24.5.2019 | Svátek má Jana


SPOLEČNOST: Nebezpečí sociální demokracie.

6.10.2006

Politici by měli prosazovat takovou politiku, která je prospěšná zemi a jejím občanům. Tímto pravidlem by se měli řídit všichni politici v demokratické společnosti. Je zcela zřejmé, že každý občan bude mít trochu jiný pohled na to, co je pro něj prospěšné. Politik by proto měl sledovat zejména trendy vývoje a dlouhodobé cíle země. Jinými slovy "nedívat se jen na to, jak bohatá bude dnes večeře, ale sledovat i to, co budeme jíst v příštích dnech". Zdaleka ne všichni občané jsou schopni tohoto pohledu "do dalších dnů". Někdy jim prostě k tomu chybí ochota. Často a rádi propadají určitým omylům a mýtům způsobeným například populismem či předkládáním zkreslených faktů. K těmto postupům by se však zodpovědný politik propůjčovat neměl a neměl by se k nim snižovat ani v rámci mocenského boje. Pochopitelně to vše za předpokladu, že on samotný je schopen vůbec situaci vyhodnotit. S tímto by pak měla případně pomoci politická strana, která ho nominovala a která je nositelem elementárních myšlenek a trendů, které politik prosazuje. To je teorie. Praxe je nicméně modelována jen lidmi a ti ji utvářejí k obrazu svých vlastních zájmů a v přímé úměře k politické a společenské kultuře.

Obecně lze demokratickou politiku rozdělit do dvou základních modelů. Na jedné straně je tvořena modelem anglosaského světa a na straně druhé modelem kontinentální Evropy. Předně je třeba říci, že ani jeden není bez chyb. Ale prozatím nebyl vytvořen takový, který by byl ideální. Oba v sobě obsahují poměrně zásadní odlišnosti a tyto odlišnosti začínají mezi nimi v posledních desetiletích rozevírat jak ekonomické, tak i názorové nůžky.

Politika anglosaského světa je politikou reálných ekonomických zásad a imperiálních snah sledující primárně prosperitu vlastní země. Silné jsou v tomto systému dva politické směry - konzervativní a liberální. V prvé řadě je třeba říci, že oba zmiňované směry prosazují reálnou, nikoli populistickou politiku (i když nelze to říci absolutně). Mají společné cíle, jen se liší metodami, kterými se k těmto cílům dopracují. Jedná se především o míru agresivity, se kterou prosazují svá řešení a se kterou vedou svou imperiální politiku. Zjednodušeně se dá říci, že liberálové jsou více umírnění s tendencí pozvolných reforem a konzervativci více agresivní s tendencí k velkým reformním krokům. Oba směry se vyznačují vysokou mírou osobní a ekonomické svobody a zodpovědnosti, což jsou jedny z pilířů jejich úspěchů ve světové konkurenci.

Oproti tomu politika kontinentální Evropy je více pluralitní, tedy prosazuje se v ní více politických směrů. Zní to sice líbivě, ale zdá se, že výsledkem je větší názorová roztříštěnost, více populizmu, méně reálné politiky a méně jak osobní, tak ekonomické svobody a z toho vyplývající nižší světová konkurenceschopnost. Slabost této politiky je kompenzována silným byrokratickým aparátem, který vytváří vlastní mocenskou strukturu na úkor všech typů svobod. Často se stává, že se v tomto systému dostane reálná moc do rukou politických subjektů, které zastávají zájmy jen určité skupiny či určitého tématu (prosazují se i extremistická hnutí, která jsou stále častěji zvána jinými politickými subjekty k reálnému zasahování do chodu států). Prvky reálné politiky jsou potlačovány na úkor politiky populistické a zájmové. Jednotící a širokospektrální politický záběr, který by prosazoval prosperitu země, je v současné evropské kontinentální demokracii vytlačován existencí vlivného nadnárodního politického hnutí, které je sdruženo pod zastřešující organizací s názvem Socialistická internacionála.

Ta celoevropsky produkuje stejný typ politiky. Svůj základní myšlenkový pilíř nazývá sociální stát. Nositeli této myšlenky v jednotlivých zemích kontinentální Evropy jsou politické strany, které mají ve svém názvu "sociálně-demokratická". Mezi základní cíle sociálního státu patří: sociální smír, rovnováha ve společnosti, sociální spravedlnost, atd.. Tedy cíle jistě na první pohled ušlechtilé. Při druhém pohledu se však již začnou objevovat kazy. Například sociální spravedlnost není nic jiného než vyšší míra solidarity. Ona totiž spravedlnost je jen jedna. To, že si socialisté již při samotné definici svých základních cílů musejí vypomáhat sice líbivými, ale zároveň nesmyslnými slovními spojeními, je věcí vskutku zarážející. Další problém nastane při pohledu na metody, kterými se snaží svých cílů dosáhnout. Základním rysem této politiky je uspokojit co nejširší počet potencionálních voličů formou různých typů dotací, dávek, fondů, legislativních zvýhodnění a slibů a teprve posléze hledat zdroje na pokrytí všech nákladů s tímto spojených - s vizí, že zdroje jsou. Nejjednodušší, ale zároveň jedna z nejnebezpečnějších cest, je pokrýt tyto náklady půjčkami či zisky příštích období. Tedy vzniká čistý dluh, který bude nutné uhradit v budoucnu. Socialisté samozřejmě takovýto výklad reality zásadně odmítají. Museli by totiž připustit, že jejich idealistická myšlenka sociálního státu je od samého počátku nezdravá a v praxi nerealizovatelná. Ke skrytí pravdy a budoucí reality používají všech možných instrumentů a fint, které jim nabízí jimi vytvořený systém. Současně se zaváděním dalších a dalších regulací, vyhlášek a zákonů posilují moc a strukturu silových resortů a orgánů činných v trestních řízeních. Začíná platit presumpce viny. Lze pak jednoduše každého případného oponenta nebo kohokoliv nepohodlného kriminalizovat a šikanovat. Socialisté ale navíc musí dále roztáčet spirálu populismu a slibovat více a více. V neposlední řadě je třeba vytvářet iluze a lži o prosperitě země (např. Maďarsko a další). Dalším krokem pro udržení se u moci je, jak již bylo řečeno, úzká spolupráce s extremistickými stranami. V ČR je takovou stranou nereformovaná stalinistická KSČM.

Na výměnách premiérů země v posledním volebním období je možné velmi dobře demonstrovat vývoj země i sociální demokracie. Na počátku je zde typický reprezentant byrokratického socialistického fanatika, který nezlomně věří v realizaci sociálního státu. Po prvních větších obtížích je však vyměněn za člověka, který je až příliš často spojován s lidmi zainteresovanými v kriminálních kauzách. Není již typem fanatického tvůrce sociálního státu. Je spíše zákulisním hráčem, který se snaží posílením silových resortů zajistit udržení moci pro socialisty. Ale i to je málo. Je třeba postavit někoho, kdo dokáže zcela bez skrupulí národu presentovat i ty největší lži. Přichází třetí hráč, který posouvá hranice představitelného zpět o pár desetiletí. Demokracie se pod jeho kroky otřásá v základech. V jeho podání je země vržena do socialisticko-byrokratického autoritářství podporovaného stalinistickými praktikami. Je to ledový dech minulosti zkombinovaný s tím nejhorším, co si lze dnes v politice představit. Jsou bourány jako buldozerem veškeré hranice slušnosti, morálních zábran včetně základů politické kultury, které se doposud podařilo vytvořit. Společnost je uměle polarizována. Znovu se oživují myšlenky třídního boje a nesmiřitelného dělení politiky na levicovou a pravicovou. Místo toho, aby se mluvilo o politice dobré - prospěšné pro zemi a společnost, a o politice špatné - populistické, represivní, škodící svobodě národu i zemi.

Tento autoritářský vůdce připomíná démona z dávných dob, který se vynoří v podzemí Morie v příběhu Pána Prstenu. Společenství Prstenu pak představuje všechny slušné lidi, kteří chtějí změnu k reálné a demokratické politice. Jen pro dokreslení - v rámci tohoto příběhu - si lze ještě představit, že Mordor representuje země EU, které jsou v moci sociálních demokracií a skřetů "přisluhovačů". Jednotlivé postavy lze dle libovůle zaměňovat. Je až zarážející, jak lehce lze tento příběh použít jako metaforickou paralelu dneška. Příběh Pána Prstenu je o nástupu zla, jeho metodách a boji proti němu. Nelze se ubránit dojmu, že tento fantasy příběh je ovlivněn dobou, kdy vznikal, tedy dobou nástupu nacismu a fašismu. A o to více by tato paralela měla vést k zamyšlení.

Snad si obyvatelé kontinentální Evropy včas uvědomí, že myšlenka sociálního státu je nerealizovatelná. Nebylo by však dobře, aby se zánikem této myšlenky zanikla i sociální demokracie. Ta by se měla proměnit a přiblížit svojí politikou liberálnímu politickému proudu. Jinými slovy stát se konzervativním stranám oponentem s reálnou politikou, která bude prospěšná zemi a jejím občanům. Potom nebudou socialisté nuceni ani oživovat zapomenuté démony z dávných dob.



Diskuse


tom1978
17:39
6.10.2006

pavel 99
18:23
6.10.2006

chytrý horák
22:02
8.10.2006

jerry
14:55
6.10.2006

jájist
14:09
6.10.2006

janoryna
13:52
6.10.2006

Sarka
16:26
6.10.2006

Jura Jurax
17:27
6.10.2006

lkr
23:55
6.10.2006

Sarka
7:23
7.10.2006

horduch
13:45
6.10.2006

jerry
14:45
6.10.2006

pavel 99
15:46
6.10.2006

pavel 99
15:58
6.10.2006

brunmer
20:27
6.10.2006

doktor
13:39
6.10.2006

terra
13:50
6.10.2006

fafni
21:50
6.10.2006

Sarka
16:33
6.10.2006

Jura Jurax
17:30
6.10.2006

deda
10:45
6.10.2006

terra
10:54
6.10.2006

pavel 99
15:48
6.10.2006

Z
10:17
6.10.2006

KROKODÝL
10:36
6.10.2006

janoryna
13:53
6.10.2006

pavel 99
15:43
6.10.2006

jirka.s.
17:36
6.10.2006

demokrat
9:54
6.10.2006

Šerlok Homeless
12:48
6.10.2006

A
9:48
6.10.2006

Jura Jurax
17:32
6.10.2006

pavel 99
18:14
6.10.2006

Vlali
8:33
6.10.2006

Agésiláos
9:02
6.10.2006

terra
10:49
6.10.2006

Vlali
10:52
6.10.2006

terra
10:55
6.10.2006

cca1
10:56
6.10.2006

JE
11:46
6.10.2006

Jura Jurax
17:33
6.10.2006

pavel 99
18:16
6.10.2006

Bob
8:21
6.10.2006

cca
7:58
6.10.2006

Alfons
7:51
6.10.2006

Zdenek
2:30
6.10.2006

Modrý pták
1:04
6.10.2006

Sch.glosátor
9:38
6.10.2006

Vilém
10:06
6.10.2006

Jarda C,
1:19
6.10.2006

Mišák
2:11
6.10.2006

Jarda C.
8:01
6.10.2006

Vilém
9:57
6.10.2006

pavel 99
15:51
6.10.2006

Sarka
6:18
6.10.2006

Sarka
16:31
6.10.2006

počet příspěvků: 79, poslední 8.10.2006 10:02









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.