14.5.2024 | Svátek má Bonifác


REPORTÁŽ: Neformální průvodce Světem knihy

22.5.2015

Nakladatelství NAVA mi rok co rok zasílá „zvadlo“ do stánku L201 na „mezinárodní literární festival“ Svět knihy. Jsem rád, ale jel bych i bez pozvánky. Prahu-Holešovice a Výstaviště miluji (skoro jako Joriku), akci akcí navštěvuji, co se koná, a pamatuji tam ještě Adolfa Branalda!

14.-17. 5. proběhl už 21. ročník. Jel jsem zas. Lístek Plzeň-Praha-zpáteční mě stál 160 Kč, čtyřdenní vstupné dvě stě a leda známý se nad tím pozastavil. „Vstupný? To ještě platíš? Vevnitř přece i za knížky, copak to nestačí?“

„Ale dávají slevy,“ namítl jsem chabě a jaksi popíkově dodal: „Co víc, Jiří, potkáš tam herce! I Radůzu. Nebo sourozence Ulrychovy.“ A přistrčil jsem mu pod nos program o 144 stranách. „Nebo nevěříš? Čti. Čtvrtek. 12.30. Bohdalová, Molavcová, Satoranský, Maciuchová, Pepák Dvořák...“

Viděl to (na bílém), ale pravdu měl stejně spíš on. V reálu dorazil jen Dvořák a den poté se „dařilo“ obdobně, takže se Zdeněk Zapletal musel obejít bez Daniely Kolářové i bez Jitky Čvančarové. „On ji pan režisér neuvolnil ze zkoušky,“ tlumil nás u stánku moderátor Jakub Žmolík. „Na co vlastně jste se chtěl Jitky ptát, pane Zapletale?“

„Na nic!“ Ale naštěstí dodal, že se Jitky Čvančarové soukromě ptal již dříve. Hraje v jím psaném seriálu.

Nu, ani Jan Tříska z USA nedorazil, ale jeho, pravda, potkal dopravní karambol. To Jiřího Lábuse potkáte i v den, kdy nefiguruje v programu. A vůbec, dojde na frapantnější momenty. Herec sice dorazí, ale opomenou jej uvést. Něco podobného skoro potkalo Zdeňka Svěráka. Měl předat cenu a... A já pak sotva uskočil před studenou sprchou zalívající před Velkým sálem Martina Pilaře.

Snad v roli moderátora něco zbodal? „Neskutečný!“ slyšel jsem. „... tě vyloučíme z Asociace!“

Pokud byste stáli taky hned vedle (můj případ), vypařili byste se? Věřím. Já se prostě zeptal: „Proběhne v Dopravních podnicích 5. a 6. června opravdu ten váš sjezd? Prý tam budou pouštět i nečleny, slyšel jsem.“ A kaji se, avšak onu hádku to uťalo, Pilař mi vtiskl vizitku a vím teď, že spolupracuje na vydávání CD knih.

A Zdeněk Svěrák?

S kamarádkou-spisovatelkou Jitkou Prokšovou jsme jej později i s jeho paní zahlédli skleněnou stěnou Pen klubovny, jak zasmušile kráčí k vozu a chápe se volantu. Odjeli...

Zda pro mě festival měl i nějaký praktičtější významy? Ale ano. Tak třeba hned úvodní schůzku jsem absolvoval s Vladimírem Sůvou, šéfem Týdeníku Knihy, který s mým tátou Ivem zrovna natočil film o naší společné knize Básnické mezisvěty... (2014).

A s Jitkou Prokšvou jsme navštěvovali čtení Penu. Nové dílo o Československu Davida Zábranského jistě nebude slabé, to neříkám, i když je objemné, nicméně jeho přístup k předčítání mi neseděl. On sám totiž usedl, svůj román označil za „jen trochu“ postmoderní a... Začal číst od první strany stylem, kam to stihnu za 45 minut.

Navíc román začíná zeširoka a „celý čas se drbal,“ řekla Jitka.

Na čtení Markéty Hejkalové dorazil do téže klubovny Alexandr Tomský a vyměnili jsme si navzájem knihy. Já mu dal svůj Domek pana Stilburyho a on mě překvapil Harariho bestsellerem Sapiens (520 stran) z nakladatelství Rozmluvy. Znova jsme se srazili v rušném srdci Průmyslového paláce, i líčil mi povahu Britů a po dotazu i jejich postoje k EU. V Anglii má pět synů... a přidal mi pár svazků z nakladatelství Leda, a to stylem, který mě bavil. Bral je z pultu skoro jako lupič, nikoho se neptal a k vybraným aforismům O. Wilda a G. K. Chestertona, které mi věnoval už před lety, mi tak přibyly sentence Churchillovy (200 stran) a Dickensovy Nadějné vyhlídky.

Ty s tím, že propadly. Tedy až nově, u nás. Asi už byly příliš mockrát adaptovány pro film.

„A Páral?“ zeptal jsem se. „Jdete na něj?“

Odmítl.

Co se Párala týká (letos v červeném saku generoval očekávatelnou frontu), tak toho jsme onehdy potkali v Paláci s kamarádkou Janou a žertem nám věštil společnou budoucnost jako páru. Bylo to milé – a Jana to pak v Blatné líčila rodičům. Chvíli žasli, ale kdo Párala zná a někdy viděl i sympatickou Janu, uvěří.

A co víc?

Bestseller Didaktika matematiky (400 000 prodaných výtisků) představil na veletrhu i můj známý Josef Polák a zúčastnil jsem se toho ve stánku nakladatelství Fraus. Na prosbu Jany Horákové, manažerky Knihovny města Plzně, jsem pak v nakladatelství Hejkal nechal slovníkovou antologii spisovatelů a malířů Vizitkář... pro Jiřího Slívu. S ním jsem se později srazil v zástupech všude proudících, jak to na tomto festivalu chodí, a prozradil jsem mu, nakolik ho to ráno chválili ve svém pořadu vydavatelé Literárních novin Petr Bílek a Miroslav Pavel. „Cení, že nejsou vaše obrázky abstraktní.“

„Aby nebyly.“

A byl rád.

I Literárky na Výstavišti mívají stánek, já našel poblíž něj Bílkova zástupce Ivana Matějku a řešili jsme chvíli mé interview s ceněným autorem Janem Kameníčkem.

Zrovna taky otiskli můj článek o knížce jak mého, tak Matějkova dětství, a totiž Bubácích. Dotyčnou recenzi však neilustroval Slíva, ale magik Miroslav Váša, bohužel již zesnulý.

Další má známá, básnířka Lucie Koutná na veletrh taktéž dorazila a naslouchali jsme spolu Uhdemu či Janu Petránkovi, který ve Velkém sále mocně brojil a ventiloval své názory na Ukrajinu. Vlekl jsem ji taky na Jana Nejedlého, avšak druhý, pro mě zajímavější jeho pořad obtočený kol jeho knížky Mistr sportu skáče z dortu (četla z ní jeho žena Alena) nás bohužel minul.

Ne že bych i tak nestačil dost, ale na veletrhu se vynořila třeba i zmiňovaná Jana Kudrlová a čekala, že s ní soustředěněji „hodím řeč“. Což jsem nezvládl.

Ale seznámil jsem ji s Jitkou Prokšovou. A byl jinak bídným druhem, pořád bych někam odbíhal. A taky že...

Tak třeba i za textařem Vladimírem Poštulkou – a podepsal mi díky tomu pro tátu výtisk Hřbitovního kvítí na smetaně. Stěžoval si ovšem, nakolik literární kritika o knize mlčí. A letěl jsem obdobně i za Annou Kareninovou a poprvé sice marně, ale potkal jsem u stánku Atlantisu zase Alenu Zemančíkovou.

Annu K., jejíž rusé vlasy jsou typické, teprve napodruhé – a podepsala mi Célina v Čechách, což by dosvědčil jako svědek i kritik Ivo Harák. Pozdravil jsem jej poté, a to nejen kvůli půvabné dívce v jeho společnosti (asi dceři?), přičemž právě za ní jsem nedlouho předtím ušel před Palácem notný kus cesty, ba chtěl ji oslovit. Zvláštní to pro mě náhoda, ale i s Františkou Vrbenskou jsem se potkával a se svou paní mě seznámil Otomar Dvořák, autor snad sedmdesátky knih, jehož jsem několikrát uváděl v cyklu Záhady a záhadologové.

Vícekrát jsem se setkal i s Josefem Vybíralem, který vydává verneovky v nejluxusnější z podob a s plným počtem původních rytin, někdy barevných. A koho jsem naopak prošvihl?

Je jich samo sebou moc. Tak třeba Laďa Kerndl a Ivan Hlas (který už sepsal nejednu knihu) a Jan Rejžek i Jiří Černý (sebrané články mu zrovna vydávají v pěti objemných svazcích) a Saudek i Born a Cílek, Denemarková i Nesvadbová a Hájiček a Radkin Honzák i František Koukolík a Viewegh, Vaculík, Klíma i Alois Marhoul, Ota Ulč, Vlastislav Toman, Ondřej Neff a dokonce i Miroslav Stingl (tam byl), adorovaný u nás doma, co jen pamatuji.

Doufám také, že je tento subjektivní výřez víc, než kdybych opisoval program či sumírovat, kolik vydavatelů již spolkla Albatros Media a. s. (na čemž, podotýkám, nevidím nic zlého).

Sám za sebe si pak namlouvám, že mě festival nepohltil a odstupu nezbavil, ale pravdou je určitě jedno. Pokud se vás na podobném mecheche uvolí provázet nezávisle i jen dvě dámy, může se to navzájem fatálně vyrušit k vaší smůle.