Porozhlédneme-li se po současné knižní a filmové produkci, můžeme bez nadsázky konstatovat, že žijeme ve zlatém věku fantastické literatury. V záplavě literatury, vyloženě brakové se čas od času objeví kniha, která si zaslouží pozornost. Většinou proto, že je nadprůměrná. Někdy i z jiných důvodů. Charakterizujme tento druhý případ jako knihy nadějné.

Karolina Ticháčková (nar. 1992), studentka pražského víceletého gymnázia s humanitním zaměřením, začala psát svoji prvotinu Proč kouzelník nečaruje ve třinácti letech, aby ji bez velkého mediálního rozruchu v roce 2008 vydala. Tak se stala jednou z nejmladších českých autorek. Už tento přídomek může vyvolávat pochyby o kvalitách knihy. Napsat román přece jenom není snadné, natožpak napsat román bez výraznějších životních zkušeností, bez předchozí publikace povídek v literárně zaměřených časopisech, bez předchozích zkoušek ohněm v podobě absolvování několika škol, radikálních rozhodnutí, útrap nejméně lustigovského stylu... Ale proč by, krucinál, nemohla i takto mladá autorka vydat kvalitní knihu?! Pojďme tedy zjistit, zda a nakolik kvalitní Proč kouzelník nečaruje je.

Autorka vychází a přímo čerpá z artušovských legend, v knize se setkáváme s králem Artušem, siry Lancelotem, Percivalem, Gawainem, Galahadem, krásnou Guinevrou, lady Morganou, zrádným Mordredem a čarodějem Merlinem. Vše se odehrává v Anglii, ale čtenář doputuje s hrdiny až k Edinburgu a při hledání Svatého grálu se ocitne ve městě na bázi bájné Atlantidy. Jmény a lokalitami ovšem podobnost s proslulými legendami končí. Ticháčková si nebere servítky a s ironií a sarkasmem překrucuje bájné vypravování podle vlastních představ. Merlin (a odtud vychází název knihy) ani zdaleka nepřipomíná děsivého mága, dneska bychom jej nazvali spíše potrhlým vědcem se zájmem o chemii a fyziku, na tehdejší dobu nevšedními znalostmi a přehnanou vášní pro pojídání jablek, rytíři Kulatého stolu sice vyrážejí za vznešeným posláním, nicméně jeden téměř nechtěně zradí, další podlehne Merlinovu vlivu a vypraví se bůhví kam, poslednímu, Lancelotovi, se nevede o nic lépe – autorka se opět přidrží legend a využívá jeho avantýru s Guinevrou, manželkou krále Artuše. Některé postavy jsou přidané (Artušův syn Patrik, panoši rytířů Kulatého stolu, kteří se chovají rytířštěji než samotní rytíři), některé rekvizity transformovány k nepoznání (Svatý grál = Sangreal = město; konkrétně jej charakterizuje Merlin: „Sangreal je něco mnohem důležitějšího. Je to staletá moudrost. Vědění, jehož postup nezpomalovaly hloupé a zbytečné války. Sangreal je totiž město. /.../ Pochází z něj většina učenců a filozofů, které vaše kultura zná. Archimédes, Marcus Aurelius, Hippokrates, já /.../“, s. 138).

Autorka nás příběhem provází pomocí několika příběhů s různými hrdiny, které spojuje jenom fakt, že přísluší k artušovským legendám. Příběh tedy není tvořen jedinou jasnou linkou, ale množstvím rozvětvených odboček. Přestože Ticháčková jednotlivé kapitoly zvládá, absence hlavního příběhu je znát. Kniha končí nejasně, není zřejmé, co bylo jejím tématem, zda osud Anglie v Artušových rukou, Merlinovo přežití nebo zrada některých rytířů Kulatého stolu. Jednotlivé kapitolky jsou krátké, občas působí dojmem zrychleného filmu nebo spíše scény, kterou čtenář vidí z jedoucího vlaku – mihne se záblesk události, která by si zasloužila i rozsáhlejší popis, ale kniha už pokračuje na úplně jiném místě dalšími událostmi. Najdeme i místa, kde se postavy chovají nelogicky, např. při Lancelotově uvěznění.

V opozici k předchozím nedostatkům stojí autorčin vynikající smysl pro humor. Jde zejména o celou merlinovskou linii knihy (při prohlídce Merlinova hradu navštíví Percival s panošem Seamusem i sklepení: „Celá místnost byla plná kouře, všemožných baněk a podivných předmětů. ‚Magie,‘ zašeptal bázlivě. ‚Kdepak magie, chemie, přátelé. A trocha fyziky a trocha...‘ přičichl k nejbližšímu kotlíku, ‚...polévky,‘ usrkl. ‚A jelikož ta polévka chutná po mědi, předpokládám, že v kotlíku s bronzem bude mrkev,‘ smutně položil naběračku. ‚Víte, pokolikáté se mi to už stalo?‘ ‚Podruhé?‘ riskl to Seamus. ‚Potřetí. Minule to byl celer. A předtím petržel.‘ “, s. 23). Nezanedbatelná je i schopnost využívat dobové reálie a všeobecné znalosti chemie, fyziky a historie.

Za zmínku stojí i zpracování – kniha je udělána velmi pečlivě, obálka není nijak křiklavá, jak naneštěstí bývá u fantasy zvykem, naopak, tvoří ji jednoduchý nápis a drobná ilustrace stromu, desky jsou na omak velmi příjemnou napodobeninou kůže. Čtenář knihu zakoupí i s příslušenstvím – záložkou a přílohou ve formě CD se čtyřmi písněmi skupiny Blackmore’s Night, která se inspiruje v původní keltské a irské hudbě.

Proč kouzelník nečaruje Karolíny Ticháčkové je kniha zajímavá, přestože není nijak vynikající. Zasluhuje pozornost a podporu. Vyčnívá z běžné produkce tematicky (humoristická fantasy na motivy artušovských legend není nijak běžná, v Čechách je humoristická fantasy vůbec ojedinělá), zpracováním a v podstatě i myšlenkou. Jednoduše se zamýšlí nad principy lásky, zrady, víry a cti a dle potřeby je karikuje nebo naopak prohlubuje. Zatím na ně nedosahuje, ale pokud bude autorka pokračovat, je pravděpodobné, že přijdou i ceny a uznání.

Hodnocení: 60 %.

Proč kouzelník nečaruje
Ticháčková, Karolína
Nakladatel: Observatory Media
Obálka: Jan Poupě
Redakce: -
Rok vydání: 2008
Počet stran: 200
Rozměr: 135 x 205
Provedení: hardback
Cena: 249 Kč