O trestu smrti se vedou diskuse snad po celou dobu existence lidské civilizace. Existují jak jeho zastánci, tak i jeho odpůrci. V současné době mezi politickými špičkami převažují odpůrci, kteří prohlašují, že ho ani nezavedou, ani nepřipustí o této otázce referendum protože by v něm byl trest smrti, alespoň podle průzkumů veřejného mínění, s velkou rezervou prosazen. Můžeme zcela jistě diskutovat o tom, zda je takový přístup demokratický, a zda má vůbec smysl dávat ve volbách hlasy stranám, jejichž špičky takto okázale pohrdají většinovým názorem voličů. Nicméně zcela nepochybně legitimní je na toto téma diskutovat.

Odpůrci trestu smrti shromáždili řadu skupin argumentů proti:
1. Život přiděluje bůh a pouze bůh ho smí odebrat.
2. Trest smrti je barbarský a nelidský.
3. Trestu smrti hojně zneužívají totalitní režimy.
4. Trest smrti nemá požadovaný odstrašující účinek, daleko větší má dlouhodobé (doživotní) věznění.
5. Je zde riziko justičního omylu a popravy nevinného.
6. Vysoké náklady na provádění trestu smrti.
7. Někdy se argumentuje i "zhrubnutím" společnosti, v níž je trest smrti vynášen.

Pokud se na tyto argumenty podíváme podrobněji, tak se ukáží být velice problematické: ad 1. Tento bod reflektuje náboženské pověry, které většina populace nesdílí. Navíc je prosazován zástupci organizací, které zde v historicky nedávné době bezuzdně vraždily a počty jejich obětí jdou do milionů. A existuje pochopitelně řada náboženství, kde takovéto pojetí boha jako životadárce jednoduše není.

ad 2. Ano, trest smrti je tvrdý až krutý. Je však vynášen nad zločinci, které lze zcela jednoznačně popsat jako "barbarské a nelidské". A pokud půjdeme ještě dál: Není přinejmenším stejně "barbarské a nelidské" požadovat např. po příbuzných oběti vraždy, aby žili s vědomím, že vrah jejich blízkého si v rámci "humanizace vězeňství" žije tak, že by mu mnohý bezdomovec záviděl (a částečně i za jejich daně), a že ho možná za pár let pustí?

ad 3. Ano, trest smrti zcela jistě zneužívají totalitní režimy a u nás je to, vzhledem k historické paměti národa, věc velice citlivá. Od teroristického masakru na Staroměstském náměstí r. 1621 do poslední dekády 20. století, s epizodickými výjimkami let 1918 - 1938 a 1945 - 1948, se zde střídaly nelegitimní a totalitní režimy. Na druhé straně: Prakticky žádný z těchto režimů se nijak neohlížel na zákony (většinou ani na ty, které sám vyhlásil). Lze jednoznačně říci, že pokud zde zvítězí nějaká totalita, tak se zcela určitě nebude ohlížet na to, že jsme měli vyhlášen zákaz trestu smrti, a buď trest smrti znovu oficiálně zavede, nebo bude vraždit i bez toho (s tolerancí něčeho takového pokrytecky počítají, a dokonce i argumentují i odpůrci trestu smrti - viz dále).

ad 4. Tento bod je v logickém rozporu s následujícím: Pokud má být dlouhodobé věznění horší než poprava, potom by pro případnou oběť justičního omylu mělo být lepší, bude-li popravena, než aby dlouhá léta hnila v žaláři. Další věcí je, že argumenty pro toto tvrzení (například ten známý, jak kapsáři "pracovali" při popravách odsouzených kapsářů) jsou poněkud chabé: Tito profesionální zločinci dobře věděli, že jednou takto skončí, smířili se s tím a vytěsnili to do podvědomí (jako např. příslušnici speciálních vojenských oddílů a mnoha dalších profesí, v nichž je riziko smrti součástí povolání). Pro jistotu se nikdo z odpůrců trestu smrti nezabývá vlivem jeho existence na běžné občany (z hlediska prevence kriminality). Odpůrci trestu smrti moment odstrašení rovněž pro jeho spornost záměrně zveličují, aby měli co vyvracet.

Daleko nejdůležitější je skutečnost, že "mrtví nekoušou", abych citoval klasika, a mrtvý vrah se již dalších vražd nedopustí. Mementem by měly být recidivy řady vrahů, kteří byli pro "dobré chování" nebo na nátlak zmanipulované veřejnosti propuštěni, a pak vraždili vesele dál. Asi nejinstruktivnější recentní a místně aktuální případ je Jack Unterweger, který byl v roce 1976 uvězněn za vraždu a další úmyslné kriminální činy a po svém propuštění v roce 1990 spáchal dalších přinejmenším osm vražd (dvě jiné mu nebyly prokázány), z toho jednu na našem území (dvakrát vraždil v USA a zbytek svých aktivit prováděl v Rakousku, kde byl poprvé i podruhé souzen). (Viz heslo na anglické wikipedii a na českých stránkách http://vrazi.cz). Mementem by mělo být i nedávné propuštění jedné z významných vražedkyň z Rote Armee Fraktion v sousedním Německu - po odpykání v podstatě směšného trestu.

ad 5. Zde je jistě zakopaný pes a je to asi argument, který bude působit na nejvíce lidí. Odpůrci trestu smrti také velice často argumentují statistikami, kolik vězňů, především v USA, bylo osvobozeno z cely smrti, či byla dodatečně prokázána jejich nevina (např. po zavedení testů DNA). Uváděné statistiky mají ovšem naprosto zásadní chybu (a zatím jsem nezaznamenal, že by na ni někdo poukázal): Vztahují uvedené počty jako procenta k oprávněně odsouzeným nebo popraveným (a vycházejí jim pak hrozivě vysoká čísla). Ve skutečnosti by se tato čísla měla vztáhnout k celkové populaci (nebo alespoň k počtu lidí v daném státě, kteří se žádných závažných zločinů nedopouštějí), a poté pravděpodobnost odsouzení zcela nevinného (tedy jaká je pravděpodobnost, že bude nevinný chycen a souzen, jako v Kafkově Procesu) má hodnotu jedna k několika milionům.

Je jistě možné protestovat proti takovémuto výpočtu jakožto "cynickému", nicméně přesně na podobných kalkulacích stojí regulace řady oblastí lidské činnosti, včetně bezpečnosti mostu, přes který denně jezdíte do zaměstnání, nebo bezpečnosti potravin na vašem stole. (Pokud toto čtete u klasického monitoru, tak i bezpečnost, že vám přitom ta vakuovaná skleněná nádoba nebouchne do obličeje.) A v případě primárních karcinogenů nebo radioizotopů v prostředí jsou do výpočtu limitních koncentrací dokonce nenulové počty "nevinných obětí" přímo zakalkulovány, a to nejen u nás, ale prakticky ve všech zemích světa; i v konstrukci doporučení, která pro tyto limity mezinárodně vyhlašuje WHO. Proti citovanému příkladu USA lze také postavit soudnictví první republiky, kdy ani jeden z v tomto období vynesených a provedených rozsudků smrti nebyl nikdy vážně a věrohodně zpochybněn. Pravděpodobnost popravy na základě justičního omylu je o mnoho řádů nižší než pravděpodobnost smrti při dopravní nehodě; přitom v dopravě takto hysterická opatření nezavádíme (ta absence trestu smrti je pro tu dopravu srovnatelná s nařízením, že auta se smějí pohybovat jen s vypnutým motorem).

ad 6. Vysoké náklady na popravu jsou kritizovány především v USA. Jejich zdroje jsou dva: Jednak je kauza končící rozsudkem smrti dosti náročným (a drahým) způsobem kontrolována a revidována, jednak samotné provedení je, především vlivem naprosto bezuzdné "humanizace", obrovsky složité a nákladné. V USA, která často bývají podkladem těchto kalkulů, se až hystericky starají o to, aby odsouzený netrpěl, aby umíral důstojně, aby nebyl procesem umírání zohaven; to vše vede až k absurdním a pekelně drahým rituálům. Do nákladů popravních rituálů v USA se rovněž významně promítá skutečnost, že mistři popravčí mají způsoby trestů smrti patentované (i materiální prostředky, složení použitých chemických směsí atd.) a vybírají od státu nehorázné licenční poplatky. I samotné provedení je poté tyjátr s mnoha účastníky, kteří jsou všichni velice dobře placeni. V reále by poprava neměla stát víc, než "uspání" velkého psa na veterině nebo účast řezníka na zabíjačce. K dalšímu zdroji nákladů souvisejících s trestem smrti si dovolím vrátit se o něco nížeji.

ad 7. Argument o "zhrubnutí" pochází od iracionálních "krasoduchů", kteří se zpravidla nedokáží smířit s tím, že by se "ubližovalo zvířátkům", a tak dnes mají např. nemocnice neřešitelné problémy, protože nelze na jejich území účinně hubit dokonce i škodlivý hmyz (o potkanech, holubech, zdivočelých kočkách a další teplokrevné havěti nemluvě). A to přes jasné důkazy o tom, že se přítomnost nežádoucích živočichů promítá do výsledků zdravotní péče, od nákladů na léčbu (zavlékáním bakteriálních kmenů rezistentních na standardní antibiotika) až po úmrtnost pacientů (především malých dětí a pacientů po vysoce náročných - a pekelně drahých - úkonech). Zákony prosazené v 90. letech těmito "krasoduchy", paralyzující desinsekci a prakticky znemožňující deratizaci (pod niž patří i likvidace dalších teplokrevných škůdců), se v současné době již promítají do nákladů zdravotnictví milionovými částkami ročně a vykazují strmý nárůst.

Obávám se, že za "zhrubnutí společnosti" považují tito lidé stav, kdy se přepadený brání útočníkům všemi dostupnými prostředky, bez ohledu na to, jakou újmu jim může způsobit či způsobí, místo toho, aby se způsobně vzdal a pokud ho milostivě nechají naživu, tak se maximálně šel vyplakat ke svému psychoanalytikovi. Tito lidé se rovněž snaží seč mohou paralyzovat práci policie a soudů nátlakovými akcemi, požadujícími různé nezákonné až protizákonné postupy (od tyjátru "Kateřiny Jau-jau" až po nedávné atakování policisty, který při zatýkání mnohonásobného recidivisty použil služební zbraň přesně v souladu se zákonem). Uvedené aktivity se jednoznačně promítají do nárůstu zločinnosti, který jsme mohli pozorovat (ledaskdy i na vlastní kůži) od devadesátých let.

S rozvojem organizovaného zločinu a zejména terorismu přibyl ještě jeden argument pro trest smrti: Uvězněný nebezpečný zločinec (člen bandy) představuje motivaci pro svoje komplice, aby ho buď násilím osvobodili z příslušné věznice (což je zpravidla spojeno s více než jedním mrtvým a velkými materiálními škodami, ať už se taková akce povede nebo ne), nebo unesli nějaké občany a snažili se je za něho vyměnit. Takovéto případy se opakovaně staly, ať už šlo o skupiny páchající "běžnou kriminalitu", nebo o skupiny motivované politicky. Dá se předpokládat, že aktivity tohoto druhu budou mít vzestupný charakter. A opět: rychlá poprava chyceného člena takovéto skupiny by podobné problémy potlačila v zárodku. Co je asi hlavní motivací odpůrců trestu smrti, zejména z řad odborníků:

V jedné diskusi jsem četl velice zajímavý, a dle mého soudu i velice relevantní argument: Trest smrti představuje velice silný tlak na soudce (a další zúčastněné), aby prováděli svou práci zodpovědně a kvalitně. To oni považují za zásah do svých soudcovských práv, a proto jsou proti trestu smrti.

Má to svoji logiku: Poprava nevinného se dostane na první stránky novin a soudce se nemůže vyhnout nepříjemným otázkám zvědavých novinářů. V extrémním případě, je-li zvrzání celé kauzy natolik očividné, že se nevystačí s nic neříkajícími bláboly typu "legitimní odlišný právní názor", to může mít vliv i na následující soudcovu kariéru. Pokud nevinný zemře po létech ve vězení, je to neatraktivní zpráva, o níž vyplodí místní plátky noticku maximálně v okurkové sezóně a ještě ji zařadí až někam mezi inzeráty a sport.

Konec konců, není nutno chodit daleko: Poslední žijící účastnice justiční vraždy Milady Horákové bude možná alespoň symbolicky odsouzena (byť byla v příslušném tribunálu prakticky jen štafáží a neměla sebemenší šanci pro souzené cokoli udělat; nehledě k tomu, že po takovém pokusu by jen rozmnožila řady popravených - to, že nic takového udělat nechtěla a dodnes prohlašuje, že proces probíhal správně, na této skutečnosti nic nemění), zatímco justiční vražedkyně známého disidenta Pavla Wonky vesele soudí dodnes (nebo alespoň do doby relativně nedávné soudila), přestože její možnosti zasáhnout ve prospěch nevinně souzeného byly nesrovnatelně větší a šibenice jí v té době za podobný zásah zcela jistě nehrozila. Ten ovšem zcela neatraktivně "shnil v base".

S předchozím uvedeným souvisí i druhý aspekt vysokých nákladů souvisejících s trestem smrti (bod 6): Odpůrci trestu smrti líčí, jak je to "hrozné", když se hrdelní procesy revidují, někdy i opakovaně, prověřují se důkazy, výpovědi svědků atd. A to vše, pochopitelně, stojí nemalé peníze a výrazně zvyšuje náklady spojené s existencí trestu smrti.

Poněkud tím ovšem dokazují to, co bylo uvedeno výše: Pokud nehrozí trest smrti, policie, prokuratury i soudy zřejmě pracují programově nekvalitně. Když trochu nadsadím, tak si dovolím položit otázku: Co je pro nevinného obviněného lepší: když mu nebude hrozit trest smrti, ale shnití v base s tím, že všichni zainteresovaní budou svou práci na vyšetřování jeho případu programově flákat, nebo když mu sice bude hrozit trest smrti, ale současně bude zajištěno, že vše bude s maximální možnou péčí a kvalitou vyšetřeno a následně ještě opakovaně překontrolováno?

Bez ohledu na výši hrozícího trestu by měly všechny zainteresované orgány pracovat s maximální možnou pečlivostí, v zásadě právě za to jsou jejich příslušníci placeni řádově více než srovnatelně kvalifikovaní pracovníci v jiných odvětvích.

Považuji za naprosto nepřípustné, aby policisté a soudci svou práci programově flákali a ještě se k tomu veřejně hrdě hlásili a libovali si, že o nic nejde, protože stejně nemohou odsoudit k trestu smrti nevinného, a shnití nevinného ve vězení nikoho zajímat nebude. Já osobně jsem toho názoru, že společnost by měla mít nad kvalitou práce soudců daleko větší kontrolu, než má v současné době. Že pro soudce by zvrtaná kauza měla mít naprosto stejný profesní i trestně právní dopad jako např. zvrtaná operace pro lékaře, nebo spadlý dům pro stavebního inženýra. A pokud se někomu z nich představa kontroly nad jeho prací nelíbí, nikde není psáno, že takovou práci musí dělat. Může se přeškolit na jinou právní profesi. A nebo může jít umývat a převlékat inkontinentní pacienty do LDN nebo hospice, tam je o pracovní síly nouze skoro vždy (a zvládl by to i s těmi vystudovanými právy :-) ).

Nedávno z obrazovek soukromé i veřejnoprávní TV zavanula totalita, když v souvislosti s případem vraždy devítiletého Jakuba pedofilním sadistou Novotným se veřejnosti z úst vícera představitelů justice dostalo ujištění, že odsouzený nepřežije ve vězení ani rok; buď ho zavraždí spoluvězňové (patrně za laskavé asistence pracovníků vězeňské služby), nebo ho "alespoň" doženou k sebevraždě.

Cyničtější blábol jsem dlouho předtím ani potom neslyšel: Takže nemusíme mít fujtajbl trest smrti. Stačí, když máme ty hodné těžké kriminálníky ve třetí nápravně-výchovné skupině, a oni už budou tento systémový nedostatek ochotně substituovat, a my zůstaneme čistí jako lilium.

Nehledě k tomu, že soudce, který takto kalkuluje, je plně srovnatelný se svými nacistickými kolegy, kteří odsuzovali odbojáře na "pouhých" 4, 5, 6 let do lágru, ovšem s poznámkou "návrat nežádoucí". A tolerancí něčeho takového se můžeme plně srovnat s režimy, které sice mají vyhlášeny jakési zákony, ale státní moc na ně naprosto nehledí.

Přitom právě uvedená kauza (opakovaně souzený kriminální recidivista, tedy s minimální možností převýchovy; jednoznačně usvědčený včetně průkazu jeho DNA na těle oběti; navíc se i přiznal bez nějakého dlouhého zapírání) je příkladem skutečnosti, že existují kausy, kdy vina je prakticky jistá, možnost justičního omylu se limitně blíží nule, pravděpodobnost nápravy pachatele také, takže trest smrti by zde neměl být nejmenším problémem. Pokud bychom připustili nevinu obviněného v takovémto případě (tj., že testy na DNA a další laboratorní vyšetření byly zmanipulované, byly zmanipulpované i záznamy o jeho předchozích aktivitách a přiznání z něho vytloukli), pak by to, pro pána boha (jak jsem ateista) nebylo o tom, zda takovéto policii a justici povolit či nepovolit trest smrti, ale jak co nejrychleji v těchto institucích provést stoprocentní personální výměnu.

A opět: Jaký asi bude osud nevinně odsouzeného po odfláknutém policejním vyšetřování a odfláknutém procesu, když půjde "jenom do vězení" s takovouto perspektivou?

Závěrem si dovoluji konstatovat, že pro absenci trestu smrti neexistují žádné racionální argumenty. Trest smrti nás může zbavit kriminálních recidivistů, včetně obav z toho, že budou někdy v budoucnu shledání "již nikoli nebezpečnými" a propuštěni, aby pokračovali v trestné činnosti. Trest smrti může být i významným faktorem, podporujícím společenskou kontrolu nad kvalitou práce policie, prokuratur i samotných soudů, zejména, budou-li hrdelní procesy spojeny s osobní zodpovědností jednotlivých pracovníků za korektnost provedení jim svěřených úkolů.