24.5.2016 | Svátek má Jana






PRÁVO: Svévolná interpretace ústavy

26.1.2016

Pokud soudní moc expanduje, nelze se divit, že moc zákonodárná a výkonná na to reagují. Třeba právě nyní v Polsku

Občanská platforma v Polsku loni před volbami, když podle preferencí bylo jasné, že je prohraje, většinou v parlamentu zvolila pět nových soudců Ústavního soudu. Polský prezident za Právo a spravedlnost jim však jmenovací dekret nepředal, počkal na volby, v nichž jeho strana zvítězila a v parlamentu následně zvolila soudce jiné, jež prezident jmenoval. Mnozí v Polsku i v EU to považují za ohrožení ústavnosti, ba až za ústavní převrat.

Málokdo si všiml, jak celá věc připomíná legendární americkou ústavní kauzu Marbury versus Madison z roku 1803, v níž bylo stvrzeno právo soudní moci prozkoumat ústavnost zákonů a ty neústavní prohlásit za neplatné.

Do roku 1800 měli v USA federalisté většinu v Kongresu i prezidenta Johna Adamse. Ve volbách 1800 však vyhráli demokratičtí republikáni Thomase Jeffersona, který se stal prezidentem. Do úřadu nastoupil až v březnu 1801, proto v mezičase Adams jmenoval desítky nových soudců. Po Jeffersonově inauguraci však jeho státní tajemník James Madison (mimochodem hlavní autor ústavy) mnohým z nich odmítl předat jmenovací dekret. Jeden z nich, William Marbury, spor dovedl až k Nejvyššímu soudu. Jeho předseda John Marshall, sám federalista, v slavném rozsudku prohlásil, že zákon, podle kterého by soud měl Madisona přinutit dát Marburymu dekret, je protiústavní. Marbury dekret nedostal a soudcem se nestal; připomíná vám to polskou situaci? Zároveň však Marshall učinil něco mnohem důležitějšího: je-li pochybnost o tom, zda je zákon v souladu s ústavou, je rolí soudní moci prozkoumat jeho ústavnost a neústavní zákon prohlásit za neplatný. To je dodnes pointa ústavního soudnictví.

Omezit moc státu

Smyslem ústavy je omezit moc státu. Prostředkem k omezení státní moci je její rozdělení na složky: zákonodárnou, výkonnou a soudní. Žádná z nich nesmí mít neomezenou moc, jinak by byl absolutismus. Tyto tři složky se mají vzájemně vyvažovat.

Všichni chápeme nebezpečí neomezené moci výkonné: to byl absolutismus králů, to byl absolutismus německého kancléře-führera v letech 1933 až 1945.

Všichni taky chápeme nebezpečí neomezené moci zákonodárné, tedy absolutní moci parlamentu, jež v praxi znamená tyranii většiny nad menšinou. To byl případ konventu za Francouzské revoluce v letech 1792 až 1795, jenž prostou většinou rozhodoval o všem, například o rozsudcích smrti.

Stejně nebezpečná by byla i neomezená moc soudní; kdyby konkrétní soud mohl rozhodovat o čemkoli a každý by se mu musel bezpodmínečně podřídit, byl by všemocným tyranem.

Příklad? Kauza Dreda Scotta v roce 1857. Scott byl černý otrok; jeho majitel jej vzal na území USA, které bylo svobodné (otroctví zakázáno) a tam byl pověřen pracovními úkoly. Po smrti majitele dědici chtěli, aby se Scott vrátil „domů“, do státu otrokářského. Scott to odmítl s tím, že už otrokem není, protože jeho původní majitel ho vzal na území, kde je otroctví zakázáno, čímž mu dal svobodu.

Spor byl doveden až před Nejvyšší soud, který rozhodl ve Scottův neprospěch. Předseda soudu Roger Taney v rozsudku napsal, že právo vlastnit otroky je ústavním právem občanů USA, tudíž federální vláda (Kongres, prezident, soudy) musí toto právo chránit i v teritoriích na západě země a Kongres nemá právo šíření otrokářství zakázat. To vyvolalo vlnu odporu na severu ve státech svobodných; navíc právník jménem Abraham Lincoln upozorňoval na logiku Taneyho rozsudku: není-li právo vlastnit otroka jen zákonným právem otrokářských států, nýbrž federálním ústavním právem, pak v dalším rozsudku Taney nejspíš zruší zákaz otroctví ve svobodných státech USA jako protiústavní! Lincoln následně získal v roce 1860 nominaci, volby vyhrál, vypukla občanská válka a otrokářství bylo zrušeno.

Lincoln v reakci na kauzu Scott versus Sanford říkal, že v konkrétním případě je rozhodnutí Nejvyššího soudu závazné a má být uposlechnuto; ale zároveň je to rozhodnutí mylné. Je nutné usilovat o to, aby v příští kauze bylo zvráceno. Navíc: „... kdyby zásadní politické otázky týkající se celé společnosti byly nezměnitelně určeny rozhodnutími Nejvyššího soudu, lidé by přestali být svými vlastními vládci a prakticky by se vzdali vlády ve prospěch onoho ctihodného tribunálu.“

O zásadních politických otázkách společnosti má rozhodovat lid prostřednictvím všech tří složek moci, každá z nich má být omezena a vzájemně se mají vyvažovat. Nejvyšší soudní instance má přitom právo interpretovat ústavu a to, co shledá za neústavní, prohlásit za neplatné. To je v pořádku. Malér by však nastal, kdyby při interpretování ústavy neříkala, co ústava je, nýbrž co by podle jejího názoru měla být. Jinými slovy, kdyby vydávala za ústavu nikoli její text, smysl či původní záměr ústavodárce, nýbrž své vlastní politické názory, které by takto povýšila na ústavní platnost.

Lincoln by to chápal

To se bohužel v západním světě nyní děje. V USA už půl století, v Evropě taky čím dál déle. Soudy vydávají za ústavní práva něco, co neodpovídá původnímu smyslu ústavy či záměru ústavodárce, tedy něco, co není ústavním právem, ale legitimní otázkou politického sporu, jež má být rozhodnuta demokraticky, tedy volbami a hlasováním v parlamentu.

Příklady: americký Nejvyšší soud v roce 1973 vyhlásil potrat (Roe versus Wade) a v roce 2015 homosexuální manželství (Obergefell versus Hodges) za práva ústavní. Přitom autoři ústavy do ní nic takového nevložili. Tím není řečeno, že právo na potrat či svazek osob stejného pohlaví nesmí být; ústava o tom mlčí, takže o tom mají rozhodovat parlamenty (stejně jako v ČR ani v USA nejsou potrat či registrované partnerství práva ústavní, nýbrž úpravy zákonné).

Nebo: Evropský soud pro lidská práva v roce 2009 rozhodl, že kříže ve státních školách mají být odstraněny (Lautsi versus Itálie). V této logice by pak měly být odstraněny i z vlajek tuctu evropských zemí, což je absurdní. Po nevoli mnoha států soud nakonec v roce 2011 své rozhodnutí zvrátil.

Pokud soudní moc expanduje a svévolnou interpretací ústavy uzurpuje pravomoci složky zákonodárné, nelze se divit, že moc zákonodárná a výkonná na to reagují a snaží se moc soudní zadržet. To se nyní děje v Polsku, to se předtím stalo v Maďarsku; a boj o obsazení Nejvyššího soudu už půlstoletí probíhá v USA.

Abraham Lincoln by to chápal. Levicoví liberálové to stejně jako kdysi Roger Taney nechápou. Jsou zamilovaní do moci soudní, protože ta s tím „správným“ – jejich – obsazením svévolnou interpretací ústavy diktuje společnosti coby ústavně závazné ty názory levicových liberálů, o kterých oni nejsou s to občany přesvědčit, a tudíž je ani demokraticky prosadit.

LN, 22.1.2016

Autor je ředitel Občanského institutu



Diskuse


B. Rybák
23:49
26.1.2016

V. Vaclavik
15:17
26.1.2016

M. Prokop
21:53
26.1.2016

L. Novák 475
10:33
26.1.2016

B. Hamáček
8:38
26.1.2016

M. Prokop
21:54
26.1.2016

B. Hamáček
22:58
26.1.2016

P. Sulc
1:58
26.1.2016

J. Berger
11:43
26.1.2016

P. Sulc
0:34
27.1.2016

M. Koutný
15:04
26.1.2016

P. Sulc
0:53
27.1.2016

počet příspěvků: 16, poslední 27.1.2016 12:53









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.