22.6.2018 | Svátek má Pavla


ŠAMANOVO DOUPĚ: Lvi za horou Sion

14.2.2018

(Ztraceno ve větru)

Minule jsem slíbil, že vysvětlím, proč že jsem zvolil jako podtitulek tohoto písání sousloví „Ztraceno ve větru“. A je to proto: Když jsme odešli od malé Západní zdi a ocitli se opět na el-Wad, naskytla se otázka, co s načatým dnem. Plán navštívit Rabínský tunel byl splněn. Na Chrámovou horu se nám nechtělo čekat potupnou frontu. K jedinému vstupu, kterým na Chrámovou horu mohou vstoupit i ďaurové, nevěřící v toho jediného muslimského echtovního boha, vede z prostranství před Západní zdí zatočený dřevěný mostní tunel. Přichází k bráně, jež je dnes ve výšce. Brána se zove Báb al-Magáriba (tedy Maghrebská, případně Maurská, Marocká, Západní, a protože jsme přece v hlavním městě Izraele, tak i židovsky Maimonidova). Tenhle vstup se otevírá toliko ráno mezi 7:30-10 (kdy jsme byli v tunelu) a pak ještě na jedinou odpolední hodinu mezi 12:30 do 13:30. Ještě nebylo poledne, a krom toho nás docela mrzí, že bychom se nahoře nesměli pomodlit. Takže jsme vyrazili na horu Sion, prohlídli si některé tamní pamětihodnosti, a pak přes údolí Syna Hinoma (Gehennu) jsme se šli podívat na krásné Bloomfieldské zahrady, kde jsme konečně dorazili až ke Lví fontáně, ke které jsme se při prohlídce čtvrti Jemin Moše nedostali.

Lvi 1

Pak jsme se vrátili do hotelu. Zatímco Janinka balila, já jsem stahoval z fotografické karty do jejího noťasu svou denní práci, jak jsem činil každý večer. Ještě svítilo sluníčko, takže jsem se k tomu posadil na balkonek, vystrčený z rohu našeho hotýlku. Jenže protože byl poslední den, stahoval jsem tentokráte karty dvě. Jednu menší, záložní, osm giga, kterou jsem měl v náhradním foťáčku, který většinou slouží už jen jako nabíječka. Z téhle karty jsem si tedy stáhl fotky a zase ji schoval. Nu a pak jsem vytáhl tu hlavní kartu, 16 giga, jenže než jsem se dostal ke stahování do notebooku, potřeboval jsem si něco vyřídit v pokoji. Kartu jsem nechal ležet na židli. Když jsem se na balkonek po chvíli vrátil, už tam nebyla. Hledali jsme pilně, avšak nenašli. Seběhl jsem na ulici, jestli ji neodnesl podvečerní vítr, avšak jestli odnesl, pak ji už někdo odnesl. Nebo já ji nenašel. Karta není úplně malá. Totiž, ta samotná karta je menší než nehet na malíčku, ale byla vložena do adaptéru asi 2x3 cm, abych ji mohl zasunout do svého obstarožního (vyrobeného v minulé sezoně a koupeného spešl na tuhle cestu) nikonku.

Lvi 2

Hledali jsme pak ještě ve všech batozích, pod postelí, pročmuchal jsem koberec, jestli jsem omylem nevnesl kartu do pokoje – nic. Možná ji odnesl hladový holub nebo zvědavá kavka. Anebo skutečně na chvilku zavál vítr. A tak je dnešní den ztracený ve větru. Tedy po tři čtvrtě roce většina vzpomínek na něj. Když si nemusím zapisovat výklady průvodce, tak skoro ani nevytahuju svůj papírový zápisníček. Jen večer zanesu nějaký dojem. Navykl jsem si neopisovat zajímavé nápisy, prostě je vyfotím. Foťák mi slouží jako obrazový zápisník, podle kterého pak mohu vyprávět (i když samotné fotky nejsou třeba z výtvarného hlediska nic moc). Když si zapisuji na papír, tak si zároveň mozek pamatuje, co ruka dělala, a ani si to po sobě někdy nemusím číst. Takže fotky z posleního dne nemám. Nic jsem si nezapsal (jen ranní výklad v tunelu). Skoro nic si nepamatuju. Jen to, že jsme byli na hoře Sion a pak šli k těm lvům. A pak taky, jak dobré bylo světlo, a jak se mi dařily obrázky. Takže konec článku? Ale nebojte se, nějaké fotky mám. Z minulých návštěv. (Janinka fotila až fontánu.) Takže se i rozpomenu a něco napíšu.

Lvi 3

Nějak jsme se dostali z hory Sion až na horu Sion. Nejspíš jsme to vzali nejjednodušší cestou. Z el-Wad na Řetězovou ulici, abychom se vyhnuli prohlídkám před Západní zdí. Pak nahoru na Cardo, a odtud k Sionské bráně. Je to necelý kilometřík, ale do kopce, takže cesta může trvat tak 20 minut (bez fotografování). Neodolám, a zopakuji, jak to, že jsou v Jeruzalémě dvě hory Sion. V Bibli je jméno Sion zmíněno 154krát. Míní se tím hora Moria, která je dnes ponořena do Chrámové hory. To je ten úplný pupek světa, zřídlo, z něhož vzešla Tóra:

„Neboť jest vyvolil Hospodin Sion, oblíbil jej sobě za svůj příbytek, řka: Toť bude obydlí mé až na věky, tuť přebývati budu, nebo jsem sobě to oblíbil.“ (Davidův Žalm 132)

Lvi 4

Přeneseně se jako Sion označuje Jeruzalém, země Izrael či celý židovský národ. Ani jednou se tím v Tóře anebo evangeliích neoznačuje hora, která dnes leží na jih od hradeb, jež nechal v 16. století zbudovat sultán Sulejman na jihozápadním výběžku ze starého Jeruzaléma. Žádný průvodce, ba ani rabín, mi to nebyli schopni vysvětlit, proč se ten kopec jmenuje Sion, až jsem na to přišel sám:

Byzantinci, jak svědčí podlahová Madabská mozaiková mapa z roku 560, měli na svých mapách nahoře východ. A na mapě Jeruzaléma tedy i původní horu Sion (Moriu). Takže na téhle mozaice je Chrámová hora nahoře. Když pak přišli křižáci, otočili si mapu o 90 stupňů doprava, aby měli nahoře sever. Někdo omylem o dalších 90 stupňů posunul ne mapu, ale název hory. A tak se jméno původní hory Sion ocitlo na mapě dole, čili na jih od sulejmanovských hradeb. Že to tak může být, dosvědčuje i tato průvodcovská historka: Na této hoře Sion II se nachází Davidova hrobka. Průvodci vysvětlují, že Citadela na západní straně jeruzalémských hradeb se nazývá „Davidova věž“, protože se při čtení mapy spletli o 90 stupňů také Osmani, kteří si mysleli, že poblíž Citadely byla ta Davidova hrobka… Tak je to poněkud vycucáno z prstu, ale bylo by hloupé. když už je člověk v Izraeli, aby si taky něco nevymyslel sám (a „Šalamounovy“ sloupy, doly a lomy jsou už obsazeny). Necucal bych, kdyby mi někdo vzdělanější vysvětlil, proč je v Jeruzalémě druhá hora Sion. Nejspíše na zmatení turistů a jiných vetřelců…

Nu, hezky vymyšleno. Protože však tahle hora Sion je známa nejméně už za Byzantinců, pak je to jenom vymyšleno.

Lvi 5

Na Madabské mapě je ještě dnešní místo hory Sion uvnitř hradeb. A pročže se hora Sion v tom roce 1542, kde se tu dála hradební perestrojka, ocitla mimo? Jedna legenda praví, že proto, že na ni stavitelé zapomněli. Přitom až za touto horou spadá terén do údolí. Na východě je známé údolí Jošafatovo (zvané podle potoka, co jím protéká též Kidrónské) a na jihu a západě se nalézá údolí Hinnómské (aneb pekelná Gehenna). Na tuto strategickou výspu stavitelé „zapomněli“? Jako byste na Pražském hradě vynechali Daliborku… To už více věřím legendě, kterou nám vyprávěla Dalia. Podle ní si prý nechal Sulejman oba „zapomnětlivé“ stavitele zavolat a zeptal se jich:

Lvi 6

„To jste inženýři? To jste muslimové??? Proč jste nechali horu Sion vně hradeb?“ A protože výmluva na zapomnětlivost mu nestačila, nechal je stít. Možná mu vadilo, že to byli pouze nedokonale pomuslimštění židé. A proto hrob krále Davida chtěli nechat mimo hradby města, jak velí víra nejen židovská, ale i muslimská, a u křesťanů nejméně tradice… (V té době nejspíš na hoře Sion ještě nebyl muslimský hřbitůvek, ani sada křesťanských hřbitovů.)

Lvi 7

Ze Sionské brány se bereme k jihu uličkou mezi vysokámskými zdmi místních klášterů. Touto soutěskou nám vstříc svítí výsek válcovitého kostela Zesnutí Panny Marie (Dormition), který zde začátkem 20. století zaplatila německá císařovna Augusta, manželka Viléma II. Dnes tuto památku vynecháváme. Na vidlicovitém rozcestí míříme vlevo na jakýsi dvorek, ozdobený bronzovou sochou hráče na lyru. Popisek praví, že je to King David, aneb „???? ?????“. Podle mých informací dar amerických Židů z Ruska. Soše rozbili místní nábožní Židé nos (neboť „nezobrazíš“…). Za dvorkem se otevírá nízká klenutá chodba do starobylé mešity. Mešitu poznáte – má přece minaret. A tenhle minaret postavili muslimové nad křižáckou gotickou kaplí, která zůstala zachována jako jako jediný zbytek celého rozsáhlého areálu kláštera, který na této hoře Sion postavili křižáci v 11. století. na místě obrovské byzantské baziliky z 6. století, která byla zničena roku 614. Po vyhnání křižáků r. 1187 se tato kaple stala součástí františkánského kláštera. Františkáni byli vyhnáni roku 1524, teprve poté zde Osmani postavili minaret a z kaple se stala mešita. Nu a v této křižácké kapli je dnes synagoga, ve které se nachází hrobka krále Davida. Pěkný slepenec z různých staletí a náboženství, ve kterém nepozorný turista snadno ztratí orientaci. Inu – klasický Izrael.

Lvi 8

Že byl v těchto místech král David pochován se ví velice přesně – a to už od toho křižáckého 11. století. Dodnes tu má kenofat, pouze tedy symbolický hrob, prázdnou rakev, umístěnou na kamenném katafalku. Také co by to bylo za proroka, kdyby měl ve své hrobce tělo! Jako proroka krále Davida uctívají i muslimové, proto tenhle kus bývalé křižácké stavby nechali stát. Do roku 2005 byla synagoga jen v předsíni, teď je i přímo v hrobce, takže ze slavného kenofatu vidím už počtvrté jen její pravou, „mužskou“, část. Symbolická truhla je vždy přehozena nějakým jiným přehozem. Přehozy se tu střídají podobně jako oblečení Pražského jezulátka.

Byl tady někdy král David pochován? No tak „tady“ byla v jedenáctém století křižáky vybudovaná kaple. Ale už v této době to tu muselo mít nějakou tradici. Kdyby nemělo, pak je tradice uctívání tohoto místa stará jenom skoro tisíc let – to už je nějaká tradice. Jestli to nebylo tady, tak možná „kousek vedle“, třeba jen 50 metrů. V takové vzdálenosti od dnešního „bodu uctívání“ totiž našel v osmdesátých letech minulého století tým profesora Gabi Barkaye rozsáhlou pohřební jeskyni z doby Davidovy dynastie. Takže jestli to tady nebylo, pak to tam klidně mohlo být!

Opětně zmíním ještě jedno spojení mezi oběma horami Sion: V letech jordánské okupace Starého města jeruzalémského (1948–1967) se na horu Sion k legendárnímu hrobu legendárního krále chodili modlit Židé, kteří v té době měli zakázán přístup k Západní zdi. Toto místo jí bylo totiž nejblíže, i té šechině, jež se v ní nalézá… (Opravdu si někdo vážně myslí, že Izrael někdy dobrovolně předá teoretickému palestinskému státu území Starého města, včetně Židovské čtvrti?)

Lvi 9

Odbyli jsme si návštěvu jednoho krále židovského, a jiný král židovský na nás čeká. Vracíme se na dvorek k soše „cara“ Davida a jdeme se podívat do patra, kde se nachází jakási jídelna. Vchod do ní je zase nějak posunut oproti minule, ale nebojte se, určitě ho najdete i vy, až se sem dostanete, i kdyby s ním zase někdo šejdroval. Psal jsem kdysi, že se tato jídelna nachází v „prvním patře“ nad synagogou s Davidovým kenofatem. Není to tak zcela pravda. Pravda, nachází se ve stejném slepenci staveb se společným dvorkem, avšak od místa s kenofatem je vzdálena asi tak 20 metrů severně. Takže to není v jednom geografickém „bodu“, jenom opravdu malý kousek vedle. Ale o tenhle kousek se už nestarají rabíni, avšak arménští katolíci (pokud se od roku 2006 něco nezměnilo). A to se pozná tak, že když vystoupáte po schodech do prvního patra a do té jídelny vejdete, pak vás tam přivítají nádherná vitrážová okna s arabskými nápisy, a ve východní zdi, směrem k Mekce, vylomený ozdobný výklenek, zvaný mihráb. Místnost je jinak téměř prázdná. (Když nepočítáme turisty.) Myslím tím, že se zde nenachází žádný nábytek, ani modlicí koberečky,. Jen goticky zalomený strop, podepřený sloupy. Arabové využili křižácké stavby, a dnešní křesťani zase zachovali čistotu prostoru. U mihrábu se modlí nějaká muslimka v hábitu. Modlí se ke slavnému islámskému proroku Ježíšovi.

Lvi 10

Jsme na místě, kam tisíciletá tradice umístila Večeřadlo, latinsky Coenaculum, anglickou latinou „Cenacle“, aneb Hall of the last Supper. Tady měla probíhat Poslední večeře rabbiho Jošuy. A když už jsme u toho, připomeňme, že se jednalo o sederovou večeři před začátkem Paschy. A je proto jisté, že se při ní lámal nejen „chléb“, ale přímo „přesný“, neboli „nekvašený“ chléb, konkrétně macesy. Pilo se samozřejmě víno. A jedl se beránek, jak o tom svědčí evangelisté. Flavius Josephus pak svědčí, že v době vlády krále Heroda Velikého se za pesachu v zemi izraelské směl jísti beránek pouze v Jeruzalémě. Proto sem také na tyto svátky přicházelo až dva miliony poutníků! Naprostá většina z nich pak trávila noce v táborech pod hradbami, do Starého města (ráže pražského Starého Města), by se totiž nevešli.. A to pak byl opravdický zázrak, že se našlo místo, kam se vešel jeden rabbi a dokonce i dvanáct jeho žáků. Tak samozřejmě, jest to jen tradice, nepodložená archeologickými výzkumy, ne, že by se neprováděly. Kameny Večeřadla patří skutečně až do roku 1099, kdy to tu křižáci vystavěli. Nebo spíše obnovili. Bývala tady v šestém století bazilika. A stála na místě kostelíka ze 4. století. A jeho předchůdce zde stál už někdy ve druhém století…

Lvi 11

Biblisté Večeřadlo někdy spojují s „horní místností“, kam se vrátili apoštolové po Ježíšově nanebevstoupení na Olivové hoře. Mrak jim ho zakryl, a byl pryč. Vrátili se pak na místo, kde v Jeruzalémě bydleli. Nu, když už měli skvělý flek na pořádání večeře, proč by tam už nezůstali bydlet? (S výjimkou toho posledního večera, který strávili se svým učitelem v zahradě Getsemany – kde on ronil krev úzkosti a oni chrněli.) Zde pak na ně vstoupil Duch svatý a oni začali mluvit mnohými jazyky. Praví Skutky apoštolů. No a tohle místo už delší tradici má, jak o tom svědčí biskup ze Salamíny Epifanios, který se ve Svaté zemi kolem roku 315 narodil. Tak ten píše o inspekční cestě císaře Hadriána, kterou vykonal někdy kolem roku 130. Když byl císař přibyl do Jeruzalém, nalezl všechno zničené. Od roku 70 žádná změna, jen větší hory odpadků. Až na několik domů a malý kostelík v jihozápadní části v místech dnešní hory Sion. Kostelík na místě, kam se měli učedníci vrátit z Olivové hory. Italská poutnice Aetheria ze čtvrtého století dosvědčuje, že se na hoře Sion (II) o letnicích konaly liturgické slavnosti v „horním či apoštolském kostele“. A četl se při nich již zmiňovaný úryvek ze Skutků apoštolů. Takže tady to sichr bylo. A když už ubytování bandy apoštolů, proč ne i Večeřadlo? I moje milá husitka je přemožena, a za zuřivého mumlání „nebudu fotit, nebudu fotit, už jsem fotila vloni“ vytáhne svého chytrouše a promění ho ve fotoaparát.

Jo, jo, tady, tady to bylo. Anebo kousek vedle…

Krom arabských nápisů, muslimského výklenku a křižácké architektury je na místě jediný transnáboženský symbol: plastika zlatého olivovníku, postavená v jednom z výklenků. Dar papeže Jan Pavla II. z roku MM. Doporučuju nepřehlédnout.

Lvi 12

Ještě jsme se s Janou vydali nahoru na střechu přehlédnout horu Sion a její věže, zvonice, minarety a kopulky. Na východu patříme na Olivovou horu, na tři tisíce let staré lány židovských hrobů, zvonici ruského pravoslavného kostela Nanebevstoupení i věž německého protestantského kostela Augusta Victoria. A libuju si, jak je krásné jasné světlo s načechranými grafickými mraky ku focení nádherných vyhlídek. To už nechala Janinka na mně.

Lvi 13

Slezli jsme zase dolů, a vydali se jako vloni průchodem směrem na jih. Vyšli jsme z nizoučké brány, prošli po chodníku a opět vylezli na travnatém plácku. Až nepatřičně prázdném s ohledem na to, jak je na vršku Sion přeplníno konfesemi a staletími. Rostou zde borovice, nahnuté věčným západním větrem. Vloni jsme tady s Janinkou cítili sílu místa, tentokrát ani ne, snad proto, že jen procházíme. Minule jsme se báli sešupu do některého ze tří okolozejících kaňonů, avšak na mapách jsem si nalezl, že se tudy dá projít dolů na západ do údolí Hinnómského. Za lesíkem zdřevěnělých okvětních stonků několika keřů agáve, vysokých jako blízké telegrafní sloupy, vidíme rozhlednovou věž YMCY i blízký hotel King David. Na loňských fotkách jsem si všiml, že na kraji této placky přechází nějaká cestička zleva doprava. Všude je to dolů, dáme se doprava.

Cestička nás vyvede na klikatou silničku, po které sejdeme až ke světelné křižovatce. Od silnice, která obkružuje horu Sion se tady kolmo k západu odlupuje komunikace, zvaná Hebron. Jdeme po ní, abychom překonali pekelné údolí, které se zrovna tady prohlubuje. Na sever od nás jsem z jiných kopečků viděl modré sedačky na nové budovaném amfiteátru. Je to jen kousek pod Královským rybníkem /Sultánovým bazénem (Sultan’s Pool). Měl jsem pocit, že do něj i zasahuje. To by byla škoda, protože se jedná o lokalitu dva a půl tisíce let starou. Ale když se koukám na fotky z povídání o Jemin Moše, tak vidím, že vykopávky v místech, kde onen obdélníkový rybník stával, pokračují.

Tady někde židé za krále Sidjikáše (597-587 př. n. l.) přinášeli zápalné oběti zlým bohům Baalovi a Molochovi. A to dokonce lidské oběti, své vlastní děti. K tomu se Jeremiáš stavěl velice nedůtklivě – nic mu nakonec nezbývalo, než hlásat slova, jež mu Hospodin vložil do úst. Sidjikáš na varování nedbal, dokonce napadal babylonská vojska. Když už chtěl začít poslouchat Jeremiáše, bylo pozdě. Babylónský král Nabukadnezar (Nabuchodonozor) II. ve dvou útocích zničil Jeruzalém a odvlekl judský lid do babylónského zajetí. A Sidjikáše si vychutnal, i s jeho rodinou.

A my si jdeme kolem, záda (zblízka a zezadu) zelemodrých židliček nám znemožňují vidět dovnitř, do této Mitchel Garden, na kterou nahoře navazuje Teddy Park. Vlevo se naskýtají hezké výhledy do zeleného údolí, bohužel jsou schovány za nepřekročitelným proudem vozidel. Zatáčíme k jihu, stoupáme po svahu, musíme vylézt i na nějaké schody, abychom se dostali ke vstupu na lávku, překřižující tu živou komunikaci. Asi jsem tam ji po lávce přeběhl a asi jsem učinil několik neopakovatelných snímů s pohledem k jihu do údolí Silván (Silwan) a přes údolí na horu Sion a západní hradby Starého města až po Citadelu. Lávka vede ke vstupu do muzea, které je věnováno odkazu Menachema Volfoviče Begina. (Více o vězni sovětského gulagu, veliteli Irgunu a ministerském předsedovi Izraele najdete na Wikipedii).

Toto Menachem Begin Heritage Center se nachází poblíž kostela sv. Ondřeje, nedaleko Prvního nádraží, staré železniční stanice, odkud koncem 19. století odjížděly vlaky do Tel Avivu. Vlastně do Jaffy, protože Tel Aviv ještě neexistoval (založen 1909). Bejvávalo, dnes je tu podobné kulturní, nákupní a občerstvovací centrum, jako na druhém konci této tratě, na Jaffském nádraží, v komplexu Hatachana. Nebyli jsme se podívat na Begina, do kostela, ani na nádraží, protože jsme již neměli sil. Chtěl jsem dorazit k té Lví fontáně, ze které je v bedekru pěkná fotka.

Podle plánku jsme vlezli do kruhových cestiček Bloomfieldské zahrady a ty nás po chvíli vyvedly k fontáně. Nádhera! Krása! Dokonce nás mým foťáčkem sejmul jeden hodný japonský turista. Musely to být nádherné snímky, a byly, protože jsem je přece jen chvilku viděl – na malém displeji nikonku. Jak o zahradách potvrzuje bedekr: „Skýtají také strhující výhled na staré město na druhé straně údolí.“ Jo, je tam pěkně. Doporučuju! Naštěstí snímala i Janinka, takže něco vlastního, nelicencovaného, mám ku potřebě.

Samotní lvi jsou pak bronzoví. Tahle fontána patří mezi první, co byly postaveny v moderní éře. Jedná se o dárek (stále ještě Západního) Německa z roku 1989. Do Jeruzaléma ho přivezl kancléř Helmut Kohl. Záměr dobrodinců byl ten, že lvi budou tvořit jakousi spojnici mezi místním židovským a arabským obyvatelstvem. Jeho symbolika je převzata hlavně z knihy Genesis. Střední, organicky se tvářící pylon je obrazem Stromu života v zahradě větví Eden. Jeho tři větve symbolizují judaismus, islám a křesťanství. Chrličů je tu celkem sedm, což je prý typové číslo celé Bible. Kombinace rostlinných motivů, zurčící vody a zvířátek mají vytvářet pocit klidu, stejně, jako tomu bylo v prvotním Ráji. Čtyři výtoky vody odkazují na čtyři řeky v zahradě Eden. Lvi jsou erbovní zvířata Jeruzaléma. (Tady jsou to opravdu lvi, a ne leopardi, jako na Lví bráně.) Holubi, sedící na fontáně jsou rovněž bronzoví, ale občas na nich zjevně sedává i živé ptactvo nebeské, jak svědčí stékající bílé pruhy, hm, guana.Zobrazení lilií v zase cituje Píseň písní: „Jako lilie mezi bodláky, tak je má milá mezi dívkami.“ Trny v kmeni ústředního stromu symbolizují bolest a utrpení zkoušených národů v tomto regionu. Jo, vzpomínám si, byla tam i myška (roztomilá, kdybyste viděli tu fotku!). Je to odkaz na Ezopovu bajku o myši a lvu – jak lev ušetřil její život, a ona ho pak druhý den vysvobodila z pasti. I v Bibli je uvedeno, proč se myška nemusí bát lva: „Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytek bude žrát slámu...“ Autorem fontány je německý sochař Gernot Rumpf (*1941). A hodí se to sem, nedaleko čtvrti Jemin Moše velice. Přesněji nedaleko k podobně ekumenicky koncipovaného hotelu v YMCE.

Lvi 14

Naštěstí je fontána postavena dlouho po arabských antisemitských virválech (1936-39), kdy toto místo bylo pravidelně planýrováno. V dubnu 1948 (ještě v době britského mandátu) na Jemin Moše zaútočily arabské bandy od Jaffské brány. A to za okázalého nezájmu britských „protektorů“. Tehdy útočníky odrazila jedině Hagana, armáda dosud neexistujícího státu. Hagana tento svah ubránila i v následující válce za nezávislost. Do roku 1967 ležela hranice mezi židovským státem a jordánským královstvím dole v údolí pod jeruzalémskými hradbami, kde vlastně bylo území nikoho. Přes které občas přelétaly střely. Takže velký kancléř si správně počkal. Jsme krásných 600 metrů od „Západního břehu“, tedy přímo v hloubi země Izraelské.

(Já vím, že jsem to už psal, ale měli by si to přečíst dobrosrdeční Evropané z Německa i Vatikánu!)

No a pak jsme se courali parkem na sever, k hornímu okraji Jemin Moše. Zachytil jsem na foťák také vojenský piknik. Něco se udilo, lahve cinkaly, na pódiích probíhal zpěvecký a hudební program, vojsko všeho pohlaví se roztahovalo na travičce a vedlo řeči, ke kterým přikusovalo a připíjelo. Pěkný to bylo. Zdokumentováno nemám, alespoň zůstalo zachováno vojenské tajemství.

Posléze jsme nějak došli domů. Kolem Jemin Moše, hotelu King David a YMCY, třídou krále Davida na Jaffskou pěší zónu. A pak jsem ztratil tu kartu. Když už nemám náš snímek před bronzovými lvy, dám sem naši letošní společnou fotku od pomerančovníku, který tryská z jeruzalémské dlažby v Židovské čtvrti nedaleko synagogy Churba.

Balíme, zítra už odlétáme domů. Ale máme k dispozici ještě celé dopoledne. To nesmíme promarnit! Ale o tom budu vyprávět až příště.

***

Aktuální report o Janě R.: Pořád je v nemocnici s chřipkou. Ta už pomalu ustupuje, v nejvyšší čas, protože teď už by se pomalu měla chystat na další prolévání chemoškou. Minulé pondělí zakázali v nemocnici na Karláku návštěvy kvůli chřipce, naštěstí, protože večer jsem pak dostal nějakou virózu s teplotami přes 38°. A pak se Janě rozbil telefon. Takže jsme měli tři bariéry v komunikaci. Telefon už funguje, má viróza odplula, a zase se vrátila (dnes) 39°, ale už opět pomalu mizí, musí. Naštěstí je stále ten zákaz návštěv, čili Janinku nenakazím. (Jenom občas přinesu mandarinky a vincentku.) Štve nás, že nemůžeme být spolu.

Jsem rád, že mohu Janince alespoň virtuálně zaslat obrázek šestiletého čtenáře Vojty nazvaný „Kopec naděje“.

Lvi 15

Všem čtenářům Šamanova doupěte děkujeme za dosavadní držení palců a modlitby. Sami držíme palce a modlíme se za ty, kteří prožili, či prožívají podobný úděl.
***

Minulé díly vyprávění o této cestě (i předcházejících cest) po Izraeli viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
Fotky z cesty Křesťanskou čtvrtí a po Jaffské třídě od chrámu Božího hrobu na Kikar Zion jsou tady.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


B. Michal
7:02
14.2.2018

počet příspěvků: 1, poslední 14.2.2018 07:02









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.