosah toho, co jste napsal? Abych byl určitější: vychází pan redaktor ve svém článku z ne zrovna nejčerstvějšího propočtu, majícího sloužit stanovení míry světové chudoby. Vypadá takto: čí příjem nedosahuje šedesáti procent průměru, vypočteného pro zemi, v níž je mu souzeno žít, jest úředně oštemplovaným nuzákem. V kteréžto polívce ovšem bystřejší hlava snadno najde chlup, jak si hned předvedeme.

Když jsem se o tom matematickém kouzlu dočetl před dvěma lety poprvé, překvapením jsem nemohl dechu popadnout. Až do té chvíle jsem měl zato, že z částky, již mně a mé choti poukazuje německý důchodový úřad, se nám nežije sice zvlášť luxusně, ale vcelku slušně: na běžných životních potřebách škudlit nemusíme, i pohár vína si rádi dopřejeme, i lecjakou laskominkou mlsnou hubu potěšíme, držíme si pěkný, prostorný byt, k tomu auto, i když ne zrovna nejnovější, a ještě nám zbývá nějaká ta stovka eur k nakrmení cestovatelského koníčka. Nyní jsem zvěděl, že jsme se oba mýlili: auto sem, cesty po světě tam, součet našich důchodů nedosahuje šedesáti procent příjmového průměru vypočteného pro Spolkovou republiku Německo, i jsme tudíž politováníhodní chuďasové. Snad abych si teď sedl s čepicí před kostel. Nebo… visí mi na stěně dudy, kdybych s nimi šel do města vyhrávat, nějaká pětka by se bohdá sešla. Ó běda nám, chudobným!

Avšak konec žertování. Jak už jsem nedůvěřivý, vzbudil ve mně zjevný protimluv našeho začlenění do řad chudiny a spokojeného živobytí podezření. Jaký tohle je zase švindl? Žijeme v pokryteckém čase; jako v Komenského Labyrintu, už opět na nás někdo chce, abychom si sázeli na nos brýle mámení, skrze něž věc černá bílá a bílá černá, mrzutá krásná a krásná mrzutá se jeví… kdo nás chce obloudit tímhle kejklem? A proč? Nebo jakýpak kdo; to slavná teorie politické korektnosti káže zaměňovat mrzuté za krásné, příčinu za následek a naopak. A tu už není s trochou zkušenosti nesnadné odhadnout, odkud vánek věje: ono může být výhodné, že ano, namluvit obstojně vydělávajícím a slušně žijícím lidem, že jsou vlastně chudí. Neboť slušně žijícího, se svým údělem spokojeného občana pod prapory protestu nepřivedeš; ukaž mu ale ty, kdož vydělávají a žijí si ještě slušněji, namaluj mu čáru chudoby, pod níž se takto octl, začni se vyhlašovat za ochránce prostého, dělného a jiného takového lidu, a rozhněvané davy se pohrnou, aby ti dopomohly k prebendám a moci. Nebo řečeno jinak, nemůže levicová politika existovat bez chudoby, své hlavní podpory; kdyby jí nebylo, musí si ji vytvořit. Jakž se právě děje. Napsal jsem tehdy, jestli si ještě někdo vzpomene, v tom duchu do Neviditelného psíka článeček, mysle, že tím je ta věc pro mě vyřízená. Nebyla. Dva roky poté se táž duchaplnost objevila v úvaze páně Němečkově, jenže v obráceném smyslu.

Je podlé, v postranním úmyslu namlouvat slušně žijícím lidem, že jsou vlastně chudí. Ještě podlejší, ba svinské a hrubě necitelné je namlouvat českému desetitisícovému důchodci, že je vlastně bohatý. Proboha! Když někomu po zaplacení nájemného – a vím, o čem mluvím – zbývá patnáct stovek k pokrytí všech ostatních životních potřeb, může mu jak chce kdo mávat před nosem pouhými čtrnácti procenty chudoby, vypočítanými pro Republiku českou ve srovnání s takovým – kdo by ho nepolitoval – patnáctiprocentním Švédem či Nizozemcem; nepřesvědčí ho, jen ho naštve. Naplní pocitem beznaděje, trpkým zjištěním, že zastání nemá a nenalezne, nejen v dávno vší věrohodnosti pozbyvší politice, ale už ani v těch novinách, které mu až doposud byly když ne majákem naděje, aspoň vrbou k vyplakání. A to už je jen krok k tomu, aby se začal ohlížet, ukáže-li se konečně na politickém jevišti silná, do korupčních skandálů nenamočená osobnost a pádnou paží udělá, hergot a krucinál už jednou, v tom prohandlovaném blázinci pořádek. Známky čehosi takového se objevují už teď; ne bez příčiny se valí ulicemi českých měst davy všelijakých Holešovských a jiných takových výzev, bez programu, bez určitější představy, co vlastně chtějí a jak toho dosáhnout, jen plné bezmocného hněvu, zklamání, nevíry v obrat, leda k horšímu. Nemávejme nad nimi rukou a nemluvme o bláznech; může to být první signál maléru v nepříliš vzdálené budoucnosti. Zatím se ještě hlásí k demokracii, i když ovšemže jiné, očištěné od všech těch lumpáren; v dalším vývoji mohou začít klást důraz na pevný řád, kázeň jako řemen, začlenění do jednotného šiku, v němž jedinec není ničím, celek vším, a jiné takové ty dostatečně už známé věci, mezi nimiž se jaksi povytratí ta chudinka demokracie. Dějiny neskýtají takových příkladů právě málo.

Nechme toho. Pocit bezvýchodnosti v prostších a nemajetnějších vrstvách české společnosti se rozdoutnal už tak dost hrozivě, nepřilévejme do toho ohně olej nedomyšlenými článečky o skvělém životě desetitisícového důchodce. Neopisujme nesmysly a povrchnosti těch, kdož jsou schopni k prosazení svých podivných zájmů – dovedeno ad absurdum – tvrdit, že otrhaný černoušek v pralesích Konga, nucený žít z 0,52 dolaru amerického (činí průměrný denní příjem v té končině 0,8 US$), je na tom líp než Lucemburčan, mající sice k dennímu použití 89 týchž dolarů, rovnajících se nicméně pouhým padesáti procentům příjmového průměru jeho přechudobné země. Obecná důvěra v politické, správní, soudní i jiné státní orgány poklesla v zemích Koruny české na úroveň, jaké nebylo od vpádu rot braniborských, čímž není řečeno, že nemůže poklesnout ještě hloub, směj se tomu kdo chceš. A člověk nějakou naději hledá. Nevidí-li ji ve svých volených zástupcích, snadno se upne na osobu nevolenou, jen když otevře doširoka ústa a mlátě pěstí o řečnický pult se jme vyhlašovat, s čím vším teď rázně zatočí, koho nahází do Vltavy nebo z oken Hradu pražského – přijde na gusto – a vůbec jak od teďka bude všechno jen tak lítat. A ono bude, jen to tak mydli dál, politiko čeká.

Chceme opravdu dát dojít k nejhoršímu? Tak dlouho přikukávat démona diktatury, až se jej dokukáme? Pakli ne, měli byste změnit tón, tovaryšové cechu novinářského. Neopisovat z cizích písanek, určených zcela jinému publiku, neprovokovat, neštvat už tak dost naštvané obecenstvo, uznat holou a snadno ověřitelnou skutečnost, že příjemce nižšího českého platu – o důchodech pomlčivše - na tom není v evropském srovnání snad zcela nejbídněji, ale chlubit se také není čím. Uvědomit si ten jistý šum dole na ulici a mocí svého pera přispět k tomu, aby nepřerostl v opovržení demokracií a volání po diktatuře. Nebát se přiznat, že nežijeme v standardní demokracii, jak se rádo říká, nýbrž v demokracii těžce nemocné; nehasit oheň desiluze olejem konejšivých článečků, nýbrž hledat a ukazovat cesty, jak pozvednout nemocnou demokracii z lože nevíry a malomyslnosti. Doufám velmi, že takové cesty ještě zbývají, i když zcela přesvědčen nejsem. Neboť času je namále – pokud vůbec nějaký – a na obzoru… jakási narudlá záře, jako z temnot pekelných, nezdá se vám? Jestlipak se tam už nešikují duchové zla, vždy připravení lovit mezi dušemi zklamanými, zoufalými, ať právem či neprávem rozhněvanými? Neotvírejme jim dveře, k čertu už jednou! Dvakrát v běhu posledních sedmdesáti let se národ český po velkém trápení vydrápal z jámy, vlastní neprozíravostí vykopané; potřetí by se mu to povést nemuselo.

Hannover, 25. dubna 2012