1) Postavení lékaře v moderní době

Bez jakýchkoliv úvodů lze říci, že morální kredit lékaře byl v moderně exkluzivní. Jestliže v předmoderním myšlení je mravní autoritou kněz, kazatel, filozof, básník, prorok, tedy řekněme Kristus, sv. Augustin, Sokrates nebo Homér, pro moderní dobu jsou autoritou vědci a mezi nimi lékař. Představuje tuto autoritu několika způsoby. Zosobňuje ji v představě někoho, kdo napravuje křivdy války, zmaru a konfliktu. Takovým je doktor Galén v Bílé Nemoci od Karla Čapka (1937). Jeho léčení není jen léčení nemoci, ale skrze onu nemoc i pokus o nápravu společnosti jako celku. Skrze lék na bílou nemoc má být vyléčena společnost, má být napravena. Mocenské elity pak mají být donuceny k míru.

Další představou takové autority je doktor Sova ze seriálu Nemocnice na kraji města (1977). O čtyřicet let později je Dietlův doktor Sova již nikoliv nápravcem celého světa, ale zachraňuje svého zbloudilého syna. Je napravitelem soukromého světa. Jeho pohled na svět je materialistický. Když říká, že na ortopedii miluje to, že člověka z …„gruntu“ fyzicky mění…, vyjadřuje tím vlastně základní marxistickou myšlenku: myšlenku o materialistické základně a duchovní nadstavbě. Doktor Sova tak oslavuje nikoliv změnu lidské duše, ale jeho těla. Ortopedie je právě tím oborem, který materiálně mění lidské tělo, a Sova je jeho vrcholným představitelem. Je to kněz v bílém plášti. Proto také Dietl nepřiřkl postavě doktora Sovy manželku, ale pouze hospodyni. Doktor Sova bydlí ve své vile, „faře“, sám pouze s ní. Hospodyně se o něj stará. A když tuto „faru“ spojenou s katedrálou – „Nemocnicí na kraji města“ - opustí, pak jen aby vypomohl na venkovské „faře“ svému synovi s jeho „ovečkami“ - pacienty. Doktor Sova tak představuje jistý archetyp, archetyp, který se objevuje již u Homéra v Iliadě v postavě Nestora. Nejstaršího člena společenství, v našem případě nejstaršího primáře, který díky svým zkušenostem je nositelem nezpochybnitelné autority. A který, i když není vůdcem, svojí letitou autoritou je schopen urovnat spory.

Lékaře tak souhrnně můžeme nazvat pro moderní dobu „kněžími“ lidského těla. Autoritou, která svým étosem je schopna změnit běh událostí. Lékař jako dědic moderní vědy je takovou autoritou, jako v době před moderní byl kněz jako dědic teologie, resp. Krista.

2) Prohlédnutí

Ale moderní doba je postavena na vratkých základech. Je postavena na písku, nikoliv na skále. Kněz, stejně jako filozof a básník nejsou řemeslníky, jejich věcí je „poslání“, pro které se často obětují. Ať jde o Kristovu oběť na kříži, Sokratovu smrt či utrpení, kterému se vystavoval básník Jakub Deml, ti všichni pro své poslání, protože nesli skutečné poselství pravdy, byli ochotni trpět. Utrpení bylo součástí jejich poslání, bylo integrální součástí jejich životního příběhu. Z jejich utrpení vycházela jejich moc a autorita. Obdobně, i když neskonale méně, se obětuje doktor Sova pro svého syna, když opouští „svoji“ nemocnici, aby syna zachránil. Stejně trpí doktor Galén, když v Čapkově hře léčí chudáky a nakonec zemře ušlapán zfanatizovaným davem. Jenže Doktor Sova a Galén jsou pouhými literárními fikcemi, fikcí ideálů, které jsou hodny následování. Kristus a Sokrates byli skutečnými osobami, skutečnými ideály, nikoliv ideály fiktivními. A právě v tomto smyslu musíme pochopit, že moderna nepřináší žádný pevný základ, ale pouze tekuté písky, jež se nám hýbou pod nohama. Nepřináší skutečné ideály, ale jejich pouhé stíny: fikce.

A v tomto smyslu musíme taktéž rozumět současnému protestu LOKu, lékařských odborů a jejich vydírání, kterému je vystavena nikoliv vláda, ale ve své podstatě voličstvo, které vláda zastupuje. Jde o procitnutí či prohlédnutí, kterému je masa voličstva vystavena. Étos moderny, jehož je lékař představitelem, tento étos je prohlédnut jako falešný a v dnešní postmoderní a postkřesťanské Evropě jako vyčpělý, prázdný a nepotřebný. Lékaři nejsou a, zdá se, ani nikdy nebyli nositeli skutečného étosu bezplatné pomoci bližnímu jen proto, že je člověkem. Vždy byli pouze jen další zaměstnaneckou skupinou, která se díky zvětšení své členské základny stala masovou a této masovosti využila (či se tato masovost se stala příčinou?) k přetavení v nátlakovou skupinu, odbory: LOK.

Lékaři jsou „pouze“ další nátlakovou skupinou, jejichž obětí není vláda ale pacienti, stejně jako u železničářů cestující. Proto se míjí se svými poznámkami jeho excelence arcibiskup Dominik Duka:

"Je zapotřebí si uvědomit, že otázka zdravotnictví je postavena na vztahu k těm, kteří jsou slabší a potřebují pomoc, a to by se nikdy nemělo z té služby ztratit. Ve formě protestů se tento vztah trochu vytrácí," uvedl Dominik Duka, od jehož jmenování pražským arcibiskupem uplyne tuto neděli právě rok. "Jsou lidé staří a nemocní, kteří jsou na pomoci lékařů závislí a vědí, co pro ně znamená, když se nedovolají včasné pomoci. Ti to určitě takto cítí," dodal Duka.

Míjí se v tom smyslu, že v případě protestujících lékařů mluví k lidem zcela mravně hluchým. V pluralitní postmoderní době je totiž každý „chvat“ povolen. Pojmy jako „oběť“, „služba“, „pomoc“ jsou pro tyto lékaře zcela cizí. Není zřejmě náhodou, že protestuje tolik mladých lékařů, ti prostě „chtějí dobře žít“, proto se stali lékaři, jako se mohli stát inženýry či programátory. Pro ně samotné je oprava auta, vymyšlení softwaru či operace kyčelního kloubu tímtéž technickým úkolem, pouze v jiné sféře lidské činnosti. Proto se nakonec platově i s těmito obory srovnávají.

3) Páni a otroci

O to zajímavější je stylizace protestující lékařské menšiny. Máme zde dvojici pojmů, která stojí v pozadí tohoto protestu. Jde o dvojici pojmů pán a otrok, resp. svoboda a otroctví. Protestujícím lékařům jde v prvé řadě o jejich peníze, ale svůj nárok považují za nárok morální. Cítí se být otroky, kteří zvedli hlavu, jak se vyjádřil předseda Lékařské komory Kubek. Otázkou je, kdo z nich je Spartakus. Kdo je vůdcem otroků? A zde vidíme první falešnost této dvojice pojmů pro náš případ, zde žádný Spartakus není, je tu PR agentura pana Hrabovského, to je skutečný vůdce celého protestu. Je to muž v skrytu. Reklamní odborník, který dnes je Spartakem, aby zítra sloužil císaři v potírání Spartaka. Étos římského Spartaka by však skutečnému Spartakovi nikdy nedovolil brát jako rukojmí nenarozené děti, jak činí LOK a jejich „Spartakus“ Hrabovský.

Tato autostylizace do postavení otroka je však klíčová pro pochopení celé psychologie protestu. Pro pochopení, proč zdánlivě „racionální“ argumenty vlády nemohou fungovat. Proč je vláda z hlediska lékařů vnímána jako Pán. Velké „P“ je zde použito nikoliv náhodně, ale zcela vědomě. Jde o Pána, tedy někoho, kdo používá panství a má v podstatě totalitní charakter, rozhoduje totiž zcela dle své libovůle. Proto Kubek přirovnal LOK k Chartě 77, protože z jeho pohledu je postavení otrocké menšiny lékařů stejné jako postavení členů Charty 77.

Lékaři totiž mají mít na svůj plat „nárok!“, jejich plat není výslednicí možností státu, resp. finančních možností pacientů, od kterých se peníze skrze daň/pojištění vybírá, a tedy v posledku výsledkem finančních možností Čechů, ale má být takový, jaký si oni sami určí, protože jsou lékaři. A nechme zde nyní stranou plýtvání ve veřejném zdravotnictví, které jistě existovalo a které neumožnilo efektivní využití všech finančních prostředků plynoucích do systému veřejného zdravotnictví. LOK však mluví především o platech a nikoliv o reformě!

A zde se nám onen modernistický étos otočil sám proti sobě do své postmoderní fáze, tak jako se vyhaslá hvězda změní v černou díru. Jejich „nárok!“ je legitimní, protože jsou lékaři, nositeli étosu. Slovo „lékař“ tento „nárok!“ automaticky zosobňuje, „nárok!“ je v něm samotném obsažen. A tak se lékaři v LOKu stali obyčejnou nátlakovou skupinou, aby si tento „nárok!“ vynutili, a tím ho vlastně popírají. Protože to, co je, není nutno vyžadovat. A když je to vyžadováno, pak to není. V jejich podání vidíme, že tento „nárok!“ je umělý a že to my, voliči - pacienti, se ve skutečnosti máme stát jejich otroky a oni našimi pány. Nárokují si postavení podobné vekslákům z 80. let 20 století. Oni mají rozhodovat o nás a ne my o nich. Chtějí být pány nad našimi životy a smrtí, chtějí zabíjet malé děti svojí lhostejností, chtějí nechat starce trpět svojí nečinností. Protože jejich „nárok!“ je víc nežli člověk. Svůj monopol nad smrtí použijí tak účinně, jak to jen jde, aby si vymohli svůj „nárok!“, protože jsou lékaři. Z hlediska postmoderní plurality je prostě každý „chvat“, každé účinné vydírání, každé pseudoetické maskování povoleno.

4) Konec jedné epochy

Shodou okolností právě v tomto období Česká televize opakuje seriál Nemocnice na kraji města. Není nic absurdnějšího než pozorovat postavu doktora Sovy okolo 18.00 hodin na ČT1 a skutečného doktora Martina Engela, šéfa LOKu, v 19.00 hodin ve zprávách na stejné stanici. Je to definitivní konec jedné epochy, jedné chiméry, lékaři se nikdy nestali knězi lidského těla a již se jimi ani nestanou. Je to vlastně Pyrrhovo vítězství moderního libertarianismu. Jestliže jsou lékaři jen další nátlakovou skupinou, uzavřeným cechem, jenž žárlivě hájí svá „práva“, pak již smrt a utrpení člověka nemá žádný mravní rozměr, je to jen další účetní položkou mezi „Má dáti“ a „Dal“, jen dalším bitevním polem o „tržní podíl“ na statním rozpočtu. Zde jen vidíme, jak materialismus - ať kolektivistický, či individualistický - společnost nikoliv stmeluje, ale rozděluje. A jak své zbraně použili lékaři nyní, jistě své zbraně začnou používat i pacienti. Právníci budou mít čím dál větší žně. Lékaři, nyní již ne jako celek, ale jako jednotlivci, budou pykat za jakýkoliv omyl a chybu, ať skutečnou nebo domnělou. A nikdo nebude mít zábrany je takříkajíc „oškubat“, a to včetně managamentu nemocnic. Prostě „jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá“. LOK a jeho mladí lékaři „naivové“ zpláčou v dlouhodobém horizontu nad výdělkem.

Jestliže smrt člověka nebude nic jiného než jistý konečný proces opotřebení, pak dlouhodobě bude lépe člověka ukončit, „skartovat“ (nikoliv již usmrtit), než se o něj za drahé peníze starat. Lékaři tak připravují pole pro pohřební služby a krematoria, nikoliv pro sebe, jak se mylně domnívají. A to je také vrcholný výkon moderny, nikoliv život, ale smrt, či přesněji řešeno „ukončení nerentabilního provozu lidského těla“. Protože to bude asi ten nejpřesnější popis „smrti“ na formuláři manažera ve spalovně lidských ostatků budoucnosti.