von Schnurbein: „Dialog kultur“ zdůrazňuje společné kořeny židovství a křesťanství. Jak se mohlo stát, že Židé byli po staletí ve jménu kříže tak strašlivě pronásledováni? Na křesťanských kostelech, např. na řezenském dómu, se dokonce nacházejí výsměšné figurky Židů.

Gerloff: Minulý rok jsem byl dvakrát v Indii. Když tam lidé dospějí k víře v Ježíše, je pro ně samozřejmé, že Židé jsou Boží lid. Modlí se a postí za mír v Jeruzalémě a projevují velký zájem o dění v Izraeli. Na mou otázku, v čem je ten rozdíl, mi jeden biskup odpověděl: „Když u vás otevřete bibli a narazíte v ní na slovo pohan, pak i v hlavě nejprostšího evropského čtenáře vyvstane složitá teologická úvaha: Jsem pohan? Nebo je pohanem Žid, který nevěří v Ježíše? Nebo... A nakonec stejně nenajdete uspokojivou odpověď. Jste zmateni. – Pro nás je to docela jednoduché: Mám tmavou pleť. Můj otec ještě vzýval duchy a obětoval modlám. Jsem tedy pohan! – A proti tomu stojí v bibli lid Izraele. To je rozdíl mezi vámi a námi!“

Myslím, že ten indický bratr má pravdu. Souvisí to s tím, jak čteme bibli. My si ji příliš zduchovňujeme a komplikujeme, docela samozřejmě – místo abychom jednou zkusili vzít Písmo doslova. Pak je pro nás nejen těžké porozumět trvalému významu židovského národa, ale také jsme se odnaučili žasnout nad tím zázrakem, že my ne-Židé, jakožto „pohané“, smíme izraelského Boha nazývat svým Otcem, patřit do jeho rodiny a že je plot mezi námi zbořen, jak to napsal apoštol Pavel.

Dalším důvodem křesťanského antisemitismu je nepochybně i to, že my pohané na jedinečné vyvolení židovského národa žárlíme. Chtěli bychom být Stvořitelem také tak vyvoleni, být něčím zvláštním. Myslím, že my ne-Židé jsme se nikdy skutečně nesmířili s tím, jak nás Bůh stvořil – tak jako židovský národ po tisíciletí usiluje být stejně normálním národem jako všechny ostatní. Je všeobecně známo, že za sousedovic plotem je tráva vždycky zelenější než na vlastní louce...Nespokojenost a nesmířenost se svou vlastní identitou má strašlivé důsledky a přinesla nám i druhým mnoho utrpení.

Pro křesťanský antisemitismus je mnoho důvodů. Přemýšlet o tom je nesmírně napínavé. Když se dívám do bible, vidím tam ještě jeden rozhodující důvod: nejenom na židovském národě, ale i na pohanských národech leží jakási přikrývka, která naše chápání v mnoha směrech zatemňuje.

von Schnurbein: Benjamin Berger, vedoucí mesiášského sboru v Christ Church v Jeruzalémě, řekl kdysi před lety v Dachau, že často citovaná „rouška na očích“ židů je díky všemu, co zažili od křesťanů, mnohem tlustší, než Bůh původně zamýšlel. Co mohou křesťané dělat, aby svůj díl té clony zase odklidili?

Gerloff: Řekl bych, že prvním krokem by bylo vrátit se k Božímu slovu. My se domníváme, že bibli známe. Faktem ale je, že ji známe často jen velice povrchně. Hodně o ní mluvíme a málo ji čteme. Boží slovo je moc, kterou musíme nově objevit. Od křesťanů v Ázii a Africe bychom se mohli naučit, že tuto moc člověk prožije jen tehdy, když bibli vezme takovou, jaká je, a snaží se být poslušný – žít to, co v ní je.

A pak bychom se měli ptát - jako věřící z pohanů, co je vlastně naším úkolem vůči Izraeli. Apoštol Pavel píše, že spása přišla k pohanským národům proto, aby v Izraeli vzbudila žárlivost. Říká dokonce, že mezi pohany evangelizuje tak rád hlavně kvůli naději, že tím aspoň někoho se svých soukmenovců strhne k horlivému následování. Snad bychom nemuseli tolik mluvit o tom, co by měl Izrael říkat, co by měl dělat jinak. Spíš bychom se měli starat o něco jiného: jak bychom měli žít my, aby Židé, kteří nás vidí, zatoužili být taky takoví!

von Schnurbein: V bibli je u všech proroků důležitým tématem, že Bůh svůj izraelský národ rozptýlí do všech zemí. Se stejnou jistotou však ujišťují, že „pozůstatek“ zase přivede zpět do jejich země a tam jim bude žehnat. Ode dne založení státu však Izrael musí stále čelit ohrožení ze strany svých sousedů. Je dnešní Izrael naplněním biblických proroctví nebo je to země jako každá jiná?

Gerloff: Vycházím z toho, že Bůh, který se nám představil v bibli, je pánem historie a i dnes jedná. Existence Izraele není žádná náhoda. Bůh začal svůj lid přivádět zpět. Kdo dnešní Izrael pozná trochu blíže, nemůže nevidět zázraky. Právě v poslední době je Boží ochranná ruka nad Izraelem rozeznatelná. Jinak se nedá vysvětlit, že v raketové válce v minulých letech bylo tak málo zraněných a zabitých.

Na druhé straně má Bůh dlouhý dech. Uvažte jen, kolik času si Bůh dopřává na uskutečnění svých plánů. A pak to ještě dělá někdy velmi neobvyklým způsobem – když například Abrahamovi slibuje zemi, ale hned předpovídá, že jeho potomci budou muset na čtyři sta (!!!) let do exilu. A to ještě neměli Abrahamovi potomci ani žádnou příležitost ke hříchu!

von Schnurbein: Izrael je vždycky hned odsuzován, když zakročí proti teroru. I přes jeho stažení z pásma Gazy a splnění dalších podmínek, vytouženého míru nedosáhl. I momentální zpravodajství z válečného pole je velmi jednostranné. Po té, co dal Izrael po letech neustálého raketového ostřelování na srozuměnou, že takhle to už dál jít nemůže. Proč se situací samotného Izraele média zabývají tak zřídka?

Gerloff: Mám novinářskou zkušenost, že lidé některé věci slyšet chtějí – a o jiné se vůbec nezajímají. Je to stará moudrost, ale velice aktuální: dobré zprávy se zkrátka prodávají špatně! Ať se nám to líbí nebo ne, taková je skutečnost: vpád Izraele do pásma Gazy znamenal pro mnohé novináře po dlouhém nudném létě bez konfliktů opět vítaný výdělek. V tom nejsme my křesťané ostatně žádnou výjimkou: v novinách hledáme především potvrzení svých vlastních názorů, než něco zásadně nového, co by dokonce mohlo zpochybnit naši pravdu.

von Schnurbein: Ale tak bezkonfliktní to léto zase nebylo, třeba pro Izraelce v severozápadním Negevu, kam přes takzvané „příměří“ mezi Hamásem a Izraelem dopadaly stovky raket a minometných granátů.

Gerloff: Máte pravdu. Je skutečně nápadné, že od Izraele se požaduje něco, co by žádný jiný západní stát neakceptoval. Která země by po osm let, ostřelována na 10 000 raketami a granáty „nastavovala druhou tvář“ a okamžitě a důkladně nezareagovala?

von Schnurbein: Spisovatel Henryk M. Broder už v r. 2003 napsal otevřený dopis německému kancléři Gerhardu Schröderovi, který v Káhiře označil postup Izrale za „nepřijatelný“. Broder se ho zeptal, co by Schröder dělal, kdyby v krátkých odstupech na různých místech Německa vylétaly do povětří tu autobus, tu kavárna nebo obchod, a lidé na náměstích a ulicích nebo děti ve školách by si už nemohli být jisti životem. Máte nějaké vysvětlení, proč neustálé ohrožení Izraele terorem a násilím a dlouholeté ostřelování Sderotu raketami budí na mezinárodní scéně tak malou pozornost a soucit?

Gerloff: Každým rokem, když se konflikt mezi Izraelem a jeho islámskými sousedy vyhrotí, si opakovaně podávají si v Jeruzalémě kliky zahraniční politikové ze všech koutů světa. Obzvlášť zajímavá jsou setkání mimo scénu oficiálních recepcí, rozhovory v kuloárech, ze kterých se pak nesmí citovat – a tady je zase zvlášť pozoruhodné, co člověk citovat nemůže, protože na to vůbec nepřišla řeč. Už po léta mi vadí například bezradnost a mlčení našich politiků ohledně islámského extremismu. Na to nemá nikdo z nich odpověď.

Myslím, že musíme mnohem víc počítat s tím, že si žádný politik nemůže dovolit vyslovit větu: „S tím si vůbec nevím rady.“ – I když je to často pravda. Jako novinář můžu situaci analyzovat, i když je katastrofální. Politik musí z té katastrofy ukázat nějaké východisko. Praktický výsledek takové bezradnosti: Když se s Hamásem nedá vyjednávat o příměří a neexistuje ani možnost jej k tomu přimět silou, obrátí se tlak proti Izraeli - a to funguje vždycky.

von Schnurbein: Noviny „Frankfurter Allgemeine Zeitung“ podnikly mezi vánoci a Silvestrem 2008 internetový průzkum veřejného mínění o válce mezi Izraelem a Hamásem. Když se ukázalo, že přes 72% respondentů souhlasí s názorem, že „Izrael se musí proti teroru bránit“, dočetli jsme se pak v oněch novinách z 6. ledna 2009, že výsledek, který údajně vyzníval původně proti Izraeli, byl ovlivněn e-mailovýcm oběžníkem jedné pracovnice OSN v Ženevě. Nesvědčí to o určitém záměru onoho průzkumu? Pro-palestinský výsledek by býval byl očividně vítanější.

Gerloff: Já lidem do hlavy nevidím. Ale mám dojem, že prohlášení „Mohou za to Židi“ nám zní pořád jaksi strašně sympaticky. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč s lidmi, kterým bylo ublíženo od Židů, soucítíme o tolik víc než s jinými. V minulých letech a desetiletích byly zavražděny desetitisíce Arabů od svých vlastních krajanů. Utrpení palestinských uprchlíků v Libanonu je například nesrovnatelně horší než to, co zakusili Palestinci od Izraelců. Abych uvedl konkrétní příklad: Proč nebylo bombardování uprchlického tábora Nahr el-Bared v létě 2007 v Tripoli na severu Libanonu sledováno stejně bedlivě, jako nedávné bombardování v pásmu Gazy?

Civilisté v Nahr el-Baredu jsou také palestinští uprchlíci. Původci tamějších problémů jsou zrovna tak muslimští extrémisté, kteří teologicky patří k salafitům nebo wahábitům, a organizačně vystupují jako „Muslimské bratrstvo“ (v Egyptě), „Hamás“ (palestinská odnož Muslimského bratrstva), „Fatah al-Islam“ (označení bojovníků v severním Libanonu) nebo „Al-Kajda“. Odlišnost spočívá ve státní moci, která podněcovatele nepokojů drží na uzdě násilím.

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložil Pavel Mareš
www.israelnetz.com

redakce VOICE